Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 103/99Usnesení ÚS ze dne 29.11.1999Ukládání povinností toliko na základě zákona. Pravidla silničního provozu a ukládání blokových pokut.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkodškodnění
akt/nicotný (paakt)
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 74/16 SbNU 389
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.103.99
Datum podání26.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

12/1997 Sb., § 2 odst.1 písm.b, § 7 odst.1 písm.c

135/1961 Sb.

99/1989 Sb.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 103/99 ze dne 29. 11. 1999

U 74/16 SbNU 389

Ukládání povinností toliko na základě zákona. Pravidla silničního provozu a ukládání blokových pokut.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. J. S., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 28 Co 623/98, ze dne 1. 12. 1998, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby město Rakovník (žalovaný) bylo povinno zaplatit stěžovateli částku 500,- Kč s úrokem.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, navštívil dne 11. 10. 1997 město Rakovník, kde zaparkoval své auto ve slepé ulici za dopravní značkou B1 (zákaz vjezdu). Městská policie nasadila na kolo jeho auta botičku, kterou odstranila poté, co stěžovatel zaplatil v blokovém řízení pokutu 500,- Kč. Stěžovatel podal dne 16. 3. 1998 k Okresnímu soudu v Rakovníku návrh, směřující proti městu Rakovník, na zaplacení, resp. vrácení, částky 500,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žádné dopravní předpisy od 31. 12. 1991 neexistují, neboť dle čl. 4 odst. 1 Listiny mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Dnem 31. 12. 1991 pozbyla účinnosti ta ustanovení právních předpisů, která s Listinou nejsou v souladu, tedy i vyhláška č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu na pozemních komunikacích, neboť obsahuje příkazy a zákazy a ukládá tak povinnosti v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny. Pokud tedy nejsou dopravní předpisy upraveny zákonem, nelze je porušovat a nemohou tedy existovat dopravní přestupky a ani postih za ně. Stěžovatel nepodal žalobní návrh jako opravný prostředek proti pokutě, ale žádal vrácení částky z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor stěžovatele, neboť stěžovatel zaplatil částku 500,- Kč bez právního důvodu. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem, čj. 7 C 160/98-24, ze dne 22. 9. 1998, tomuto návrhu stěžovatele v plném rozsahu vyhověl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze změnil napadeným rozsudkem rozhodnutí prvoinstančního soudu tak, že návrh stěžovatele zcela zamítl a své rozhodnutí odůvodnil odkazem na předpisy o blokovém řízení a vyslovil názor, že v dané věci jde o škodu za níž odpovídá stát, přičemž nejsou splněny podmínky pro její náhradu, a dále dovodil, že žalovaný není pasivně legitimován ve věci, ale návrh měl směřovat proti státu. Tímto rozhodnutím odvolacího soudu bylo podle stěžovatelova názoru dotčeno jeho základní právo uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívající v právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jeho porušení stěžovatel spatřuje v několika skutečnostech. Jednak v tom, že odvolání žalovaného do rozsudku okresního soudu je více než stručné, neboť postrádá odůvodnění, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí soudu, když žalovaný pouze konstatuje, že má jiný právní názor než soud. Dále stěžovatel vyslovuje svůj nesouhlas s názorem Krajského soudu, že v dané věci jde o škodu způsobenou stěžovateli rozhodnutím státního orgánu, za níž odpovídá stát podle zákona č. 58/1969 Sb. Svůj nesouhlas odůvodňuje tím, že obecní policii zřizuje vyhláškou obecní zastupitelstvo, strážníci mohou v blokovém řízení postihovat přestupky mj. spáchané neuposlechnutím zákazu vyplývajícím z místní úpravy silničního provozu, § 70 zákona č. 410/1992 Sb. Nezřídí-li zastupitelstvo obecní policii, může pověřit některé pracovníky obecního úřadu úkoly k zabezpečování veřejného pořádku v rámci své působnosti. Z uvedeného lze podle stěžovatele dovodit, že obecní policie není zřejmě státní orgán a i kdyby tento jeho názor nebyl správný, pak poukazuje na to, že zákon č. 553/1991 Sb. má v § 24 vlastní ustanovení o náhradě škody způsobené obecní policií, za kterou odpovídá obec. Z uvedeného je také zřejmé, že ani názor o nedostatku pasivní legitimace žalovaného není správný. Názor krajského soudu o tom, že mu vznikla škoda, je pak podle jeho názoru nesprávný i proto, že podle zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přitom rozhodnutím státního orgánu se rozumí akt aplikace práva, v daném případě však chybí právo, které by bylo aplikováno, neboť právní předpisy o pravidlech silničního provozu podle jeho názoru neplatí od 31. 12. 1991. Rozhodnutí obecní policie nemělo žádný právní podklad, nejde tedy o právní akt, nýbrž absolutně neplatný právní úkon. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení stížností napadeného rozsudku.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a připojil si spis Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 7 C 160/98.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Praze konstatuje, že z obsahu stížnosti nevyplývá, proč se stěžovatel domnívá, že mu bylo odňato jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatel podal žalobu k obecnému soudu, věc byla tímto soudem v souladu s právním řádem projednána a ve věci byly řádně vyhlášeny rozsudky, které vydaly nezávislé soudy. Krajský soud se proto domnívá, že stěžovatelovo základní právo nebylo rozhodnutím soudu dotčeno.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jádro žaloby stěžovatele (a v podstatě i ústavní stížnosti), o níž bylo rozhodnuto konečným rozhodnutím krajského soudu napadeným ústavní stížností, spočívá v jeho tvrzení, že zaplacením blokové pokuty uložené mu za dopravní přestupek získala městská policie bezdůvodné obohacení, když přijala plnění, aniž pro to byl právní podklad, neboť povinnost, za jejíž porušení stěžovatelem k uložení blokové pokuty došlo, nebyla stanovena zákonem. Vyhláška č. 99/1989 Sb., o pravidlech silničního provozu na pozemních komunikacích, podle jeho názoru právě proto, že jako podzákonný právní předpis obsahovala příkazy a zákazy, pozbyla účinnosti ke dni 31. 12. 1991. Problematikou porušování uvedené vyhlášky v návaznosti na obecné ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny se Ústavní soud zabýval již ve svém usnesení ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. IV. ÚS 489/98, v němž navazujíc na předcházející rozbor mimo jiné uvedl, že podle jeho názoru neznamená, že jakákoliv povinnost, především pak povinnost, kterou na sebe subjekt bere tím, že chce vykonávat určitou činnost, k níž ho zákon nenutí, může být stanovena toliko formou zákona a navíc, že je zřejmé, že vyhlášky o pravidlech silničního provozu se mohly odvolávat, resp. svůj původ opírat o zákon č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon). Od uvedených závěrů, týkajících se právě povinnosti účastníků silničního provozu, se Ústavní soud nemíní ani v dané věci odchylovat. Nehledě k tomu, že již v době uložení pokuty stěžovateli účinným předpisem, a to zákonem č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, byla v jeho ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) každému při účasti na silničním provozu uložena povinnost řídit se pravidly silničního provozu, stanovenými podle § 2 odst. 1 písm. b) citovaného zákona, tedy pravidly silničního provozu, které stanoví Ministerstvo vnitra. Konečně, tvrdí-li stěžovatel (a na tom také v podstatě staví svou žalobu podanou u obecného soudu), že uložením blokové pokuty bez zákonného podkladu byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny, pak v poměru k tomuto tvrzenému zásahu je třeba vycházet ze závěru, že nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval, když v blokovém řízení pokutu zaplatil, a tímto svým postupem se sám zbavil možnosti ve správním řízení o projednání přestupku uplatňovat všechny námitky, tedy i námitky následně jím uváděné v žalobě na zaplacení částky 500,- Kč. Tuto okolnost, totiž zaplacení pokuty samotným stěžovatelem, považuje Ústavní soud v dané věci za významnou, a to přesto, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, vydanému teprve v řízení o stěžovatelem následně podané žalobě o vydání bezdůvodného obohacení, v poměru k němuž pak namítá porušení čl. 36 Listiny. Ústavní soud však neshledal, a to s ohledem na již uvedené důvody i ve shora citovaném dřívějším usnesení, důvod svým zásahem napadené rozhodnutí rušit pro porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, když napadené rozhodnutí bylo vydáno po řádně provedeném řízení, porušení procesních principů, tak jak jsou zakotveny v hlavě páté Listiny, v daném řízení shledáno nebylo a přezkoumáváním samotných právních závěrů krajského soudu by se postavil do role, která mu nenáleží, totiž do role další instance v systému obecných soudů. Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné

V Brně 29. listopadu 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru