Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1032/15 #1Usnesení ÚS ze dne 13.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Teplice
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu
Věcný rejstříkDokazování
dovolání/důvody
manžel
Rozsudek
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1032.15.1
Datum podání08.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 259 odst.3, § 265b odst.1 písm.g, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1032/15 ze dne 13. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci ústavní stížnosti S. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem Mírové nám. 48, 440 01 Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 322/2011-19 ze dne 23. 3. 2011, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 691/2007-149 ze dne 27. 4. 2009, ve znění opravného usnesení č. j. 4 To 691/2007-171 ze dne 13. 1. 2011, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 1 T 206/2002-132 ze dne 6. 8. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) dříve platného trestního zákona (dále též "tr. zák."), kterého se podle skutkových zjištění v rozsudku popsaných dopustila tím, že dne 1. 7. 1996 odevzdala na Finanční úřad v Bílině přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1995, kdy neoprávněně zkrátila základ daně o 1.320.000,- Kč, a to tak, že do tohoto přiznání vědomě uvedla výdaj zálohy na nájmy a služby v této výši, ač věděla, že se ve skutečnosti jedná o výplatu podílu na budoucím zisku daňovému subjektu - svému manželovi J. H., kdy neodvedená daň činila 773.100,- Kč ke škodě českého státu. Za tento trestný čin byla podle § 148 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, a podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) trestního řádu (dále též "tr. ř.") rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při skutkovém zjištění o výši neodvedené daně v částce 331.110,- Kč uznal stěžovatelku vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997 a odsoudil ji podle § 148 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného nežli formálně deklarovaného dovolacího důvodu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud při svém rozhodnutí nevycházel z nepochybných zjištění, a tím jsou jeho vlastní závěry spekulativní, což je postup zcela nepřijatelný a zároveň odporující zákonu. Pokud je odvolacím soudem zdůrazňováno, že po celou dobu řízení stěžovatelka fakticky nevypovídala, pak předně tento závěr dle jejího názoru neodpovídá skutečnosti, ale zejména pak, je-li toto tvrzení dáváno do souvislosti s odůvodněním rozhodnutí soudu o vině, je zcela v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Stěžovatelka dle svých slov jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení uplatnila své právo a k věci vypovídala a pokud někdy nebyla schopna zcela jednoznačně reagovat na kladené dotazy, nutno zdůraznit, že k uzavření smlouvy o nájmu nebytových prostor došlo v roce 1995, k jejímu výslechu v přípravném řízení došlo až v roce 2000, tedy s pětiletým odstupem a v hlavním líčení byla vyslýchána až v roce 2006, tedy s jedenáctiletým odstupem od popisovaných událostí. Zásadním protiústavním excesem je dle stěžovatelky postup odvolacího soudu, který aniž by měl k dispozici jakýkoli další důkaz odůvodňující změnu skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, když označil předmětnou smlouvu o tichém společenství za neplatnou, rozhodl o vině stěžovatelky rozsudkem, aniž by byly pro tento postup dány podmínky uvedené v ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu. Rozhodnout sám rozsudkem ve věci může dle stěžovatelky odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Dovolacímu soudu pak vytkla, že její dovolání posoudil zcela formalisticky, když její výhrady jím byly hodnoceny jednostranně, nekomplexně a bez vzájemných souvislostí. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, příslušný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Dále se sluší připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní stížnost je nadto v zásadě jen polemikou s obsahem odůvodnění obecných soudů, která však ústavní konformitu napadeného rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud právní úpravu trestního dovolání ve své rozhodovací praxi dlouhodobě aprobuje, a proto odůvodnění odmítnutí stěžovatelčina dovolání ze strany Nejvyššího soudu (jen co do výčtu dovolacích důvodů) nevybočuje z kautel stanovených čl. 36 a násl. Listiny.

Z odůvodnění dovolacího soudu i samotného dovolání je dále patrné, že stěžovatelka opravdu uplatnila jen námitky skutkového charakteru, byť se je snažila podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. "zastřešit" pojmem extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. O tom svědčí především způsob prezentace dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění stěžovatelka spatřovala v nesprávném posouzení skutku odvolacím soudem, když tento soud dospěl k závěru, že skutek se stal a že jej spáchala stěžovatelka, aniž přitom dle stěžovatelky tyto své závěry opřel o odpovídající konkrétní skutečnosti (č. l. 163). Tento moment pak stěžovatelka v dovolání ve skutkové rovině přiblížila. Netřeba příliš zdůrazňovat, že taková charakteristika citovaného dovolacího důvodu se s jeho pojetím v trestním řádu zcela míjí, neboť se vůbec netýká problematiky užité právní kvalifikace či vůbec hmotně právních otázek, jejichž řešení logicky předpokládá vyřešení skutkových otázek. Ve skutečnosti jediným právně relevantním argumentem byla námitka nesplnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř., kterou však přirozeně nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je vyhrazen výlučně řešení otázek hmotně, a nikoli procesně právních. Nejvyšší soud přesto nad rámec stěžovatelkou formálně uplatněného dovolacího důvodu i tyto procesní výhrady přezkoumal a na straně 5 svého usnesení bez jakýchkoli pochybností objasnil, proč ani této stěžovatelčině argumentaci nebylo možno přisvědčit. Na tomto odůvodnění Ústavní soud ničeho protiústavního neshledává. Lze tudíž uzavřít, že Nejvyšší soud své rozhodnutí zdůvodnil adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelné.

Pokud jde o námitky vztahující se k rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo k rozsudku soudu prvé stolice), ani na ně Ústavní soud neslyšel. Rozhodně nelze za spekulativní označit úvahu odvolacího soudu, dle které dne 1. 4. 1996 nemohla být žádná smlouva mezi stěžovatelkou a jejím manželem o tichém společenství platně uzavřena podle obchodního zákoníku, a to již proto, že v té době stěžovatelka nebyla podnikatelkou, nýbrž fyzickou osobou, přičemž teprve v průběhu měsíce září získala živnostenské oprávnění a mohla tak smlouvy tohoto druhu v období následujícím po získání živnostenského oprávnění uzavírat. K tomu pak okresní soud i krajský soud uvedly, že taková smlouva nebyla až do roku 2000 navzdory výzvám finančního úřadu ani orgánů činných v trestním řízení předložena, což také nelze za spekulaci označit. Ani tento závěr nelze označit za spekulativní. Obdobně pak nelze stěžovatelce dát za pravdu ani v její výhradě stran realizace jejího práva nevypovídat; touto námitkou se zabýval již Nejvyšší soud a na jeho přiléhavé odůvodnění postačí v podrobnostech odkázat (str. 5 - 6 napadeného usnesení).

Ze všech uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Za situace, kdy ústavní stížností napadený rozsudek Okresního soudu v Teplicích byl v celém svém rozsahu zrušen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nelze než uzavřít, že rozhodnutí nalézacího soudu se nemůže stát předmětem ústavního přezkumu. Ústavní soud tedy v tomto rozsahu ústavní stížnost posoudil jako nepřípustnou za analogické aplikace § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto ji v této části podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 13. října 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru