Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1048/17 #1Usnesení ÚS ze dne 29.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
Bolestné
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1048.17.1
Datum podání05.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 427

99/1963 Sb., § 237, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1048/17 ze dne 29. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Evy Minářové, zastoupené JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem Strossmayerovo nám. 977/2, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017 č. j. 25 Cdo 5763/2016-74, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016 č. j. 54 Co 174/2016-54 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 15 C 282/2014-33, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a České pojišťovny, a. s. se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka Eva Minářová (dále jen "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") se v ústavní stížnosti a v jejím doplnění ze dne 5. 4. 2017 dovolává údajného porušení práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") probíhal pod sp. zn. 15 C 282/2014 občanskoprávní spor mezi žalovanou a Českou pojišťovnou, a. s. o zaplacení částky 411 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví. Žalobkyně tvrdila, že škoda jí vznikla v důsledku dříve vzniklého (primárního) úrazu při dopravní nehodě ze dne 26. 5. 2008 (způsobené řidičem osobního automobilu Martinem Beckem); za tento primární úraz, byla žalobkyně pojišťovnou (žalovanou) v minulosti odškodněna. Žalobkyně tvrdila, že po tomto primárním úrazu byla nucena používat při chůzi francouzské hole, přičemž v důsledku omezené hybnosti došlo k jejím pádům a ke vzniku dalších úrazů (dne 25. 10. 2010, dne 4. 11. 2010 a dne 7. 4. 2012). Při těchto následných úrazech došlo u žalobkyně ke zlomeninám pažní kosti a stehenní kosti.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 11. 2015 č. j. 15 C 282/2014- 33 žalobu zamítl. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci neexistuje příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce - řidiče z dopravní nehody ze dne 26. 5. 2008, a vznikem dalších pozdějších úrazů u žalobkyně v důsledku jejích pádů, ke kterým došlo za jiných okolností, nesouvisejících s dopravní nehodou. Příčinná souvislost tak byla podle skutkového zjištění soudu prvního stupně přetržena dalšími náhodnými, samostatnými úrazy žalobkyně, vzniklými za jiných okolností.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 2016 č. j. 54 Co 174/2016-54 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 24. 1. 2017 č. j. 25 Cdo 5763/2016-74 dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné.

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolacímu soudu vytýká, že nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům a porušil její právo na přístup k soudu. Porušení těchto základních práv spatřuje v tom, že dovolací soud chybně posoudil jí uvedené dovolací důvody jako důvody skutkové, a její dovolání odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka zároveň tvrdí, že oba soudy nižších stupňů nesprávně posoudily příčinnou souvislosti mezi dopravní nehodou, při níž utrpěla vážná zranění a mezi následnými zraněními, která vznikla v důsledku jejích pádů při využívání francouzských holí, na něž je odkázána od doby dopravní nehody.

Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutí dovolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (konkrétně s nálezem ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13). I když dovolací soud konstatoval, že posouzení existence příčinné souvislosti v projednávané věci je otázkou skutkovou, měl se nicméně zabývat též tím, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.

Stěžovatelka nesouhlasí s názorem obecných soudů, že v projednávané věci došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi příčinou (dopravní nehodou) a tvrzeným následkem (dalšími třemi úrazy stěžovatelky).

Obecné soudy prý při svém rozhodování nevzaly v úvahu též závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 312/05.

IV.

Ústavní soud posoudil procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatelky o údajném porušení jejího práva ve smyslu čl. 36 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy) a s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví. Ingerence Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci zákona, připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ. V projednávané věci Ústavní soud žádný protiústavní deficit neshledal.

Nad rámec řečeného ke konkrétním námitkám stěžovatelky Ústavní soud dodává:

Závěr obecných soudů, že neexistuje příčinná souvislosti mezi protiprávním jednáním řidiče osobního vozidla, který způsobil dopravní nehodu, při níž utrpěla žalobkyně vážná zranění a mezi následnými zraněními žalobkyně způsobenými jejími pozdějšími pády, je dostatečně zdůvodněn a nevykazuje žádné excesivní znaky. Obecné soudy vyšly z úvahy, že následné pády a zranění žalobkyně nesouvisejí s prvotní dopravní nehodou, nýbrž s nestabilitou její chůze za použití francouzských holí a že těmito pády na zem došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním řidiče a vzniklou škodní událostí.

Skutkové závěry všech ve věci rozhodujících soudů nejen že odpovídají právní teorii v této otázce, ale i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smyslem a účelem ustanovení, přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody, je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma zapříčiněná škodní událostí (srov. nález ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. II. ÚS 1387/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Pokud stěžovatelka poukazuje na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. 312/05 (N 177/47 SbNU 353), je třeba konstatovat, že jde o právní věc se zcela odlišným skutkovým dějem; důvodem kasace ze strany Ústavního soudu v citované věci bylo nedostatečné odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, nikoli odlišný skutkový závěr, na který poukazuje stěžovatelka v ústavní stížnosti.

Opodstatněná není ani druhá stěžovatelčina námitka, směřující proti odmítavému usnesení dovolacího soudu.

Za dané konkrétní situace dovolací soud správně dospěl k závěru, že jen požadavek stěžovatelky na odlišné právní posouzení věci dovolacím soudem oproti rozhodnutí odvolacího soudu, nezakládá důvod přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z namítaného údajně nesprávně zjištěného skutkového stavu předmětné věci (včetně hodnocení důkazů), které nejsou předmětem přezkumu dovolacího soudu.

Dovolací soud v nyní posuzované věci totiž dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné nikoli pouze proto, že stěžovatelka v podaném dovolání otevřela k posouzení dovolacímu soudu otázku nikoli právní, nýbrž otázku skutkovou, ale především proto, že dovolání žalobkyně nesplňovalo po obsahové stránce požadavky na řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti; dovolání v podstatě pouze popsalo, s čím dovolatelka nesouhlasí, aniž by vymezilo, v čem tvrzená nesprávnost právního posouzení spočívá.

Za této situace dovolací soud dospěl k závěru, že jen požadavek stěžovatelky na odlišné právní posouzení věci dovolacím soudem, oproti rozhodnutí odvolacího soudu, nezakládá důvod přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z namítaného údajně nesprávně zjištěného skutkového stavu předmětné věci (včetně hodnocení důkazů), které nejsou předmětem přezkumu dovolacího soudu.

Takové závěry dovolacího soudu jsou akceptovatelné i z ústavněprávního hlediska a nejsou rozporné ani se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581), jež je založen na odlišném skutkovém a právním základě.

S ohledem na všechny výše vyložené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila stěžovatelkou označená základní práva a svobody. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru