Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1057/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkDovolání
žaloba/na určení
vlastnické právo/ochrana
Znárodnění
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.1057.14.1
Datum podání19.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

123/1948 Sb.

99/1963 Sb., § 237, § 241a, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1057/14 ze dne 7. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky Melantrich, akciová společnost pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze, se sídlem v Praze, Na Poříčí 1079/3a, zastoupené JUDr. Alenou Keřkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2336/2013-171 ze dne 12. prosince 2013 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 605/2012-144 ze dne 12. března 2013 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 15 C 176/2011 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 15 C 176/2011-113 ze dne 29. května 2012 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala proti žalovanému Lesy České republiky, s.p. (dále jen "žalovaný") určení, že je výlučným vlastníkem blíže specifikovaných lesních pozemků (dále jen "předmětné nemovitosti") a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 22 Co 605/2012-144 ze dne 12. března 2013 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 2336/2013-171 ze dne 12. prosince 2013 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal řádně s její dovolací argumentací, neboť ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání aplikoval způsobem, který není ústavně konformní, když krátí právo stěžovatele na přístup k soudu. Stěžovatelka podle ústavní stížnosti své dovolání výslovně opřela o zásadní závěry Ústavního soudu formulované v usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013, kterým Ústavní soud reaguje na novelizaci zákonné úpravy dovolacího řízení přijaté v návaznosti na derogační zásah Ústavního soudu nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 17. května 2012. V citovaném usnesení Ústavní soud podle stěžovatelky vyložil význam principu subsidiarity ústavní stížnosti a institutu zásadního právního významu promítajícího se v zákonné úpravě dovolacího řízení. Ústavní soud podle stěžovatelky zformuloval názor, že "jakákoli námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu (...) je (...) uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu. " Stěžovatelka pokládá za zjevné, že Ústavní soud touto cestou propojuje nosné důvody derogace ust. § 237 o.s.ř. ve znění před novelou č. 404/2012 Sb. s právní úpravou přijatou zákonodárcem. Závaznost nálezu Pl. ÚS 29/11 ze dne 17. května 2012 se podle stěžovatelky nevyčerpává tím, že zrušené ust. § 237 o.s.ř. pozbylo účinnosti a zákonodárce byl nucen přijmout novou úpravu. Nosné důvody uvedeného nálezu zavazují podle ústavní stížnosti Nejvyšší soud k tomu, aby novou právní úpravu aplikoval takovým způsobem, aby nedocházelo k prakticky identickým dopadům do práv adresátů právní úpravy, jaké byly Ústavním soudem již jednou shledány protiústavním. Stěžovatelka podle ústavní stížnosti na uvedené usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013 výslovně poukázala, když zdůvodňovala přípustnost uplatnění tohoto dovolacího důvodu, zakládajícího podle stěžovatelky současně i přípustnost dovolání.

Stěžovatelka dále namítá, že se v řízení před obecnými soudy domáhala určení vlastnického práva k nemovitému majetku a určovací žaloba je standardním institutem procesního práva, který slouží ke zvyšování prosaditelnosti základního práva na ochranu majetku. Zcela nepochybně se tedy podle stěžovatelky jedná o prostředek ochrany vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Přestože dle citovaného ustanovení Listiny má všem vlastníkům příslušet stejná ochrana jejich práva, stěžovatelce podle ústavní stížnosti byla možnost podat žalobu na určení vlastnického práva odepřena, neboť na jejím podání údajně nemá naléhavý právní zájem. Institut naléhavého právního zájmu omezuje podle stěžovatelky možnost vlastníka domoci se soudního určení svého vlastnického práva. Stěžovatelka uvádí, že podmínka naléhavého zájmu na určení práva je splněna tehdy, jde-li o právo sporné a nemůže-li se žalobce soudní ochrany svého práva domoci jinak. Nesplnění podmínky existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva však nebyla stěžovatelce podle ústavní stížnosti v řízení před obecnými soudy uspokojivě vysvětlena, když odvolací soud např. v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na závěry pléna Ústavního soudu publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství" přičemž tyto závěry označil za aplikovatelné i ve věci stěžovatelky, současně však uvádí, že: "Za situace, kdy žalobce prokazatelně pozbyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem znárodněným na základě zákona č. 123/1948 Sb. v dřívější době a nebyl povolán jako oprávněná osoba k restituci tohoto svého majetku na základě zvláštního právního předpisu, nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení předepsaný ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř. " Tyto dvě části odůvodnění jeho rozhodnutí si podle stěžovatelky odporují, když odvolací soud na jedné straně konstatuje, že již z titulu žalobních tvrzení na základě stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 je nutno žalobu zamítnout pro absenci naléhavého právního zájmu na takovém určení a současně tvrdí, že stěžovatel své vlastnické právo prokazatelně pozbyl znárodněním. Stěžovatelka namítá, že jí tak nebylo zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu konzistentně a jednoznačně zdůvodněno, ačkoli se otázkou zabývaly (resp. měly zabývat) tři soudní instance. Konkrétně podle stěžovatelky není zřejmé, zda absence naléhavého právního zájmu spočívá v tom, že tvrzené vlastnické právo nepožívá právní ochrany (a pak již není třeba se zabývat otázkou, zda stěžovatelka vlastníkem nemovitostí je, či nikoli), nebo zda naléhavý právní zájem není dán proto, že stěžovatelka své vlastnické právo pozbyla. Stěžovatelka dále uvádí, že obě tyto varianty jsou založeny na výkladu, který není ústavně konformní.

Stěžovatelka namítá, že obecné soudy jí znemožnily přístup k soudu a priori na základě konstatování, že nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, které bylo založeno na interpretaci pojmu naléhavý právní zájem vymykající se běžnému chápání tohoto pojmu soudní praxí. Způsob, jakým obecné soudy přistoupily k projednání žaloby stěžovatelky, odporuje podle stěžovatelky základním principům právního státu, neboť jejich rozhodnutí nejsou založena na konkrétních okolnostech projednávané věci, nýbrž na nepřípustně paušalizující aplikaci stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podle stěžovatelky na uvedené stanovisko Ústavního soudu výslovně odkazuje, když zdůvodňuje svůj závěr o tom, že stěžovatelka nemůže být vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť účinností restitučních předpisů měl být stvrzen faktický stav ke dni vydání těchto restitučních předpisů. Stěžovatelka má za to, že takováto interpretace restitučních předpisů se zcela příčí účelu, pro který byly restituční předpisy přijaty.

Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před obecnými soudy byl dostatečně zjištěn skutkový stav a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněna. Rozhodující soudy se též v napadených rozhodnutích vypořádaly dostatečně se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a jejich závěry nelze rozhodně označit ani za (extrémně) rozporné s principy spravedlnosti.

Pokud jde o námitku, v níž stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal řádně s její dovolací argumentací, neboť ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání aplikoval ústavně nekonformním způsobem, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že stěžovatelka zřejmě dostatečně nerozlišuje přípustnost dovolání a dovolací důvody, přičemž nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že uplatnění dovolacího důvodu spočívajícího v jakékoli námitce, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu, zakládá současně i přípustnost dovolání. Jak Ústavní soud ověřil z dovolání stěžovatelky, stěžovatelka skutečně, jak uvedl dovolací soud, řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto napadenému rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto, nemá co vytknout.

K námitce stěžovatelky týkající se nedostatku předpokladu existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a důvodu zamítnutí žaloby konstatuje Ústavní soud, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že absence naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelky nespočívá ani v tom, že tvrzené vlastnické právo nepožívá právní ochrany, a že naléhavý právní zájem nebyl shledán ani proto, že stěžovatelka své vlastnické právo pozbyla. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyla znárodněním, že na její věc tak jsou aplikovatelné závěry pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, dle kterého žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a uvedl, že "za situace, kdy žalobce prokazatelně pozbyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem znárodněním učiněným na základě zák.č. 123/1948 Sb. v dřívější době a nebyl povolán jako oprávněná osoba k restituci tohoto svého majetku na základě zvláštního právního předpisu, nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení předepsaný ustanovením § 80 písm c) o.s.ř." Z uvedeného je tedy zřejmé, že závěr o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a důvod zamítnutí žaloby stěžovatelky byl založen na tom, že podanou žalobou stěžovatelka (nepřípustně) obcházela smysl a účel restitučního zákonodárství. Tomuto závěru, který je souladný s výše uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 i judikaturou Nejvyššího soudu, nemá Ústavní soud co vytknout.

Z právě uvedeného důvodu nemohl Ústavní soud přisvědčit ani námitce stěžovatelky, dle které jí obecné soudy znemožnily přístup k soudu a priori na základě konstatování, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, založeného na interpretaci pojmu naléhavý právní zájem vymykající se běžnému chápání tohoto pojmu soudní praxí.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. května 2014

Vladimír Sládeček v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru