Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1076/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Pracovní poměr
zaměstnavatel
zaměstnanec
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1076.15.1
Datum podání10.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 302, § 55 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1076/15 ze dne 16. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, zastoupené Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2013 č. j. 48 C 70/2013-42, Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014 č. j. 62 Co 135/2014-80 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 4163/2014-119 a návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými bylo vyhověno žalobě jejího zaměstnance o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Rovněž požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání jako nepřípustné, a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že civilní soudy vyhověly žalobě zaměstnance stěžovatelky o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť se v žádném případě nejednalo o porušení těchto povinností zvlášť hrubým způsobem tak, jak předpokládá § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.

Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčena, že soudy dostatečně nezohlednily skutková zjištění, nesprávně posoudily intenzitu porušení pracovních povinností a nepřípadně akcentovaly nedostatečné kontrolní mechanismy na straně stěžovatelky jako zaměstnavatele. Namítá, že žalobce v průběhu dvou měsíců pozdními příchody a dřívějšími odchody neomluveně zameškal více než 18,5 % své pracovní doby a k tomu navíc předstíral takové pracovní vytížení, které mu podle jeho slov neumožňovalo přijímání dalších pracovních úkolů. Vytvářel tedy cíleně dojem, že mu ani plné využití stanovené pracovní doby téměř nestačí k plnění jeho standardních pracovních úkolů. Stěžovatelka dále tvrdí, že pochybení na straně zaměstnance by mohla rychleji zjistit jen jeho každodenním sledováním a vyhodnocováním plnění pracovních povinností, což je v praxi nereálné. Povinnost kontroly vedoucích zaměstnanců nelze nadřadit nad dodržování povinností jim podřízených zaměstnanců, a tím zvýhodňovat postavení zaměstnanců v pracovněprávních vztazích na úkor zaměstnavatelů.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.

Podstatou ústavní stížnosti je totiž pouze polemika stěžovatelky se závěry civilních soudů ohledně intenzity zjištěného porušení pracovních povinností zaměstnance z hlediska naplnění předpokladů stanovených v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, kdy se stěžovatelka domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl řádně zjištěn skutkový stav. Civilní soudy se dostatečně zabývaly námitkami stěžovatelky a přihlédly ke všem zjištěným skutečnostem. Zohlednily, že ze strany zaměstnance sice došlo nedodržováním pracovní doby k porušení pracovních povinností, avšak žalobce i přes nedodržování pracovní doby své úkoly dlouhodobě plnil a jeho práce byla hodnocena téměř 100%. Zaměstnanec, který tvrdil, že koná práci i mimo pracoviště, své jednání nezastíral a nesnažil se uvést zaměstnavatele v omyl například falšováním evidence docházky. Soudy přihlédly k tomu, že na straně stěžovatelky zcela selhala povinnost kontrolovat výkon práce svých zaměstnanců podle § 302 zákoníku práce, neboť dodržování pracovní doby nebylo kontrolováno ani vyžadováno, přičemž stěžovatelka měla na základě evidence o docházce zaměstnance přehled. Nelze proto sankcionovat zaměstnance tím, že za celý následek bude odpovědný pouze on.

Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).

Z uvedeného vyplývá, že ani v projednávané věci není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž jednání žalobce nelze kvalifikovat jako porušení povinností vyplývající z právních předpisů a vztahující se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Ústavní soud připomíná, že zákoník práce konkrétně nevymezuje, co lze rozumět pod pojmem "porušení povinností vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem", přičemž nelze ani opomíjet, že toto oprávnění dává zaměstnavateli jen ve výjimečných případech. Je proto výlučně na civilních soudech, aby v každém individuálním případě na základě konkrétních skutkových okolností posoudily, zda byl zaměstnavatel oprávněn tímto způsobem ukončit pracovní poměr.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy postupovaly v souladu se zákoníkem práce i občanským soudním řádem a objasnily, na základě jakých důkazů, úvah a kritérií vyplývajících z judikatury Nejvyššího soudu dospěly ke shora nastíněným závěrům. Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud, který odmítl dovolání jako nepřípustné, v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 21 Cdo 379/2000, 21 Cdo 3406/2007, 21 Cdo 1406/2008, 21 Cdo 2298/2013).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyl dán důvod k postupu podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy přiznat náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru