Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1063/07 #1Usnesení ÚS ze dne 12.06.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.1063.07.1
Datum podání27.04.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1063/07 ze dne 12. 6. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem, AK se sídlem Čéčova 11, 370 04 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2006, čj. 7 Tdo 1139/2006-181d, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2006, čj. 23 To 364/2006-165, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2006, čj. 6 T 76/2005-150, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí: 1) rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým byl uznán pro skutek v rozsudku uvedený vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu dvou let a šesti měsíců, 2) usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a 3) usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítající podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání, kterým napadl usnesení odvolacího soudu.

Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy rozhodly o jeho vině na základě znaleckého posudku, při jehož zpracování znalkyně vycházela též z nahrávky telefonického rozhovoru s poškozeným pořízené bez jeho vědomí a souhlasu. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, právní názor vyslovený v komentáři k § 89 trestního řádu, stanovisku publikovaném pod Rt 33/95 či stanovisku Nejvyšší státní zástupkyně M. B., případně analogicky i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 315/01, stěžovatel upozornil, že takovou nahrávku je třeba považovat nejen za procesně nepřípustný důkaz, ale i procesně nepřípustný podklad pro zpracování znaleckého posudku. Stěžovatel připustil, že znalkyně pracovala i s jiným audio materiálem, v rámci jeho analýzy však neuvedla, které znaky hlasu zjistila z procesně přípustné části sporného materiálu a které z procesně nepřípustné části. Stěžovatel je přesvědčen, že procesní nepoužitelnost největší části sporné nahrávky, navíc jako jediné namluvené v češtině, měla zásadní vliv na zpracování klasické fonetické analýzy, a proto považuje celý znalecký posudek, na jehož základě byl učiněn závěr o jeho vině, za procesně nepřípustný důkaz. Obecným soudům vytkl, že se s jeho námitkami v tomto směru řádně nevypořádaly a dále že nevyslechly svědky P. M. a J. P., aniž by z odůvodnění jejich rozhodnutí bylo patrno, proč tomuto návrhu nevyhověly.

Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 6 T 76/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem vydírání, kterého se dopustil shrnutě vyjádřeno tím, že ve dvou případech namluvil na záznamník pevné linky majitele J. Ř. zkomolenou ruštinou vzkazy, ve kterých mu (a jeho rodině) vyhrožoval likvidací, pokud neuvede do určité doby jistou záležitost do pořádku. Stěžovatel popřel, že by se trestné činnosti dopustil, okresní soud však po provedeném dokazování vzal za prokázané, že mluvčím napodobujícím ruštinu na záznamech hovorů z telefonního záznamníku je stěžovatel. K tomuto závěru dospěl též na základě znaleckého posudku znalkyně z oboru fonoskopie, PhDr. M. S., PhD., která ztotožnila stěžovatele s osobou ze zaznamenaných nahrávek porovnáním zaznamenaných hovorů se srovnávací nahrávkou vyhotovenou Kriminalistickým ústavem Praha se souhlasem stěžovatele v rámci šetření Inspekce ministra vnitra ČR. Vzhledem k tomuto okresní soud uvedl, že nebylo nutné se blíže zabývat nahrávkou, kterou zhotovil poškozený (a jež byla součástí tzv. sporné nahrávky). Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil postup okresního soudu jako správný a s jeho právními závěry se ztotožnil. Zpracování znaleckého posudku hodnotil jako souladné se zákonem, stran dokazování výslechem svědků navržených obhajobou uvedl, že zaznamenal jejich neprovedení okresním soudem, s odvoláním na obsah soudního spisu však usoudil, že by šlo o dokazování nadbytečné. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl s odůvodněním, že uplatněné námitky nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud ČR zopakoval, že stěžovatel souhlasil s namluvením srovnávací nahrávky pořízené Kriminalistickým ústavem Praha, z níž byl ve znaleckém posudku učiněn závěr, že je osobou totožnou osobou mluvčího, která napodobovala ruštinu na dvou zkoumaných hovorech na záznamník, v nichž mluvčí vyhrožoval poškozenému a jeho rodině.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.

Stěžovatel tvrdil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručujícího právo na soudní ochranu a čl. 14 Paktu zaručujícího rovnost účastníků řízení, zásadu ústnosti a veřejnosti řízení, v případě obvinění z trestného činu práva obhajoby, dvojinstančnosti řízení, zásady presumpce neviny a zásady ne bis in idem. Ústavně právní argumentace stěžovatele opřená o shora označená ustanovení Listiny a Paktu však ve své podstatě směřovala především proti provedenému důkaznímu řízení a koncentrovala se do nesouhlasného názoru se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje však porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (judikáty jsou dostupné v listinné podobě ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, či v elektronické podobě na www.judikatura.cz) rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; III.ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV.ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II.ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I.ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).

Stěžovatelova námitka týkající se použití záznamu telefonního rozhovoru s poškozeným jako součást tzv. "sporné nahrávky" směřovala do skupiny případů, kdy důkaz, v tomto případě podklad pro důkaz, měl být získán a poté použit v rozporu s procesními předpisy. Této námitce by bylo možno přiznat v zákonné rovině jistou míru opodstatnění, to však za předpokladu, že by měla oporu ve spisu a současně dosahovala hodnoty ústavně právní relevance ve smyslu shora vyložených podmínek. K tomu Ústavní soud uvádí, že se s hodnocením zákonnosti důkazu, znaleckého posudku, jak jej provedly obecné soudy, a právními závěry z nich vyvozených, na které v podrobnostech plně odkazuje, ztotožnil, a to především s akcentem na závěr nalézacího soudu zdůrazňující, že spornou nahrávkou není nutno se blíže zabývat (protože závěr znaleckého posudku byl učiněn porovnáním se srovnávací nahrávkou vyhotovenou a použitou se souhlasem stěžovatele) - blíže srov. č.l. 155; shodně s odvolacím soudem dále Ústavní soud připomíná, že ona sporná nahrávka zdaleka nebyla výlučným či v převažující míře k odsouzení stěžovatele vedoucím důkazem. Jak se z odůvodnění napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu podává, vedly k závěru o vině stěžovatele především důkazy jiné.

Za neopodstatněné Ústavní soud považoval i stěžovatelovo tvrzení o opomenutí návrhu obhajoby na výslech dalších svědků, neboť z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že další dokazování se jevilo nadbytečným (č.l. 167). Takový postup soudu nelze považovat za opomenutí představující případ extrémního vybočení z ústavněprávního rámce kladeného na dokazování a tudíž za základ pro kasační nález Ústavního soudu. Je třeba mít na paměti, že ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - čl. 40 odst. 1 Listiny, to přirozeně při šetření všech kautel ústavnosti k řízení trestnímu se upínajících) je svěřena obecným soudům, které při výkonu spravedlnosti postupují zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy), především trestním řádem. Podle tohoto procesního předpisu to jsou orgány činné v trestním řízení (mezi nimi i soud rozhodující o vině a trestu), jež zjišťují skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Jinými slovy soud tedy (při dodržení zásady rovnosti účastníků řízení a jeho kontradiktornosti) není v zásadě povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků (srov. sp. zn. I.ÚS 32/95, publ. in ÚS, sv. 5, č. 40); obdobný názor vyjádřila i někdejší Evropská komise pro lidská práva, když uvedla, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy neposkytuje absolutní právo na výslech každého svědka, jehož jmenovitě uvádí obhajoba (např. rozhodnutí Komise ve věci Hopfinger v. Rakousko, 1960); opakovaně pak též Evropský soud pro lidská práva.

Vycházeje ze shora uvedeného, Ústavní soud uzavřel, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Rozhodnutí okresního i krajského soudu byla dostatečně přiměřeným způsobem odůvodněna, přičemž soudy se v nich s námitkami stěžovatele ve shodě s ustanovením § 152 tr. řádu řádně vypořádaly; dovolací soud pak ve svém rozhodnutí přiměřeným způsobem vyložil, jaké skutečnosti jej vedly k závěru o odmítnutí dovolání.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 12. června 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru