Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 104/08 #1Nález ÚS ze dne 01.07.2008Ke stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /p... více
Věcný rejstříkinterpretace
opravný prostředek - řádný
Státní zástupce
vazba/prodloužení
Vazba
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 118/50 SbNU 9
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.104.08.1
Datum vyhlášení29.07.2008
Datum podání14.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.4, § 146a odst.1 písm.a, § 141 odst.2, § 74 odst.1, § 73 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


V případě rozhodování obecného soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě (§ 71 odst. 4 trestního řádu) není proti rozhodnutí soudu o ní [§ 146a odst. 1 písm. a) trestního řádu] další, takto v pořadí již druhá, stížnost přípustná.
Pokud rozhoduje obecný soud v prvním stupni o návrzích podle § 73 odst. 1 písm. b), § 73 odst. 1 písm. c) a § 73a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního řádu je proti jeho rozhodnutí stížnost přípustná. Jiná interpretace těchto ustanovení porušuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. D. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. července 2008 podle č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2007 sp. zn. 6 To 105/2007, v rozsahu, v němž se jím pro nepřípustnost zamítá stížnost proti výrokům II., III., IV. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2007 č. j. 4 Nt 2018/2007-76. V části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2007 sp. zn. 6 To 105/2007 v rozsahu, v němž se jím pro nepřípustnost zamítá stížnosti proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2007 č. j. 4 Nt 2018/2007-76, ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ve zbývajícím rozsahu ústavní stížnost zamítl.

Narativní část
Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě [§ 71 odst. 4, § 67 písm. a), c) trestního řádu], přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem jednak k podané stížnosti stěžovatele, jakož i též k návrhům posléze učiněným v řízení před tamním soudem (o této stížnosti) usnesením rozhodl, že (I.) se podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost zamítá, dále, že (II.) podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se písemný slib stěžovatele nepřijímá, (III.) podle § 73 odst. 1 písm. c) se návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nepřijímá a (IV.) podle § 73a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního řádu se nabídka peněžité záruky rovněž nepřijímá. Vrchní soud v Praze následně podanou stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí pro nepřípustnost usnesením zamítl [§ 148 odst. 1 písm. a) trestního řádu].

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu
Ústavní soud připomněl, že v souvislosti s problematikou výkladu ustanovení § 141 odst. 2 al. druhá trestního řádu, dle něhož „usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni“, ve své dosavadní judikatuře v obecné rovině patřičně zdůraznil, že v trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od „věci samé“ (jejího merita) oddělit. Takové usnesení je rozhodnutím o samostatném (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 537/01 v mezích uvedené argumentace Ústavní soud podrobil kritice výkladový přístup Nejvyššího soudu týkající se rozhodování o vazbě, pokud „dovodil nepřípustnost opravného prostředku proti rozhodnutí o propuštění z vazby za procesního stavu, kdy o této žádosti rozhodoval vrchní soud v rámci probíhajícího řízení o odvolání ve věci samé, a když rozhodnutí o vazbě považoval toliko za rozhodnutí s rozhodnutím o odvolání související, jehož relativně samostatný skutkový základ není pro interpretaci zmíněného ustanovení právně rozhodný, aniž by přihlédl k dikci § 74 odst. 1 trestního řádu, připouštějícího proti rozhodnutí o vazbě stížnost bez výjimky (po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, proti rozhodnutí o vazbě dle § 68, § 69, § 71 odst. 2 až 5, § 72, § 73 a § 73a trestního řádu)“.
Ústavní soud uzavřel, že v případě rozhodování krajského soudu o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně (§ 71 odst. 4 trestního řádu) není proti rozhodnutí soudu o ní další stížnost přípustná. V případě, kdy krajský soud posuzoval podřazení dle § 73 odst. 1 písm. b), § 73 odst. 1 písm. c) a § 73a odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního řádu v prvním stupni, je vůči výrokům II., III. a IV. jeho usnesení stížnost přípustná, o níž ex lege přísluší rozhodovat vrchnímu soudu.

Ústavní soud ústavní stížnost (II.) zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, (I.) částečně jí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhověl a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v odpovídajícím rozsahu zrušil. V části směřující do výroků II., III. a IV. napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ústavní soud stížnost s ohledem na princip subsidiarity, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, zamítl.

Soudcem zpravodajem byl v dané věci Pavel Holländer. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 104/08 ze dne 1. 7. 2008

N 118/50 SbNU 9

Ke stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 1. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 104/08 ve věci ústavní stížnosti J. D., občana Ruské federace, t. č. ve výkonu vazby, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2007 sp. zn. 6 To 105/2007 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2007 č. j. 4 Nt 2018/2007-76 o ponechání stěžovatele ve vazbě.

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2007 sp. zn. 6 To 105/2007 se v rozsahu, v němž se jím pro nepřípustnost zamítá stížnost proti výrokům II., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2007 č. j. 4 Nt 2018/2007-76, ruší.

II. V části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2007 sp. zn. 6 To 105/2007 v rozsahu, v němž se jím pro nepřípustnost zamítá stížnost proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2007 č. j. 4 Nt 2018/2007-76, se ústavní stížnost odmítá.

III. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci dle ústavní stížnosti a rekapitulace řízení před Ústavním soudem

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 11. ledna 2008, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů s tvrzením, že v předmětném rozhodování o vazbě došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak se podává z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti, jejích příloh a vyjádření Vrchního soudu v Praze, v dané vazební věci bylo usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě [§ 71 odst. 4, § 67 písm. a) a c) tr. řádu], přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem jednak k podané stížnosti stěžovatele, jakož i též k návrhům posléze učiněným v řízení před tamním soudem (o této stížnosti) v záhlaví označeným usnesením rozhodl, že (I.) se podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost zamítá, dále, že (II.) podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se písemný slib stěžovatele nepřijímá, (III.) podle § 73 odst. 1 písm. c) se návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nepřijímá a (IV.) podle § 73a odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. řádu se nabídka peněžité záruky rovněž nepřijímá. Vrchní soud v Praze následně podanou stížnost stěžovatele do tohoto rozhodnutí směřující pro nepřípustnost v záhlaví označeným usnesením zamítl [§ 148 odst. 1 písm. a) tr. řádu].

Porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřuje stěžovatel v průtazích, jež měly předcházet vydání předmětného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, zejména ale v tom, že dle jeho přesvědčení ve smyslu odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (N 41/32 SbNU 397) je proti němu přípustná stížnost v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně. Má za to, že tento opravný procesní prostředek mu k ochraně jeho práv svědčí i stran návrhů, jež jím byly uplatněny až v rámci jeho vyjádření v řízení před krajským soudem, o nichž tento rozhodoval následně pod výroky II., III. a IV. citovaného usnesení. Z takto konstruovaných důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření předseda senátu 6 To Vrchního soudu v Praze, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo. V něm poukázal na odlišný význam stěžovatelem zmiňovaného nálezu, spočívající v povinnosti respektovat právo obviněného na slyšení ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které se ve stěžovatelově vazební věci před rozhodnutím krajského soudu konalo, pročež navrhl odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti.

II.

Ústavněprávní posouzení

Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].

Po posouzení ústavní stížnosti v intencích naznačených kautel dospěl Ústavní soud k závěru, že je zčásti důvodná.

Z pohledu práva jednoduchého v rozsahu jejího ústavněprávního posouzení dopadají na předmětnou věc ustanovení § 71 odst. 4, § 73 odst. 1 písm. b), § 73 odst. 1 písm. c), § 73a odst. 1 a odst. 2 písm. b), § 74 odst. 1, § 141 odst. 2 a § 146a odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Stěžovateli nelze přisvědčit potud, domnívá-li se, že v případě rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem o stížnosti do rozhodnutí státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (§ 71 odst. 4 tr. řádu) je proti rozhodnutí soudu o ní [§ 146a odst. 1 písm. a) tr. řádu] další, takto v pořadí již druhá stížnost přípustná [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), nález sp. zn. I. ÚS 14/05 ze dne 2. 6. 2005 (N 115/37 SbNU 483), nález sp. zn. I. ÚS 39/05 ze dne 24. 10. 2005 (N 202/39 SbNU 129), nález sp. zn. II. ÚS 713/04 ze dne 11. 5. 2005 (N 107/37 SbNU 405), nález sp. zn. II. ÚS 405/05 ze dne 5. 10. 2005 (N 193/39 SbNU 53), nález sp. zn. IV. ÚS 423/04 ze dne 3. 8. 2005 (N 150/38 SbNU 201), nález sp. zn. IV. ÚS 394/05 ze dne 10. 8. 2005 (N 158/38 SbNU 261) a další].

Jiné ústavněprávní konsekvence se ovšem vztahují k rozhodnutí téhož soudu o návrzích podle § 73 odst. 1 písm. b), § 73 odst. 1 písm. c), § 73a odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. řádu, a to ve spojení s ustanovením § 74 odst. 1 a § 141 odst. 2 tr. řádu.

Ústavní soud k aplikaci rozhodných právních norem ze strany Vrchního soudu v Praze v této souvislosti připomíná, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93), nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 315/99 ze dne 10. 11. 1999 (N 157/16 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401) a další]. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější [nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), nález sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39), nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 205)].

V relaci k problematice výkladu ustanovení § 141 odst. 2 al. druhé tr. řádu, podle něhož "usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni", Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře v obecné rovině patřičně zdůraznil, že v trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením jako nižší formou rozhodnutí toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit. Takové usnesení je rozhodnutím o samostatném (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového [nález sp. zn. III. ÚS 86/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 79/11 SbNU 225), nález sp. zn. III. ÚS 162/98 ze dne 22. 10. 1998 (N 129/12 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 161/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 107/12 SbNU 99), nález sp. zn. III. ÚS 164/98 ze dne 1. 10. 1998 (N 111/12 SbNU 117), nález sp. zn. III. ÚS 505/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 99/15 SbNU 25) a další].

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 537/01 ze dne 10. 4. 2002 (N 45/26 SbNU 17) v mezích uvedené argumentace potom Ústavní soud podrobil kritice výkladový přístup Nejvyššího soudu týkající se rozhodování o vazbě, pokud "dovodil nepřípustnost opravného prostředku proti rozhodnutí o propuštění z vazby za procesního stavu, kdy o této žádosti rozhodoval vrchní soud v rámci probíhajícího řízení o odvolání ve věci samé, a když rozhodnutí o vazbě považoval toliko za rozhodnutí s rozhodnutím o odvolání související, jehož relativně samostatný skutkový základ není pro interpretaci zmíněného ustanovení právně rozhodný, aniž by přihlédl k dikci § 74 odst. 1 tr. ř., připouštějícího proti rozhodnutí o vazbě stížnost bez výjimky (po novele tr. ř. provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, proti rozhodnutí o vazbě podle § 68, § 69, § 71 odst. 2 až 5, § 72, § 73 a § 73a tr. ř.)".

Naznačená interpretační konstrukce nalézá svého argumentačního uplatnění i v nyní posuzované věci, neboť z pohledu rozhodovacích důvodů, resp. subsumpčních podmínek jde v intencích citovaných nálezů i zde o rozhodování s relativně samostatným skutkovým základem, tj. o rozhodování ve vztahu k subsumpčním podmínkám, jež jsou - ve věci stěžovatele oproti oněm determinujícím rozhodnutím státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem [§ 71 odst. 4, § 67 písm. a) a c) tr. řádu] - (nikoliv zanedbatelně) odlišné. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, Krajskýsoud v Ústí nad Labem posuzoval podřazení podle § 73 odst. 1 písm. b), § 73 odst. 1 písm. c) a § 73a odst. 1 a odst. 2 písm. b) tr. řádu v prvním stupni, a tudíž vůči výrokům II., III. a IV. jeho usnesení je přípustná stížnost, o níž ex lege přísluší rozhodovat Vrchnímu soudu v Praze.

S ohledem na takto vyložené a v citovaných nálezech blíže rozvedené důvody, na které postačí pro jejich obecnou dostupnost v podrobnostech odkázat, Ústavnísoud stížnost (II.) zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], (I.) částečně jí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhověl a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v odpovídajícím rozsahu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

V části směřující do výroků II., III. a IV. napadeného usnesení Krajskéhosoudu v Ústí nad Labem Ústavní soud stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 citovaného zákona), pročež za těchto okolností ani jakkoli neposuzoval procesní aspekty s tímto rozhodováním související. Rozhodl takto ve shodě s principem subsidiarity, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ze kterého vyplývá, že za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [kupř. nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), nález sp. zn. III. ÚS 337/97 ze dne 13. 11. 1997 (N 143/9 SbNU 269; 84/1999 Sb.), nález sp. zn. IV. ÚS 537/01 ze dne 10. 4. 2002 (N 45/26 SbNU 17) a další]. Ratio uvedeného přístupu spočívá na tezi, dle níž Ústavní soud nevstupuje do řízení před nimi vedenými "ex ante". Zamítl-li totiž Vrchní soud v Praze v označené části citovaným rozhodnutím stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z důvodů čistě procesních, aniž by se věcně zabýval stěžovatelem uplatněnými výhradami, otevírá se stěžovateli v rozsahu zrušení tohoto rozhodnutí možnost přezkoumání vlastních meritorních námitek v rámci soustavy obecných soudů. Ingerence Ústavního soudu by za tohoto stavu věci principu subsidiarity neodpovídala, neboť je zřejmé, že stěžovatelovy námitky budou podrobeny obvyklému a zákonu odpovídajícímu přezkumu v řízení před Vrchním soudem v Praze, který pro odmítnutí opravného prostředku (pro nepřípustnost) se jimi nezabýval, a derogačním nálezem byl tento procesní prostor (rovněž pod aspektem ochrany ústavně zaručených základních práv) otevřen.

Za splnění podmínek obsažených v § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. bylo takto rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru