Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1022/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
důkazní břemeno
Daňové řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1022.15.1
Datum podání07.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31 odst.9


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1022/15 ze dne 3. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ivany Říhové, zastoupené JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem Klatovy, Vídeňská 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2015 č. j. 5 Afs 24/2014-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jeho vydáním došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 1, 3 a 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatelky dojít tím, že Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Plzni rozhodovaly formalisticky a při svém rozhodování účelově sledovaly pouze fiskální zájem státu.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 19. 9. 2012 č. j. 6860/12-1100-400276 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Klatovech (dále jen "správce daně") ze dne 18. 5. 2009 č. j. 50915/09/133911402139, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 82 542 Kč a současně sděleno penále ve výši 16 508 Kč. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství v Brně správní žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ji rozsudkem ze dne 29. 1. 2014 č. j. 30 Af 37/2012-64 zamítl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.

Ústavnímu soudu je známo, že souzená věc navazuje na daňové řízení, v němž manžel stěžovatelky podal odvolání proti rozhodnutí správce daně, poté správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni, následně kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni a konečně ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího správního soudu, o níž Ústavní soud doposud nerozhodl (viz sp. zn. II. ÚS 3815/13).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky se závěrem Nejvyššího správního soudu o tom, že stěžovatelka nenese důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Podle názoru stěžovatelky uvedené ustanovení nijak neomezuje její možnosti prokazovat správnost podkladů pro vyměření daně z příjmu fyzických osob, přestože je v rámci společného zdanění manželů uplatňuje a prvotně prokazuje její manžel. Právo stěžovatelky prokazovat důležité skutečnosti nemůže být omezeno zvláště za situace, když je s ní vedeno samostatné řízení a mohla by předložit důkazy v rámci svého řízení, které nepředložil její manžel.

Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení zákonnosti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Zvláště podrobně se pak zabýval otázkou aplikovatelnosti § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků ve vztahu ke stěžovatelčině důkaznímu břemenu ohledně prokázání rozhodných skutečností, které byl prvotně její manžel povinen uvádět či prokazovat v průběhu daňového řízení, když v rámci společného zdanění manželů společný základ daně vychází ze součtu dílčích základů stěžovatelky a jejího manžela.

V dané věci šlo zejména o posouzení otázky, zda právní závěry, k nimž dospěl krajský soud, spočívají na východiscích, která obstojí z hlediska právní úpravy dopadající na posuzování daňové povinnosti stěžovatelky za zdaňovací období kalendářního roku 2006. Krajský soud zaujal právní názor, že v projednávané věci, v níž byla stěžovatelce v důsledku společného zdanění manželů dodatečně doměřena daň z příjmu na základě výsledků daňové kontroly u jejího manžela, svědčí stěžovatelce důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, a to i ve vztahu ke skutečnostem, které byly prokazovány manželem stěžovatelky v jeho daňové věci. V návaznosti na tento názor dospěl Krajský soud v Plzni k závěru, že stěžovatelka, stejně jako její manžel, neunesla důkazní břemeno ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o správě daní a poplatků.

Nejvyšší správní soud s odkazem na svou judikaturu při přezkoumávání uvedené otázky dospěl k jinému právnímu názoru v tom smyslu, že stěžovatelka nenese důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků k prokázání skutečností, které je povinen uvádět či prokazovat její manžel v průběhu daňového řízení, a tyto skutečnosti jí ani nepřísluší prokazovat, neboť se netýkají jí, ale jiného daňového subjektu. Skutečnost, že manžel stěžovatelky při jejich společném zdanění nesprávně uvedl svůj dílčí základ daně, pak jde logicky k tíži každého z manželů, stejně jako jde ve prospěch každého z manželů daňová výhoda využitím institutu společného zdanění manželů.

Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda výrok rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, který je sám o sobě v souladu se zákonem, má za daných okolností dostatečnou oporu v jeho odůvodnění. S odkazem na usnesení rozšířeného Senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009 č. j. 8 Afs 15/2007-75, publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS, dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Plzni z celkového hlediska obstojí. Zdůraznil, že při přezkumu rozsudku krajského soudu nijak nevybočil z rámce právních otázek, které byly vytknuty již v řízení o žalobě před krajským soudem a předcházejícím daňovém řízení. Nejvyšší správní soud tak byl oprávněn korigovat argumentaci, na jejímž základě zamítl krajský soud žalobu stěžovatelky, svou vlastní úvahou, která by v daném případě vedla také k zamítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v jeho konečném závěru o tom, že správní orgány nepochybily, pokud v případě stěžovatelky přistoupily k dodatečnému vyměření daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2006. K možnosti opačného postupu, tedy ke zrušení rozsudku krajského soudu se závazným názorem Nejvyššího správního soudu, podle kterého by musel krajský soud žalobu znovu zamítnout, Nejvyšší správní soud uvedl, že takový postup by byl absurdní a odporoval by principu rychlosti a hospodárnosti řízení. Uvedený postup by nebyl ani v zájmu stěžovatelky, neboť by se jen oddalovalo vydání konečného rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud se řádně zabýval námitkami stěžovatelky uvedenými v její kasační stížnosti a své právní závěry patřičně a s odkazem na vlastní judikaturu zdůvodnil. Ústavní soud závěrem považuje za důležité připomenout především argumentaci kasačního soudu, podle něhož prokazování skutečností v rámci daňového řízení je v souzené věci podle § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků povinností jiného daňového subjektu (tj. manžela stěžovatelky), a nikoli stěžovatelky samotné. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá důvod k ústavní stížnosti, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před správními soudy sám o sobě porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv neznamená. Ústavní soud tedy neshledal, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru