Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1069/21 #1Usnesení ÚS ze dne 04.05.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.1069.21.1
Datum podání22.04.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 36 odst.3, § 110 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1069/21 ze dne 4. 5. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti Rudolfa Feilhauera, zastoupeného Mgr. Nikolou Jílkovu, advokátkou, sídlem Drobného 324/72, Brno, proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2020 č. j. 7 Afs 199/2020-43 a ze dne 17. února 2021 č. j. 7 Afs 199/2020-81, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny, princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na odvolání v trestních věcech podle čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti se podává, že Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 17. 2. 2021 č. j. 7 Afs 199/2020-81 zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatele pro nezaplacení soudního poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné uvedl, že stěžovatel v řízení o kasační stížnosti požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Usnesením ze dne 15. 10. 2020 č. j. 7 Afs 199/2020-43 Nejvyšší správní soud těmto žádostem nevyhověl. K opětovným námitkám stěžovatele uvedl, že hodnověrně neprokázal své majetkové poměry - ač v minulých letech v podnikání dosahoval tržeb přes 1,5 mil. Kč, má vzhledem ke svým nízkým příjmům neúměrně velké výdaje, k čemuž toliko tvrdí, že mu (bez dalšího upřesnění) finančně vypomáhá širší rodina. Od doby, kdy Nejvyšší správní soud o žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce a o osvobození od soudních poplatků rozhodoval usnesením č. j. 7 Afs 199/2020-43, stěžovatel věrohodně své majetkové poměry nedoložil.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 7 Afs 199/2020-43 osvobození od soudních poplatků překvapivě odejmul, ač o něm bylo v předchozích fázích řízení kladně rozhodnuto Krajským soudem v Ostravě. Nejvyšší správní soud podle něj řádně neposoudil také jeho námitku, že v jeho věci nerozhodoval nestranný soud. Přiměřeně na rozhodování o stěžovatelově opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků neaplikoval úpravu návrhu na obnovu řízení platící v občanském soudním řízení. Stěžovatel rovněž neměl možnost se k odnětí již přiznaného osvobození od soudních poplatků vyjádřit. Nejvyšší správní soud se rovněž v napadených rozhodnutích nezabýval podstatou stěžovatelovy věci a jeho námitkami, když díky právní úpravě reagující na vývoj související s onemocněním covid-19 by stěžovatel ani nebyl nově povinen daňové povinnosti, za jejichž porušení byl ve správním řízení sankcionován, plnit.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení proběhlo v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.

6. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež z nich stěžovatel vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

7. Ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), výslovně umožňuje soudu již přiznané osvobození odejmout - a to i zpětně - když poměry účastníka řízení takové osvobození neodůvodňují nebo by neodůvodňovaly. Právní úprava tak umožňuje soudu již učiněné rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků změnit. Namítá-li stěžovatel, že na tuto změnu nemohl argumentačně reagovat (pozn. na základě § 53 odst. 3 s. ř. s. není proti rozhodnutí opravný prostředek), podle Ústavního soudu postačuje, že případnou neústavnost takového rozhodnutí lze napadnout ústavní stížností. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení také vysvětlil, že námitku podjatosti podal stěžovatel opožděně (po lhůtě jednoho týdne), když její počátek se odvíjí od okamžiku, kdy se o důvodech podjatosti dozvěděl. Stěžovatel nevysvětluje, jak by taková právní úprava měla odporovat principu nestranného a nezávislého soudu, jak jej má na mysli například Úmluva.

8. Stěžovatelův odkaz na přiměřenou aplikaci žaloby na obnovu řízení je nepřípadný, a to už proto, že jí lze napadnout toliko rozhodnutí ve věci samé (tedy nikoliv rozhodnutí o neosvobození od povinnosti hradit soudní poplatek). Ve stěžovatelově věci nejde ani o aplikaci sankcí trestního práva, ale o to, že neplnil své povinnosti plynoucí mu z daňových předpisů. Rozhodl-li se zákonodárce pro jím definované období dodržování těchto daňových povinností s ohledem na nouzový stav vyvolaný onemocněním

covid-19 dočasně nevymáhat, neznamená to, že by od sankcionování nedodržování těchto povinností upustil i pro období několika let zpětně (což je případ stěžovatele), kdy pro nedodržování pravidel daných zákonem nebyl žádný ospravedlnitelný důvod. Opravný prostředek pak stěžovatel ve své věci zjevně podat mohl (a také ho podal v podobě správní žaloby), proto i naplnění principu přezkumu rozhodnutí o udělení sankce alespoň v jednom stupni bylo splněno. Stěžovatel měl možnost nechat věc posoudit i Nejvyšším správním soudem, ale pro takový přezkum nesplnil podmínky.

9. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru