Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1017/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/ochrana soukromé... více
Věcný rejstříkújma
dovolání/přípustnost
dovolání/otázka zásadního právního významu
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1017.11.1
Datum podání06.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 10, čl. 17

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1017/11 ze dne 14. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Dr. K. P. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2008 sp. zn. 1 Co 166/2008 v části, ve které byl potvrzen zamítavý výrok I. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2010 sp. zn. 30 Cdo 626/2009, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a RINGIER AXEL SPRINGER ČR a.s., IČ 40766713, se sídlem v Praze 7, Komunardů 42/1584, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. dubna 2011, stěžovatel navrhl podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, včetně práva na přístup k (Nejvyššímu) soudu zaručené čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně i jeho právo na ochranu osobnosti garantované čl. 10 odst. 1 Listiny.

Z předložené ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se podanou žalobou o ochranu osobnosti proti žalované obchodní společnosti RINGIER AXEL SPRINGER ČR a.s., vydavateli deníku AHA!, domáhal omluvy a peněžité náhrady nemajetkové újmy. Stěžovatel se cítil dotčen jednostranně formulovaným článkem nazvaným "Nové fígle zločinců. Zlikviduj si svého policajta! Stačí, když máš prachy ...", ve kterém bylo zveřejněno jeho plné jméno i s fotografií a který byl otištěn dne 8. června 2006 v deníku AHA!. Dle názoru stěžovatele takový postup není odůvodněn ani tím, že stěžovatel byl dne 6. června 2006 zadržen Policií a obviněn z několika trestných činů, mimo jiné ze založení bankovního účtu u banky v Bejrútu na jméno F. K.,ke kterému měl údajně nechat vyrobit falešnou kreditní kartu za účelem policistovy diskreditace. Toto trestní stíhání bylo následně pravomocně zastaveno na základě zjištění, že se popsaný skutek vůbec nestal.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, které podle jeho názoru nebyla jako celek spravedlivá a tak mělo dojít k porušení jeho práva na ochranu osobnosti a principu materiálního právního státu, který je garantován čl. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel zejména nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, proto proti zamítavé části jeho rozsudku podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolání bylo odmítnuto s konstatováním, že ve věci stěžovatele nejde o otázku zásadního právního významu. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval mimo jiné i judikaturou Ústavního soudu (II. ÚS 2221/07, I. ÚS 453/03) a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v navrhovaném rozsahu zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 55/2007 vyplývají následující skutečnosti.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2007 (32 C 55/2007-49) zamítl žalobu, aby žalovaná zaslala stěžovateli omluvu doporučeným dopisem (výrok I.), dále zamítl i žalobní návrh na zaplacení nemajetkové újmy ve finanční výši 400 000,- Kč (výrok II.) a současně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 31 078,- Kč (výrok III.).

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2008 sp. zn. 1 Co 166/2008 změnil výrok I. rozsudku tak, že žalovaný je povinen do 15 dnů od právní moci rozsudku v deníku Aha! ve stejné formě, jaká byla užita v předmětném článku, uveřejnit omluvu stěžovateli, avšak ve znění odlišném od stěžovatelova původního návrhu. Výroky II. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele, které směřovalo pouze k odmítavé části výroku odvolacího soudu, tj. k rozsahu uložené omluvy, usnesením ze dne 22. prosince 2010 sp. zn. 30 Cdo 626/2009 odmítl jako nepřípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. a stěžovateli uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 4 860,- Kč.

III.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení a Městského soudu v Praze.

Nejvyšší soud v souvislosti s podanou ústavní stížností odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, současně udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, aniž by vznesl návrh jak má Ústavní soud rozhodnout.

Vrchní soud v Praze ve vyjádření poukázal na čtvrtý odstavec str. 3 a druhý odstavec str. 4 rozhodnutí napadeného ústavní stížností (1 Co 166/2008-89), kde jsou uvedeny důvody, pro které odvolací soud odst. 1 výroku rozsudku prvního stupně potvrdil. Současně též řízení udělil souhlas, aby Ústavní soud v dané věci upustil od ústního jednání.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění rozsudku z 5. listopadu 2007 (32 C 55/2007-49), vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání a rozhodnutí ponechal zcela na úvaze Ústavního soudu.

Uvedená vyjádření byla zaslána na vědomí stěžovateli, který ve své replice na ně setrval na svém stanovisku a současně sdělil, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

IV.

Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelem oprávněným k jejímu podání. Stěžovatel byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu k ochraně jeho práv poskytuje právní řád. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Ústavní soud se dále zabýval důvodností ústavní stížnosti. V minulosti v řadě svých rozhodnutí konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem (srov. obdobně též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 168/05 in http:/nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Ústavě a Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud se dále zabýval částí ústavní stížnosti směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a v tomto směru se v první řadě soustředil na otázku, zda jsou v souzené věci po formální stránce podmínky pro jeho přezkoumání splněny.

V dovolacím řízení bylo postupováno dle občanského soudního řádu ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony (bod 12 čl. II. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolací soud nedospěl k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustnost dovolání závislá od toho, zda právní otázka řešená v napadeném rozhodnutí, má po právní stránce zásadní význam a v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacím nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, Podstatné současně je i to, zda řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam a zda rozhodnutí je zásadního právního významu, který lze posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Žádný z uvedených dovolacích důvodů Nejvyšší soud však v dané věci neshledal a proto dovolání stěžovatele odmítl podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. Pokud z dovolání vyplývalo, že stěžovatel fakticky poukazoval na okolnosti odpovídající uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nemohlo být k němu přihlédnuto s ohledem na to, že uplatnění tohoto dovolacího důvodu je odvislé od předchozího posouzení přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm.b) nebo písm.c) o. s. ř. Ústavní soud tedy neshledal v napadeném rozhodnutí Nevyššího soudu porušení práv stěžovatele garantovaných ústavním pořádkem včetně práva na přístup k soudu

Pokud se týká té části ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu, byla ústavní stížnost shledána též jako zjevně neopodstatněná. Odvolací soud dle § 212 odst.1 o. s. ř. přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž odvolání v převážné části vyhověl, když zamítavý výrok soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil a zbývající výroky podle ustanovení § 219 o. s. ř. zrušil a věc vrátil k novému řízení. Podle názoru Ústavního soudu se odvolací soud zcela vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti. Předmětem sporu bylo právo na informace a právo na ochranu osobnosti podle čl. 10 a čl. 17 Listiny. Odvolací soud se zabýval posouzením otázky, kterému z těchto základních práv je třeba dát v dané věci přednost, přičemž v souladu s ústavně ustálenou judikaturou dospěl k závěru, že neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele musí s ohledem na svou intenzitu dostat v daném případě přednost. S ohledem na změněný výrok o omluvě odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se nedostatečně zabýval otázkou dopadu předmětného zásahu do osobnostních práv stěžovatele, neprovedl navrhované dokazování pro splnění předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích dle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. a proto rozsudek v této části zrušil včetně výroku o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu ohledně obsahu práva veřejnosti na informace včetně závěru o tom, že odpovědnost bulvárních médií nemůže být posuzována odlišně od ostatních informačních prostředků a nemůže je zbavit odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv garantovaných ústavním pořádkem.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné obecnými soudy v projednávané věci jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. června 2011

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru