Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1063/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkvýzva
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1063.15.1
Datum podání10.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 114b odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1063/15 ze dne 26. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Daniela Boušky, zastoupeného JUDr. Renátou Sladkou, advokátkou sídlem Praha 4, Vrbova 24, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 8 C 350/2014-53 ze dne 22. 10. 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 25/2015-85 ze dne 4. 2. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým mu rozsudkem pro uznání bylo uloženo přispívat na výživu zletilé dcery 5 000 Kč měsíčně a zaplatit dlužné výživné ve výši 130 000 Kč v měsíčních splátkách po 2 000 Kč spolu s běžným výživným. Dále rovněž požaduje zrušení uvedeného rozsudku městského soudu, kterým nebylo vyhověno jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Stěžovatel namítá, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatel předal výzvu soudu k vyjádření k žalobě své právní zástupkyni s pokynem, aby se soudu ve stanovené lhůtě vyjádřila. Z důvodu omylu na straně právní zástupkyně však tento pokyn nebyl splněn. Stěžovatel má za to, že v jeho věci byly splněny podmínky předvídané ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. K výzvě soudu se totiž nevyjádřil z vážného důvodu, neboť byl přesvědčen, že jeho vyjádření prostřednictvím právní zástupkyně bylo soudu ve lhůtě odesláno. Tyto vážné důvody tak trvaly až do vydání rozsudku, neboť se o nich stěžovatel dříve nedověděl.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) uplatněnými v odvolání proti rozsudku pro uznání řádně zabýval a své závěry patřičně odůvodnil. Odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnost, že právní zástupkyně stěžovatele nesplnila řádně jeho pokyn, nemůže být vážným důvodem ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., neboť se nejedná o překážku objektivní povahy, nýbrž o okolnost způsobenou (zaviněnou) právní zástupkyní stěžovatele, která však nemůže nečinnost stěžovatele ospravedlnit. Tvrzení stěžovatele, že vyjádření soudu doručil (spolu s jinou zásilkou), by mohlo být důvodem, pro který by nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání v tom směru, že zde není splněna podmínka absence kvalifikovaného vyjádření k žalobě. Své tvrzení však stěžovatel neprokázal, resp. v odvolání uvedl, že je není schopen prokázat.

S ohledem na argumentaci v ústavní stížnosti, která je v podstatě pouhou polemikou se závěry soudů, Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V posuzovaném případě proto Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Ústavní soud považuje za vhodné připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem. Z pochybení tohoto zástupce nelze dovozovat porušení základního práva stěžovatele ze strany rozhodujících soudů.

Jakl je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru