Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 104/95Usnesení ÚS ze dne 13.11.1995

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1995:4.US.104.95
Datum podání19.05.1995
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/1976 Sb., čl. 17

209/1992 Sb., čl. 6 odst.1

40/1963 Sb., § 11


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 104/95 ze dne 13. 11. 1995

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 104/95

Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti M.Š. zastoupeného advokátkou JUDr. B.F., proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 12 C 213/90-23, ze dne 2. 5. 1991, a čj. 12 C 213/90-84, ze dne 1. 6. 1994, a proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 494/94, 25 Co 495/94, ze dne 24. 1. 1995, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti ze dne 19.5.1995 domáhá zrušení pravomocných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 12 C 213/90-23, ze dne 2.5.1991, a čj. 12 C 213/90-84, ze dne 1.6.1994, a rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 494/94, 25 Co 495/94, ze dne 24.1.1995, kterými byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu osobnosti. Touto žalobou se stěžovatel domáhal proti žalovaným České republice - Ministerstvu vnitra ČR, a J.C. omluvy a zdržení se tvrzení o jeho údajné podnapilosti a nepřístojném chování při zákroku policistů dne 5.5.1990, jakož i zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 10.000,- Kč. Prvým z uvedených rozsudků ze dne 2.5.1991, ve spojení s druhým z nich - doplňujícím rozsudkem ze dne 1.6.1994, byla Obvodním soudem pro Prahu 7, jako soudem I. stupně, žaloba stěžovatele na ochranu osobnosti zamítnuta. Městský soud v Praze, který rozhodoval o odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku, napadený rozsudek potvrdil, přitom, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, vycházel z názoru, že zásah v podobě tvrzení o jiné osobě, který byl učiněn v prostředí, ve kterém nehrozilo jeho zveřejnění, není, vzhledem k chápání cti ve smyslu občanského zákoníku,vůbec objektivně způsobilý ohrozit, resp. porušit, čest a důstojnost druhého spoluobčana. V souzené věci tedy za stavu, kdy druhý žalovaný vyslovil svůj dojem o chování stěžovatele (totiž, že se motal ve vozovce a že byl podnapilý), v rámci vyřizování stížnosti stěžovatele na postup pohotovostní motorizované jednotky, vedené druhým žalovaným a toto jeho stanovisko bylo určeno výlučně pro účely stížnostního řízení a nikoliv pro veřejnost, nad to byly osoby manipulující se stížnostním spisem vázány služebním tajemstvím, nemohlo jít o zásah, který by byl objektivně způsobilý narušit práva stěžovatele chráněná ustanovením § 11 o.z.

Stěžovatel, jak je patrno z jeho ústavní stížnosti, považuje řízení v délce více než 4 let (od podání žaloby dne 25.10.1990 do konečného rozsudku ze dne 24.1.1995) za nepřiměřeně dlouhé, především však namítá, že uvedenými soudními rozhodnutími i řízením jim předcházejícím , bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, a to do :

- práva na ochranu osobnosti, spočívajícího především v právu na zachování osobní cti a dobré pověsti, zakotveném v čl. 10 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) a čl. 17 odst. l, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech;

- práva na soudní ochranu, spočívajícího ve spravedlivém projednání věci v souladu s čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud ČR při posuzování ústavní stížnosti vyšel z ustanovení § 72 odst. l písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na ochranu osobnosti mělo dojít, jak stěžovatel v návrhu sám uvádí, jednáním žalovaného policisty. Soudy obou stupňů však porušení stěžovatelova práva na ochranu osobnosti v jednání žalovaného policisty neshledaly. Ústavní soud se proto především zaměřil na posouzení otázky, zda soudy v dané věci postupovaly v souladu se zásadami zakotvenými v hlavě páté Listiny. V tomto směru z obsahu připojeného spisu (Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 12 C 213/90) závažnějšího porušení procesních předpisů, do nichž se zásady hlavy páté Listiny promítají, které by bylo způsobilé ovlivnit rozhodnutí ve věci samé, nezjistil. Samotný fakt, že žalobě stěžovatele na ochranu osobnosti nebylo vyhověno, není možno považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Také nepřipuštění účasti společenské organizace - NK- KP - na soudní řízení nemohlo, podle názoru Ústavního soudu, změnit nic na konečném závěru soudu, který sdílí i Ústavní soud, totiž, že tvrzení J. C., učiněné v průběhu vyřizování stížnosti stěžovatele, nebylo objektivně způsobilé narušit práva stěžovatele chráněná ustanovením § 11 o.z. Délku soudního řízení za stavu, kdy mezi kritéria, která je třeba hodnotit při posuzování přiměřenosti doby trvání soudního řízení, náleží složitost případu, způsob jakým je projednáván, jakož i skutečnost, zda se jedná o věc občanskoprávní nebo trestní, nelze, podle Ústavního soudu, hodnotit jako nepřiměřenou z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími tedy nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jejichž porušení v ústavní stížnosti namítá, a proto v této části, pokud směřuje proti rozhodnutím soudu, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. l zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.

I kdyby pak bylo možno přisvědčit důvodům ústavní stížnosti, uváděným v té její části, v níž stěžovatel napadá samotný postup soudu v té fázi řízení, kdy rozhodoval o účasti společenské organizace na řízení a zabýval se v této souvislosti zjišťováním okolností, které s věcí samou naprosto nesouvisely, je třeba brát v úvahu, že tento postup soudu se promítl pouze do usnesení procesní povahy o nepřipuštění účasti společenské organizace na řízení, které na posouzení věci samé nemohlo mít vliv, nehledě k tomu, že v tomto směru je ústavní stížnost podána opožděně, s ohledem na to, že k uvedenému postupu došlo již v roce l991, usnesení o nepřipuštění účasti společenské organizace na řízení, vydané Obvodním soudem pro Prahu 7 dne 25.11.1991, pod čj. 12 C 213/90-53, nabylo právní moci již 8.6.1992. Z uvedených důvodů rozhodl proto Ústavní soud tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.

Poučení: Proti tomuto usnesení se nelze odvolat.

V Brně dne 13. listopadu 1995

JUDr. Eva Zarembová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru