Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 106/98Usnesení ÚS ze dne 30.11.1998Změna právního posouzení skutku jako jiného trestného činu a k právu na obhajobu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 72/12 SbNU 537
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.106.98
Datum podání10.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 38, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 8, § 89 odst.14, § 234

141/1961 Sb., § 128 odst.3, § 8 odst.1, § 9 odst.2, § 10 odst.1 písm.c, § 234, § 258, § 259 odst.3, § 176 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998

U 72/12 SbNU 537

Změna právního posouzení skutku jako jiného trestného činu a k právu na obhajobu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti J.H., zastoupeného JUDr. P.D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 To 25/97, ze dne 9. l . 1998, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, sp. zn. 9 T 7/97, ze dne 27. 6. 1997, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tímto rozhodnutím došlo z podnětu odvolání stěžovatele (i jeho matky a syna) k částečnému zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře, sp. zn. 9 T 7/97, ze dne 27. 6. 1997, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo odvolacím soudem znovu rozhodnuto ve věci tak, že ve vztahu ke skutku, který je předmětem ústavní stížnosti, byl stěžovatel uznán vinným pomocí k pokusu trestnému činu loupeže podle § 8 odst. 1, § 10 odst. 1 písm. c), § 234 odst: 1, 2 písm. b) trestního zákona.

V ústavní stížnosti, směřující proti uvedenému rozhodnutí vrchního soudu, stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí soudu I. stupně nezrušil, ač tak měl učinit, ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) trestního řádu pro podstatné vady, v řízení, které vydání rozsudku soudu 1. stupně předcházelo. Především poukazuje na to, že mu pro skutek, uvedený pod bodem 3 výroku rozsudku vrchního soudu, bylo sděleno obvinění dne 19. 4. 1996, ve

smyslu kterého měl být stíhán jako obviněný z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, obžaloba však byla podána pro odst. 3 téhož ustanovení, aniž byl on či jeho obhájce na tuto změnu kvalifikace státním zástupcem upozorněn a dovozuje tak, že obžaloba byla podána v rozporu se zákonem (§ 176 tr. řádu) s tím, že obhajoba zaměřená na vznesené obvinění se nemohla řádně připravit a navrhnout důkazy k obžalobě, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Dále poukazuje na to, že odvolací soud přehlédl i to, že rozsudek soudu I. stupně byl vyhlášen až po 8 dnech, což je nejen v rozporu s § 128 odst. 3 trestního řádu, ale i s čl. 38 Listiny, zaručujícím právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, a v této souvislosti také namítá, že mu nebyla poskytnuta možnost obhajoby udělením posledního slova podle 217 trestního řádu před vyhlášením rozsudku. Navrhl proto zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 To 25/97, ze dne 9. 1. 1998, i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, sp. zn. 9 T 7/97, ze dne 27. 6. 1997, v částech, týkajících se stěžovatele a jím namítaných vad.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, Vrchního státního zastupitelství v Praze, obě navrhující zamítnutí ústavní stížnosti, a připojil si spis Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, sp. zn. 9 T 7/97. Poté, co se seznámil s obsahem těchto podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu připojeného spisu, bylo stěžovateli dne 19. 4. 1996 sděleno obvinění pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, spáchaný formou spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne 31. 10. 1995 v dopoledních hodinách, po společné domluvě s P.R., dojeli osobním automobilem stěžovatele do místa bydliště D.R., a to za účelem provedení loupežného přepadení, neboť u jmenované předpokládali získání vysoké finanční hotovosti, přičemž stěžovatel po dobu loupežného přepadení prováděného P.R. hlídal před jejím bydlištěm. Až do konce vyšetřování byl výše popsaný skutek kvalifikován jako dokonaný trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, spáchaný formou spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona. Právní kvalifikace skutku doznala změny (oproti sdělení obvinění i návrhu na podání obžaloby ze dne 5. 2. 1997) v obžalobě Krajského státního zástupce v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, čj. 4 KZv 17/96236, ze dne 4. 3. 1997, kdy skutek byl již kvalifikován též podle odst. 3 § 234 trestního zákona, ve stadiu pokusu. Změna právní kvalifikace skutku byla odůvodněna tím, "že pachatelé předpokládali, že poškozená má v bytě uloženou částku kolem 1. 500 000,- Kč", a " je jednoznačně prokázán úmysl pachatelů, který svěřoval ke způsobení škody velkého

rozsahu, přičemž k tomuto nedošlo, nikoli však v závislosti na vůli spolupachatelů" (bod 4/ obžaloby). Krajský státní zástupce v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, vyrozuměl stěžovatele a jeho obhájce o podání obžaloby, kde byla uvedena právní kvalifikace jednotlivých skutků, a tedy i předmětného skutku - § 234 odst. 1, 3 tr. zák., ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona. Soud I. stupně po provedeném dokazování uznal stěžovatele pro uvedený skutek vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2, písm. b) trestního zákona, spáchaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zákona, když pokud jde o výši škody vyšel ze závěru, že jednání stěžovatele a P.R. bezprostředně směřovalo ke způsobení škody nepochybně vyšší než 200.000,- Kč, nebylo však prokázáno, že by u obžalovaných byl zájem získat peněžní částku vyšší, jak 1,000.000,- Kč, jak bylo původně usuzováno obžalobou, která proto tento skutek kvalifikovala podle odst. 3 § 234 tr. zákona. Odvolací soud pak po částečném zrušení rozsudku soudu I. stupně také ve výroku tohoto skutku se týkajícího uznal stěžovatele za uvedený skutek, na rozdíl od soudu 1. stupně, vinným "toliko" pomocí k trestnému činu

loupeže, spáchanému ve stadiu pokusu podle § 8, odst. 1, § 10 odst. 1 písm. c) a § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona.

Za uvedeného stavu porušení ústavně zaručených práv Ústavní soud neshledal. Z

pohledu čl. 8 odst. 2 i čl. 40 odst. 3 považuje v dané věci za rozhodující, že obžaloba - i pokud jde o napadený výrok rozsudku obecných soudů - byla podána pro tentýž skutek, pro který bylo vzneseno obvinění. Pochybení spočívající v tom, že stěžovatel ani jeho obhájce nebyl na změnu právního posouzení skutku státním zástupcem upozorněn postupem podle ustanovení § 176 odst. 2 trestního řádu, nemělo za následek porušení práva na obhajobu v takové intenzitě, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu, spočívající ve zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatel měl i možnost poté, co mu byla doručena obžaloba obsahující již novou právní kvalifikaci skutku, pro který bylo vzneseno obvinění, reagovat na tuto skutečnost prostředky, které mu k obhajobě poskytuje trestní řád. Návrhy na provedení důkazů v tomto směru, poté co mu byla obžaloba doručena, stěžovatel nepodal, jeho obhajoba v průběhu celého řízení byla založena na tvrzení, že skutek, kladený mu za vinu, nespáchal. Ze spisového materiálu je také zřejmé, že ve věci bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, které umožnilo spolehlivě soudům učinit správné závěry skutkové i právní, přitom na rozdíl od podané obžaloby nebylo jednání obou obžalovaných kvalifikováno podle odst. 3 § 234 tr. zákona.

Taktéž Ústavní soud nedovodil porušení čl. 38 Listiny v souvislosti s námitkou stěžovatele, týkající se průtahů s vyhlášením rozsudku, když soud I. stupně dne 19. 6. 1997 odročil hlavní líčení z důvodu vyhlášení rozsudku na 27. 6. 1997. Zákon stanoví v § 128 odst. 3 trestního řádu pro vyhlášení rozsudku po skončení jednání dobu nejdéle 3 dnů, jedná se však pouze o lhůtu pořádkovou, přitom v dané věci obsahu protokolu o hlavním líčení vyplývá, že hlavní líčení bylo dne 19. 6. 1997 přerušeno za účelem závěrečné porady soudu s tím, že se předpokládá i vzhledem k požadavku eskortní služby vyhlášení rozhodnutí soudu 27. 6. 1997. Prodloužení stanovené lhůty 3 dnů tak mělo své opodstatnění a zásadně bylo bez vlivu na zákonnost rozsudku nebo předcházejícího řízení. Právo posledního slova bylo stěžovateli, jak je patrno z protokolu o hlavním líčení, uděleno.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele podle § 43odst. 2 písm. a) z. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnul.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. listopadu 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru