Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1077/12 #2Usnesení ÚS ze dne 18.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Zlín
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.1077.12.2
Datum podání21.03.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 86 odst.2, § 50, § 98 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1077/12 ze dne 18. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické ve věci navrhovatele Z. V., právně zastoupeného advokátkou Hanou Baláčovou, Koliště 55, Brno 2, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 6. 2011 sp. zn. 15 Nc 4/2011 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 1. 2. 2012 sp. zn. 59 Co 382/2011, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 21. 3. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl okresní soud výrokem I. tak, že se nezletilí K. a F. V. od 1. 1. 2009 svěřují do výchovy matky, současně bylo výrokem II. stěžovateli stanoveno výživné pro nezletilé od 1. 1. 2009 ve výši 2.600,- Kč pro nezletilou K. a 2.200,- Kč pro nezletilého F. K odvolání stěžovatele změnil odvolací soud výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že otci stanovil výživné pro nezletilého F. od 1. 1. 2009 ve výši 500,- Kč měsíčně, od 1. 1. 2010 ve výši 900,- Kč měsíčně a od 1. 7. 2011 do budoucna ve výši 2.200,- Kč měsíčně a pro nezletilou K. od 1. 1. 2009 ve výši 800,- Kč měsíčně, od 1. 1. 2010 ve výši 1.200,- Kč měsíčně a od 1. 7. 2011 do budoucna ve výši 2.600,- Kč měsíčně.

S takto stanovenou povinností se stěžovatel neztotožnil a podal proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost, v níž brojí především proti tomu, že mu bylo výživné na nezletilé děti stanoveno zpětně. Stěžovatel přitom v roce 2009 na výživné svých dětí poskytl částku minimálně 49.674,- Kč, v roce 2010 částku 56.977,- Kč a za první čtyři měsíce v roce 2011 částku 27.658,- Kč. Dále pro potřeby domácnosti zakoupil pračku v hodnotě 7.564,- Kč. Soudy dle náhledu stěžovatele rovněž nezohlednily příspěvky svých rodičů na výživu vnoučat. Obecné soudy pochybily již v tom, že přistoupily k určení vyživovací povinnosti, neboť dle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, lze stanovit výživné na nezletilé děti pouze tehdy, pokud rodiče nezletilých dětí nežijí spolu anebo rodiče spolu sice žijí, avšak jeden z nich neplní dobrovolně povinnosti k nezletilému dítěti. Přesto, že oba rodiče spolu žili a současně se oba fakticky a dobrovolně podíleli na výživě nezletilých dětí, stanovil stěžovateli povinnost uhradit dětem k rukám matky výživné. Tímto, dle jeho názoru, došlo ke stanovení povinnosti, kterou zákon nepředpokládá a neumožňuje. Stěžovatel uvádí, že za situace, kdy rodiče žijí společně a společně se podílejí na výživě a výchově dětí, je zcela zbytečné určovat jednomu z nich vyživovací povinnost. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by provedl jakýkoliv nový či zopakoval jediný důkaz provedený soudem prvního stupně. Stanovením zpětného výživného se krajský soud odchýlil od skutkového stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně. Je nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám zopakoval. Dále stěžovatel namítá, že je zcela nepřípustné, aby si odvolací soud sám vyvodil závěr, že odvolání, které nebylo odvolatelem nijak vymezeno vůči pouze některým výrokům rozsudku soudu prvního stupně, nesměřuje i proti výroku I. tohoto rozsudku. To obzvlášť v řízení, ve kterém soud není vázán petitem stran.

III.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že základem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde navíc připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje matematickou kalkulací dřívějších plateb a tvrdí, že je mu napadenými rozhodnutími obecných soudů uloženo platit nedoplatek na výživném, přičemž nebylo prokázáno, že by dobrovolně neplnil své povinnosti ve vztahu k nezletilým dětem. Ústavní soud v té souvislosti konstatuje, že samotným stěžovatelem poskytnuté výživné víceméně osciluje kolem částek výživného, které stanovil stěžovateli soud, přičemž s navýšením, k němuž došlo usnesením odvolacího soudu, se tento soud ve svém odůvodnění řádně vypořádal a nelze jej tedy považovat za exces, jímž by docházelo k zásahu do základních práv stěžovatele.

Napadá-li stěžovatel zpětné stanovení vyživovací povinnosti, tak z ustanovení § 98 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, lze výživné na děti přiznat i tři roky zpětně, ode dne zahájení soudního řízení.

Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než aby mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2012

Vlasta Formánková, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru