Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1078/11 #1Usnesení ÚS ze dne 11.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na př... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
dovolání/přípustnost
škoda/odpovědnost za škodu
dovolání/důvody
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1078.11.1
Datum podání12.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2 písm.a

99/1993 Sb., § 237 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1078/11 ze dne 11. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. N., zastoupeného JUDr. Milanem Hulmákem, Ph. D., advokátem se sídlem Praha 2, Botičská 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. listopadu 2009 č. j. 26 C 308/2009-52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010 č. j. 21 Co 40/2010-66 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011 č. j. 25 Cdo 3273/2010-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 12. dubna 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 21 563 584,- Kč jako náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem. Vznik škody dovozoval ze dvou občanskoprávních sporů vedených u Městského soudu v Praze. Důvod žaloby spočíval ve stěžovatelem tvrzeném nepřiměřeně dlouhém rozhodování o osvobození od soudních poplatků, který způsobil, že se povinný ze směnky v mezidobí zbavil svého majetku a stěžovatel proto nezaplatil ani soudní poplatek, pročeš tato řízení byla zastavena pro nezaplacení soudního poplatku. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009 č. j. 26 C 308/2009-52 žalobu stěžovatele co do částky 21 000 000,- Kč zamítl a co do částky 563 584,- řízení z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelem zastavil. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že nebyly splněny podmínky pro to, aby žalovaná odpovídala za škodu, neboť tím, že došlo ke zjištěným průtahům v řízení, nevznikla stěžovateli tvrzená škoda.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. března 2010 č. j. 21 Co 40/2010-66 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že převažující podíl na průtazích v řízení měla pasivita stěžovatele, který řádně a včas neplnil svoje procesní povinnosti spočívající v prokázání okolností svědčících o osvobození od soudních poplatků. Tato úvaha se pak stala východiskem pro závěr odvolacího soudu, že na straně stěžovatele nebyl prokázán vznik škody ani příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci.

Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. ledna 2011 č. j. 25 Cdo 3273/2010-88 dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jak závěr o vzniku škody tak i o příčinné souvislosti jsou závěry skutkovými, jejichž zpochybnění představuje nezpůsobilý dovolací důvod. Po právní stránce jsou pak závěry odvolacího soudu v souladu se stěžovatelem citovanou judikaturou, dle níž odpovědnost státu za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení je dána pouze tehdy, jestliže v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem se právo věřitele na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným a je vyloučeno, aby bylo uspokojeno jiným způsobem. Námitku stěžovatele, že soudy obou stupňů nepřipustily důkazy, jejichž provedení stěžovatel navrhl, je dle názoru Nejvyššího soudu možno posoudit pouze jako uplatnění vady řízení dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k níž dle výslovného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. přihlížet nelze, a která tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Dle názoru Nejvyššího soudu pak předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají ani stěžovatelem vytýkané nedostatky v rozsahu dokazování a v odůvodnění rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, odvolací soud se nezabýval námitkami stěžovatele a nevypořádal se s jeho argumentačními tvrzeními. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že se odmítl zabývat přípustností dovolání v případě procesních vad, stěžovatelem uplatněné důvody nereflektoval a jeho závěry nemají oporu v provedeném dokazování ani v jím přezkoumávaných rozhodnutích. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu vydaných pod sp. zn. II. ÚS 182/05, III. ÚS 2001/09, II. ÚS 2339/07, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 113/02 a IV. ÚS 563/03.

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek uplatněných stěžovatelem v průběhu soudního řízení a polemika stěžovatele s odůvodněním napadených rozhodnutí. Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával. Ústavní soud konstatuje, že všechny soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Pro úplnost lze pak k výhradám stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání toliko dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat. V závěrech učiněných ve věci rozhodujícími soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci těmito soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. července 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru