Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1051/08 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkadvokát
nečinnost
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.1051.08.1
Datum podání24.04.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.3,4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1051/08 ze dne 26. 8. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2008 v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. Editou Pařízkovou, advokátkou se sídlem Náměstí 16, Měřín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. 32 Odo 621/2006-169, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2004 č. j. 4 Cmo 146/2003-104 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2002 č. j. 43 Cm 986/99-74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), později doplněný přípisem ze dne 18. 8. 2008, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě vyjádřil nesouhlas s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. 32 Odo 621/2006-169, jímž bylo zastaveno dovolací řízení. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že k zastavení dovolacího řízení došlo v důsledku vážného pochybení ustanoveného advokáta JUDr. Romana Heyduka, který nikterak nereagoval na výzvu soudu prvního stupně k doplnění dovolání. Dle přesvědčení stěžovatele byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. 32 Odo 621/2006-169, jakož i rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 5. 2004 č. j. 4 Cmo 146/2003-104 a rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 10. 2002 č. j. 43 Cm 986/99-74, zkrácen ve svých právech, neboť uvedená rozhodnutí spočívala na nesprávném právním posouzení věci a trpěla i jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 205 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Tím bylo současně porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že nepřehlédl, že ústavní stížnost ani po jejím doplnění přípisem ze dne 18. 8. 2008 neobsahovala výslovnou specifikaci opatření, která má Ústavní soud k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatele přijmout, tzn. stěžovatel výslovně neuvedl, že se domáhá zrušení napadených rozhodnutí. Nicméně vzhledem k tomu, že takový požadavek lze z podání stěžovatele nepřímo dovodit, a maje na zřeteli zásadu procesní ekonomie, již Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady, neboť by se s ohledem na níže uvedené jednalo o úkon ryze formální, který by na celkovém výsledku řízení nemohl nic změnit.

Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. 32 Odo 621/2006-169 byla ústavní stížnost podána včas, byla přípustná a s výjimkou výše uvedenou splňovala i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo proto možno přistoupit k věcnému přezkumu tohoto rozhodnutí. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění předmětného usnesení, Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 4. 10. 2002 č. j. 43 Cm 986/99-74 pro nesplnění podmínky vyplývající z ustanovení § 241 odst. 4 občanského soudního řádu, tzn. dovolacímu soudu nebyl předložen návrh na zahájení řízení, který by byl sepsán advokátem nebo jinou osobou uvedenou v citovaném ustanovení. Právní zástupce stěžovatele, který mu byl ustanoven, byl krajským soudem vyzván, aby ve lhůtě patnácti dnů doplnil dovolání o náležitosti uvedené v § 241a občanského soudního řádu, nicméně ten na tuto výzvu nikterak nereagoval.

Nutno podotknout, že sám stěžovatel v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. 32 Odo 621/2006-169 neuvedl nic, co by zpochybňovalo jeho správnost, poukázal toliko na skutečnost, že k zastavení řízení došlo v důsledku pochybení jeho právního zástupce. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že zásad spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ačkoliv byl řádně poučen o svých procesních právech, včasné uplatnění těchto práv zanedbal. To platí i v případech, kdy nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti spočívá na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy zvolil (příp. jež mu byl ustanoven) a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání odpovídá (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, str. 221 a násl.). Nečinnost právního zástupce tedy nemůže být sama o sobě důvodem pro konstatování protiústavnosti napadeného rozhodnutí. Jelikož Ústavní soud žádnou další vadu u napadeného usnesení neshledal, nezbylo mu, než ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 č. j. 32 Odo 621/2006-169, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Výše uvedené ovšem neznamená, že by stěžovatel nebyl oprávněn domáhat se vůči svému právnímu zástupci kompenzace újmy, která mu v důsledku jeho případného pochybení vznikla.

Co se týče rozsudku vrchního soudu ze dne 6. 5. 2004 č. j. 4 Cmo 146/2003-104 a rozsudku krajského soudu ze dne 4. 10. 2002 č. j. 43 Cm 986/99-74, vůči těmto rozhodnutím byla ústavní stížnost podána opožděně. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Dle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu dále platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V projednávané věci bylo proti rozsudku vrchního soudu ze dne 6. 5. 2004 č. j. 4 Cmo 146/2003-104 dovolání přípustné toliko dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, stěžovatel tedy nebyl povinen tento mimořádný opravný prostředek využít a mohl rozsudek vrchního soudu ze dne 6. 5. 2004 č. j. 4 Cmo 146/2003-104 a rozsudek krajského soudu ze dne 4. 10. 2002 č. j. 43 Cm 986/99-74 napadnout přímo cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel tak skutečně učinil a společně s dovoláním podal i ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2005 sp. zn. III. ÚS 514/04 pro neodstranění vad podání odmítnuta. I přesto by stěžovateli v případě, že by uplatněný mimořádný opravný prostředek (dovolání) řádně vyčerpal, zůstala v souladu s ustanovením § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i ve vztahu k rozsudkům vrchního a krajského soudu. Jelikož však bylo dovolací řízení zastaveno pro nedostatek podmínky řízení, nejednalo se o případ popsaný v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tzn. o případ, kdy orgán rozhodující o mimořádném opravném prostředku tento odmítne jako nepřípustný z důvodu, závisejícím na jeho uvážení. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti vůči rozsudku vrchního soudu ze dne 6. 5. 2004 č. j. 4 Cmo 146/2003-104 a rozsudku krajského soudu ze dne 4. 10. 2002 č. j. 43 Cm 986/99-74 tak počala běžet ode dne doručení rozsudku vrchního soudu ze dne 6. 5. 2004 č. j. 4 Cmo 146/2003-104. Předal-li stěžovatel svou ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 23. 4. 2008, učinil tak zjevně opožděně. Ústavnímu soudu proto nezbylo než v části, v níž ústavní stížnost směřovala proti citovaným rozsudkům krajského a vrchního soudu tuto odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru