Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 106/05Usnesení ÚS ze dne 30.06.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.106.05
Datum podání28.02.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 106/05 ze dne 30. 6. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Janem Nussbergerem, advokátem se sídlem Čajkovského 8, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, čj. 18 Co 250/2004-111, v části týkající se náhrady nákladů řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 25. 2. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 2. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu, a to v části týkající se náhrady nákladů řízení.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2002, č. j. 19 C 245/99-51, tak, že byla zamítnuta žaloba směřující proti stěžovateli o zaplacení 318 348,35 Kč s příslušenstvím, a současně bylo rozhodnuto, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Žalobce (nyní vedlejší účastník) se předmětnou žalobou domáhal zaplacení výše uvedené částky jako smluvní pokuty, k níž mu měl vzniknout nárok na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. Soud prvního stupně této žalobě vyhověl a rovněž přiznal vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení proti stěžovateli. Na základě odvolání stěžovatele změnil rozsudek nalézacího soudu Městský soud v Praze tak, jak uvedeno shora. Odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího dospěl k závěru, že vedlejší účastník není ve věci aktivně legitimovaný, když pohledávku, jejímž je smluvní pokuta příslušenstvím, postoupil třetímu subjektu. Současně s tím odvolací soud rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani náhrada nákladů odvolacího řízení, a to odkazem na ust. § 150 o. s. ř. Za důvod hodný zvláštního zřetele považoval skutečnost, že původně vedlejšímu účastníkovi nárok na smluvní pokutu skutečně vznikl (což podle odvolacího soudu vyplynulo i z výsledku jiného pravomocně skončeného řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 2/97). K zániku tohoto nároku pak došlo nikoliv tím, že by stěžovatel svoji povinnost zaplatit splnil, ale v důsledku nesprávného právního názoru vedlejšího účastníka na možnost oddělení nároku na smluvní pokutu od postoupené pohledávky.

Stěžovatel se domnívá, že takový výklad a aplikace § 150 o. s. ř. vybočuje z mezí ústavně konformního posouzení splnění předpokladů pro použití tohoto ustanovení. Jako protiústavní je podle stěžovatele třeba hodnotit rozhodnutí soudu, které za důvody hodné zvláštního zřetele považuje situaci, kdy žalobce (zastoupený advokátkou) nesprávně posoudí otázku své aktivní legitimace ve věci a je z toho důvodu ve sporu neúspěšný. Stěžovatel odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 350/04, podle kterého "pokud obecný soud shledá takové okolnosti, je třeba, aby se ústavně konformním způsobem vypořádal s jejich dopadem do sféry povinnosti účastníka řízení k náhradě nákladů řízení". Stěžovatel je proto toho názoru, že Městský soud v Praze napadeným rozsudkem porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil ty výroky rozsudku, které se týkají nepřiznání náhrady nákladů řízení.

Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, který byl k ústavní stížnosti stěžovatelem připojen, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).

V daném případě z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, jakou úvahou byl soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle Ústavního soudu se v argumentaci odvolacího soudu rovněž odráží, byť nikoliv explicitně, také úvaha soudu o tom, jakým způsobem by se eventuelní přiznání náhrady nákladů řízení nepřípustně a nespravedlivě dotýkalo právní sféry vedlejšího účastníka. Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má za to, že přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli za situace, kdy nárok vedlejšího účastníka skutečně vznikl a stěžovatel jej nesplnil, by bylo ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi cynické a zjevně nespravedlivé.

Ústavní soud připomíná, že skutkově totožný případ téhož stěžovatele posuzoval již ve svých rozhodnutích IV. ÚS 107/05, II. ÚS 107/05 a II. ÚS 108/05; od závěrů v těchto rozhodnutích prezentovaných neshledal důvod se odchýlit.

S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. června 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru