Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1022/11 #1Usnesení ÚS ze dne 26.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkOdvolání
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1022.11.1
Datum podání07.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1022/11 ze dne 26. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Brněnská investiční s.r.o., se sídlem Brno, Šámalova 62, IČ: 269 47 307, zastoupené Mgr. Romanem Stýblem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 10, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. února 2011 č. j. 28 C 206/2009-74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. dubna 2011, stěžovatelka navrhla podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené především čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ale i čl. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i právo na ochranu vlastnického práva a jeho výkonu zaručené Ústavou a ústavními předpisy, zejména Listinou.

Z předložené ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala po žalovaném Mgr. J. D. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 6 199,- Kč s přísl. vzniklé nezaplacením úhrady služeb spojených s užíváním bytu, tj. elektřiny, plynu a vody za období roku 2005 až leden 2006. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem napadeným ústavní stížností žalobu zamítl z důvodu promlčení žalovaného nároku. Okresní soud nárok stěžovatelky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který se promlčí za dva roky ode dne, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§ 107 odst. 1 občanského zákoníku). Klíčovou otázkou řízení bylo, že soud nárok stěžovatelky posoudil jako plnění z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dospěl k závěru, že nájemní smlouva ze dne 1. února 2005 je neplatná, protože stěžovatelka neprokázala (ač to žalovaný zpochybňoval), že by se v daném případě jednalo o byt.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, které podle jejího názoru nebylo jako celek spravedlivé. Stěžovatelka zejména nesouhlasila s názorem soudu, podepřeného v napadeném rozsudku uvedenou judikaturou, který uznává pouze kolaudační stav prostor bytu, nikoliv stav skutečný. Přestože si je stěžovatelka vědoma prezentace tohoto názoru jako neotřesitelného, tvrdí, že jej vnímá jako izolovaný od reality, která je podmíněna a ovlivněna historickými zvláštnostmi a okolnostmi hodnými zřetele. Stěžovatelka má za to, že se v ustálené judikatuře jedná o extrémní výklad § 118 odst. 2 občanského zákoníku. Podle názoru stěžovatelky bylo vydáním napadeného rozsudku zasaženo do jejího vlastnického práva a zpochybněna nájemní smlouva k bytu, z níž vyplývala jí žalovaná pohledávka, které se nedomohla, protože žalovaný neuznal právní důvod této pohledávky.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu. K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde pak v řízení, v němž není proti jeho rozhodnutí podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř odvolání přípustné, v případě, kdy závěry nalézacího soudu vybočí z ustálené judikatury obecných soudů zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem.

Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolávala. Ústavní soud konstatuje, že rozsudek okresního soudu, který vychází z ustálené judikatury, je dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněn, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Proto postačí na obsah odůvodnění rozsudku okresního soudu odkázat.

Vyloučil-li zákonodárce odvolací přezkum v bagatelních věcech (v rozsahu dle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.), je zásadně nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti odvolání cestou ústavní stížnosti, nejedná-li se v konkrétním případě o věc zakládající důležitou otázku výkladu či aplikace základních lidských práv, což v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.

V této souvislosti lze rovněž odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"), konkrétně na rozhodnutí o přípustnosti ve věci Ionescu proti Rumunsku ze dne 1. června 2010, stížnost č. 36659/04 a ve věci Korolev proti Rusku ze dne 1. července 2010, stížnost č. 25551/05 (in www.echr.coe.int. v databázi HUDOC), ve kterých Evropský soud posuzoval přijatelnost stížností podle čl. 35 odst. 3 písm. b) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve znění protokolu č. 14, který vstoupil v platnost dne 1. června 2010. Evropský soud v souvislosti s posuzováním přijatelnosti uvedených stížností aplikoval nová kritéria přijatelnosti. Podstatou je splnění tří podmínek nového kritéria, za kterých soud prohlásí stížnost za nepřijatelnou, a to pokud: stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu (1), ledaže dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje přezkoumání stížnosti (2), přičemž z tohoto důvodu nemůže být odmítnut žádný případ, který nebyl řádně posouzen vnitrostátním soudem (3).

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které okresní soud v řízení vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci okresním soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 26. dubna 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru