Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 102/05Usnesení ÚS ze dne 24.04.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Náklady řízení
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.102.05
Datum podání23.02.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 213, § 146


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 102/05 ze dne 24. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. V. U., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 503/2004, ze dne 27. 1. 2005, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 2. 2005 domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 33 Nc 14/2004-67, ze dne 30. 9. 2004, byly jeho nezletilé děti G. a G. svěřeny na dobu do a po rozvodu do výchovy matce a jemu byla uložena vyživovací povinnost k nezletilému G. částkou 3.000,- Kč a k nezletilé G. částkou 2.500,- Kč měsíčně počínaje 1. 3. 2004. Soud neupravil jeho styk s nezletilými a rozhodl o tom, že nedoplatek na výživném nevznikl, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podal odvolání pouze on sám, a to do II. výroku, kde se domáhal snížení výše stanoveného výživného počínaje dnem 1. 3. 2004. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, sp. zn. 20 Co 503/2004, ze dne 27. 1. 2005, napadený výrok o vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilým potvrdil, navíc však změnil výrok o nedoplatku a dále uložil stěžovateli zaplatit matce náhradu nákladů odvolacího řízení 1.150,- Kč.

Napadenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatel vytýká, že přestože ho soud k jednání předvolal, pak ale, když se stěžovatel z vážných důvodů nemohl dostavit a nemohl se soudu ani omluvit, jednal v jeho nepřítomnosti pouze za přítomnosti jeho právního zástupce. Stěžovatel tak nemohl reagovat na nepravdivá tvrzení matky a soud vzal její tvrzení za prokázaná. Soud dále podle názoru stěžovatele zcela nedůvodně zamítl návrh jeho právního zástupce na doplnění dokazování listinami prokazujícími jeho aktuální možnosti platit výživné, což má odvolací soud dle stěžovatele vždy učinit ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud tak vycházel z rok starého daňového přiznání za rok 2003. Odvolací soud dále zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces tím, že změnil odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o nedoplatku na výživném, který nabyl samostatně právní moci, a přitom mohl přezkoumávat pouze odvoláním napadený výrok o běžném výživném. Navíc pak soud rozhodl k tíži odvolatele, přičemž občanský soudní řád na žádném místě nestanoví právo odvolacího soudu změnit rozsudek soudu I. stupně v neprospěch odvolatele, pokud odvolání podal odvolatel sám. I v tomto případě by měla platit zásada zákazu reformatio in peius. Pochybení spatřuje stěžovatel i v tom, že ho soud uznal povinným k náhradě nákladů odvolacího řízení. Ze všech výše uvedených skutečností má stěžovatel za to, že postup a závěry odvolacího soudu byly učiněny v rozporu se zákonem a čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny a navrhuje proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze svým nálezem zrušil.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 33 Nc 14/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že má za to, že procesním postupem ani vlastním napadeným rozhodnutím nebylo žádné ústavní právo stěžovatele porušeno. K námitkám stěžovatele uvádí, že se stěžovatel nedostavil k odvolacímu ústnímu jednání bez řádné omluvy a při jednání byl přítomen jeho zástupce, který žádné pro rozhodnutí zásadně významné důkazy nepředložil. Argumentace stěžovatele o překročení mezí odvolání je nepřípadná, neboť výrok o nedoplatku na výživném je zcela zřejmě výrokem závislým na rozhodnutí o výši výživného za příslušné období ve smyslu § 212 písm. a) o.s.ř., a proto nemůže nabýt samostatně právní moci. Cíl podané ústavní stížnosti vidí odvolací soud pouze ve snaze stěžovatele dosáhnout při nepřípustnosti dovolání přezkoumání věcné správnosti rozsudku Ústavním soudem jako další instancí, což je nad rámec činnosti Ústavního soudu, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, případně zamítl.

Shora uvedené vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k ní proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud nejprve konstatuje, že základní v ústavní stížnosti uvedená stěžovatelova námitka k výši výživného na jeho nezletilé děti, ovlivněného nedostatečnými podklady v důsledku nedoplnění dokazování, je opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně (č.l. 63), v podaném řádném opravném prostředku (č.l. 71) a v jednání před odvolacím soudem, při němž jeho právní zástupce navrhoval vyžádání aktuálních dokladů o majetkové situaci stěžovatele za rok 2004 (č.l. 79). Odvolací soud se těmito jeho námitkami v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí soudu I. stupně podrobně zabýval ve svém rozhodnutí o odvoláním, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.

Stěžovatel v souvislosti s provedeným důkazním řízením především namítá, že odvolací soud zcela nedůvodně zamítl návrh jeho právního zástupce na doplnění dokazování, když odvolací soud má podle jeho názoru vždy z úřední povinnosti ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. doplnit dokazování v tomto druhu řízení, aby znovu posoudil aktuální poměry obou rodičů. Ústavní soud se s tímto stěžovatelovým názorem neztotožňuje, neboť v uvedeném ustanovení se podává postup soudu v souvislosti s opakováním dokazování provedeném soudem I. stupně, což však zřejmě nemá stěžovatel na mysli, když navrhoval doplnění dokazování. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněné námitky nedoplnění dokazování o jeho aktuálních finančních poměrech. V řízení před obecným soudem musí být jeho účastníkovi dána mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Ze zmíněné zásady však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat zda a nakolik je potřeba stav dokazování doplnit. Jestliže odvolací soud nedoplnil stěžovatelem navrhované dokazování a v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že stanovené výživné plně odpovídá možnostem otce, který je dobře finančně zajištěn a má značné příjmy ze svého podnikání, pak, pokud obecný soud respektuje kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecným soudem, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud se může hodnocením důkazů obecnými soudy zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v postupu obecných soudů, tj. že jejich závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecné soudy porušily procesní principy obsažené v ústavním pořádku (viz k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Naznačené vybočení z ústavních postulátů však v dané věci Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že pokud ho odvolací soud k jednání předvolal a on se nemohl z vážných důvodů k jednání dostavit a ani se soudu omluvit, a to ani prostřednictvím svého právního zástupce, pak tento soud neměl jednat v jeho nepřítomnosti. Ústavní soud k této námitce stěžovatele uvádí, že zmíněný postup odvolacího soudu, který využil možnosti poskytované mu ustanovením § 101 odst. 3 o.s.ř. a jednal v nepřítomnosti stěžovatele za přítomnosti jeho právního zástupce, přičemž tento postup v napadeném rozhodnutí jednoznačně odůvodnil, nelze považovat za postup v rozporu se zákonem, jak tvrdí stěžovatel, natož pak za postup překračující meze ústavnosti.

Také s další stěžovatelovou námitkou, že odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku, který již nabyl samostatně právní moci, a porušil přitom navíc i zákaz reformatio in peius, když rozhodl v jeho neprospěch, se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Stěžovatel sice napadl ve svém odvolání pouze II. výrok rozsudku soudu I. stupně, kterým mu byla uložena povinnost přispívat ve stanovené výši na výživu svých nezletilých dětí počínaje dnem 1. 3. 2004, ale výrok o nedoplatku na výživném od 1. 3. 2004 je zcela závislý na rozhodnutí o výši výživného pro příslušné období a nemůže tedy nabýt samostatně právní moci. Nadto pak není odvolací soud ve smyslu § 212 písm. a) vázán rozsahem přezkumné činnosti v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu. Stejně tak nelze přisvědčit námitce stěžovatele, napadající změnu rozsudku soudu I. stupně v neprospěch odvolatele soudem odvolacím. S argumentací stěžovatele, jenž se dovolává v této souvislosti zákazu reformatio in peius, se Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť jde o zásadu uplatňující se v sankční oblasti práva, především pak v právu trestním (viz např. nepublikované usnesení, sp. zn. II. ÚS 310/99) .

Poslední stěžovatelova námitka se týká skutečnosti, že ho odvolací soud uznal povinným k náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení poukázal na bezdůvodnost odvolání otce, v jehož důsledku vznikly matce zvýšené náklady, přičemž soud v tomto případě shledal v rámci uvážení okolnosti daného případu za odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení, což pro daný případ zákon připouští [§ 146 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř.]. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit ani této námitce.

Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu a rozhodnutí Městského soudu v Praze nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru