Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1058/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/otázka zásadního právního významu
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1058.10.1
Datum podání12.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 120, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.3, § 237 odst.1 písm.a, § 238 odst.2, § 238a odst.2, § 241a odst.2 písm.b, § 241a odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1058/10 ze dne 29. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Helenou Šnajdrovou, advokátkou, AK se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00 Praha 2, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 3. 2007 č. j. 16 C 328/2006-422 a Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2008 č. j. 51 Co 293/2007-486 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 č. j. 33 Cdo 3792/2008-507, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 3. 2007 č. j. 16 C 328/2006-422 a Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2008 č. j. 51 Co 293/2007-486, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu faxem dne 12. 4. 2010 a v zákonem stanovené lhůtě řádně doplněnou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho civilní věci s tím, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dále žádá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost naříkaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, neboť žalovaná částka se zákonnými úroky se po dobu šestnácti let trvání soudního řízení zvýšila na pětinásobek, a proto by výkon rozhodnutí nezatížil stěžovatele pouze finančně, ale nezvratně by postihl jeho veškerý majetek i jeho budoucí důchodové zabezpečení, zatímco žalobci jako dědicové původní žalobkyně odpovídají za eventuální dluhy pouze do výše nabytého dědictví.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 16 C 328/2006 zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. 3. 2007 č. j. 16 C 328/2006-422 uložil stěžovateli zaplatit žalobcům částku 1.500.000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), neboť právní předchůdkyně žalobců poskytla stěžovateli půjčku v této výši, kterou stěžovatel nevrátil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2008 č. j. 51 Co 293/2007-486 rozsudek soudu ve výroku I. jako věcně správný potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2010 č. j. 33 Cdo 3792/2008-507 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že dovolání je založeno na kritice hodnocení provedených důkazů a na zpochybnění správnosti skutkového zjištění, čímž stěžovatel Nejvyššímu soudu nepředložil právní otázku, jak požaduje ve stěžovatelově věci jedině použitelné ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale uplatnil dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který neslouží k řešení právních otázek. Taktéž namítané výhrady k odůvodnění skutkových závěrů odvolacího soudu nepředstavují vady, které jsou bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, jež by byly způsobilé založit přípustnost dovolání.

Stěžovatel shledává závažná pochybení v hodnocení důkazů spočívající v tom, že odvolací soud po provedení důkazu výslechem klíčového svědka Ing. U. nezohlednil jeho svědectví a nenapravil pochybení v hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Dále soudům vytýká zásadní časový nesoulad v tvrzeních žalobců a listinných důkazech a konečně namítá, že nebylo prokázáno předání jakékoli finanční částky právní předchůdkyní žalobců stěžovateli a že soud prvního stupně skutkové závěry opřel o tzv. výpovědi "z druhé ruky", které zkreslil podle potřeby. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že uplatnil zákonné dovolací důvody a poukázal na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, neboť i po doplnění dokazování bylo řízení zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně, jelikož výsledky dokazování neopravňovaly k učinění závěru o pravdivosti dlužního úpisu; tato vada ve svém důsledku vedla i k nesprávnému právním posouzení věci.

Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná a dílem opožděně podaná.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle § 238 odst. 2, § 238a odst. 2 o. s. ř.).

V případě dovolání přípustného dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolací přezkum předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž současně je nutno tvrdit, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2332/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Námitkami uplatněnými stěžovatelem v dovolání, jež se koncentrují na kritiku hodnocení důkazů, neprovedení navržených důkazů a odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k vzneseným námitkám, stěžovatel nepředestřel žádnou právní otázku, u níž by Nejvyšší mohl zkoumat, zda má zásadní právní význam. Tvrzení stěžovatele, že v dovolání vytkl nesprávnost právního posouzení věci, přisvědčit nelze; to, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nemůže vést k automatickému úsudku, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 45/10 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná, jelikož dovolací soud správně dovodil, že stěžovatel uplatnil tzv. nezpůsobilý dovolací důvod, jež z povahy věci nemohl být předmětem jeho přezkumu z hlediska existence zásadního právního významu.

Z výše vyloženého je zřejmé, že ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu tedy není, jestliže dovolatel uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody, poněvadž dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. To však má za následek, že stěžovateli nesvědčí dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet dnem následujícím po doručení usnesení odvolacího soudu stěžovateli, tj. dne 21. 5. 2008, v důsledku čehož je třeba ústavní stížnost v části směřující proti rozsudkům soudu prvního a druhého stupně hodnotit jako opožděně podanou.

S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dílem jako podanou po lhůtě a dílem jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru