Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1039/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
pravomoc
poplatek
soud
televizní a rozhlasové vysílání
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.1039.20.1
Datum podání07.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

348/2005 Sb., § 10, § 9

99/1963 Sb., § 7


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1039/20 ze dne 19. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Goodwill invest, s. r. o., sídlem U Dubu 691/48, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. března 2020 č. j. 58 C 87/2019-54, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a Českého rozhlasu, sídlem Vinohradská 1409/12, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") označeného v návětí s tvrzením, že jím byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z předložených podkladů se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2020 č. j. 58 C 87/2019-54 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 6 395 Kč s úrokem z prodlení ve výši 1 069,47 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 763 Kč. Obvodní soud shledal, že stěžovatelka se stala s účinností od 1. 11. 2015 poplatnicí rozhlasového poplatku a nehradila jej za období od listopadu 2015 do května 2018. Výše neuhrazeného poplatku činila 1 395 Kč. Stěžovatelka dále nesplnila svou ohlašovací povinnost podle § 8 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o rozhlasových a televizních poplatcích"), což je sankcionováno přirážkou ve výši 5 000 Kč podle § 9 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Obvodní soud dále uvedl, že vedlejší účastnice má nárok i na úroky z prodlení, jejichž výši určil podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelčina ústavní stížnost je zaměřena na otázku, zda lze v odůvodnění rozhodnutí zcela pominout pravomoc soudu. Tvrdí, že v řízení před obvodním soudem argumentovala nedostatkem pravomoci civilních soudů rozhodovat spory, jejichž základem je daňová, nikoli civilní věc. Základem sporu byla daňová otázka, jejíž procesní rámec je vymezen správním právem (daňovým právem a správním řádem). Z tohoto důvodu má za to, že byla dána pravomoc správních orgánů a správních soudů, nikoli soudu civilního. Poplatek za rozhlasový přijímač je podle jejího názoru svého druhu daní, nejde tedy o věc vyplývající z poměrů civilního práva, jež podle § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, projednávají soudy v občanském soudním řízení. Stěžovatelka namítla, že se obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s námitkou neexistence pravomoci soudu, v čemž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.

6. Stěžovatelčinu námitku, že věc neměly rozhodnout soudy v občanském soudním řízení, nýbrž ji - podle jejího názoru - měly rozhodovat správní orgány či správní soudy, Ústavní soud shledává zjevně neopodstatněnou.

7. Podle § 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích platí: Nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. V § 9 tohoto zákona je pak upravena přirážka k rozhlasovému či televiznímu poplatku.

8. Jak již bylo uvedeno v usnesení ze dne 26. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 349/03 (U 8/32 SbNU 501) a nálezu ze dne 7. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 26/08 (N 82/53 SbNU 33; 171/2009 Sb.), bod 30., Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitost práva podústdavního, nikoli základních lidských práv, ať už hmotných, nebo procesních (právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a dalších Listiny). Ta mohou být stejně dobře ochráněna v civilní i správní větvi soudnictví.

9. K posuzované věci lze dodat, že obecná justice se již vyslovila k otázce, zda mají spory o dlužné televizní či rozhlasové poplatky a přirážky k nim rozhodovat civilní či správní soudy. Odkázat lze na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2012 sp. zn. 33 Cdo 3370/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz), který se vyjadřoval k § 7 a § 8 již zrušeného zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Vzhledem k velké obsahové podobnosti těchto ustanovení s § 9 a § 10 současného zákona o rozhlasových a televizních poplatcích, mají úvahy Nejvyššího soudu význam i pro výklad tohoto zákona. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že vztahy týkající se dlužných televizních poplatků (a pro jednotnost právní úpravy obdobně i rozhlasových poplatků) a přirážek k nim mají charakter soukromoprávní, byť jsou obsaženy v zákoně, v němž se prolínají i prvky veřejnoprávní. Takové spory tak podle Nejvyššího soudu náleží řešit civilním soudům, k čemuž uvedl: "Soukromoprávní vztahy se vyznačují tím, že jejich subjekty mají rovné postavení (platí tu princip ekvivalence); ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení a není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění povinností autoritativně vynucovat. Subjekty soukromoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní povinnosti nevznikají přímo ze zákona. Ve všech případech neshody o vzájemných právech a povinnostech je účastník oprávněn domáhat se autoritativního vynucení svých práv prostřednictvím oprávněného orgánu státu a není nadán oprávněním mocensky (autoritativně) tato práva vynucovat sám. Pro veřejnoprávní vztahy je naopak charakteristické, že nejméně jeden subjekt právního vztahu - ať již stát, obec, popř. jiný veřejný orgán - vystupuje vůči druhému subjektu, tj. soukromoprávní osobě, ať fyzické či právnické, v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované, výsostné veřejné moci. [...]. V právu veřejném je jeden subjekt práva podřízen druhému, který v právním vztahu vystupuje jako silnější (platí tu princip subordinace); základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od veřejnoprávních je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá. Z ustanovení § 7 a § 8 zákona č. 252/1994 Sb. vyplývá, že ve vztahu, který se týká úhrady dlužných poplatků a přirážek, jsou provozovatel ze zákona a poplatník ve vzájemně rovnoprávném postavení. Žádný z nich nemůže založit jednostranně povinnost druhého a nemůže vymáhat splnění povinností vyplývajících z hmotného práva, aniž by se obrátil na orgán veřejné moci k tomu zákonem povolaným. Spory o to, zda došlo k porušení povinností poplatníka, je povolán řešit pouze soud."

10. Do takového závěru Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud nejmenší důvod zasahovat, neboť obecná justice (prostřednictvím Nejvyššího soudu) již nalezla odpověď na otázku povahy televizních a rozhlasových poplatků. Výklad podaný Nejvyšším soudem racionálním způsobem interpretuje zákonnou úpravu.

11. V § 10 zákona o rozhlasových a televizních poplatcích se provozovateli vysílání výslovně svěřuje oprávnění domáhat se svého práva u soudu, nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k němu ani na základě výzvy. Tvrzení stěžovatelky, že by takové spory měl podle jejího názoru rozhodovat správní orgán (stěžovatelka ani neuvedla, o jaký správní orgán by mělo jít a v jakém zákonném ustanovení by pro svůj postup našel nezbytnou oporu), tak naráží na výslovnou zákonnou úpravu v uvedeném ustanovení, která pro takový případ počítá rovnou se zahájením soudního sporu.

12. Zjevně neopodstatněná je stěžovatelčina námitka, že jí obvodní soud nesdělil, jak se vypořádal s její námitkou, že spor mají rozhodovat správní orgány či správní soudy. O této námitce obvodní soud rozhodl v samostatném usnesení opatřeném odůvodněním (tj. usnesení ze dne 9. 12. 2019 č. j. 58 C 87/2019-45), které stěžovatelce doručil dne 11. 12. 2019, tj. před vydáním rozsudku ve věci samé.

13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru