Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1016/15 #1Usnesení ÚS ze dne 07.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
dovolání/důvody
Smlouva o dílo
pokuta/smluvní
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.1016.15.1
Datum podání07.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37

99/1963 Sb., § 237, § 239, § 242 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1016/15 ze dne 7. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti MIGO, s.r.o., se sídlem Praha 5, Kazín 482, zastoupené Mgr. Tomášem Černým, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 161/2170, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 32 Cdo 3014/2014-413, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

2. Z ústavní stížnosti a ze spisového materiálu vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 48 Cm 270/2009, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno následující.

3. Krajský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 28. 2. 2013, č. j. 48 Cm 270/2009-281, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se tato domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 1.148.518,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o dílo č. 030505 ze dne 2. 5. 2003. Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil zejména odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, č. j. 23 Cdo 3904/2009-234, kterým bylo rozhodováno o nároku stěžovatelky za stejnou žalovanou, Kateřinou Schwippelovou (zde vedlejší účastnice), rovněž z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo č. 030505 ze dne 2. 5. 2003 a v němž dovolací soud vyslovil, že předmětná smlouva o dílo je absolutně neplatná pro neurčitost. Vzhledem ke skutečnosti, že v tomto rozhodnutí vyslovený právní názor je závazný, uzavřel soud prvního stupně, že pokud je předmětná smlouva o dílo absolutně neplatná, jsou neplatná též ujednání této smlouvy týkající se smluvní pokuty, a proto je nutné žalobu stěžovatelky v celém rozsahu pro nedůvodnost zamítnout.

4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014, č. j. 4 Cmo 151/2013-359, jako věcně správné potvrzeno.

5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, č. j. 32 Cdo 3014/2014-413, odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"). K tomu uvedl, že stěžovatelka založila přípustnost a důvodnost svého dovolání na tom, že v otázce posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí o žalobním nároku na smluvní pokutu, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně pak od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, který byl rovněž vydán v rámci sporu z předmětné smlouvy o dílo vedeném mezi týmiž účastníky. Stěžovatelka však dle názoru dovolacího soudu přehlédla, že v souladu s ustanovením § 242 odst. 3 věty první občanského soudního řádu mohl dovolací soud v dovolacím řízení podrobit svému přezkumu jen ty otázky, které v rámci uplatněných dovolacích důvodů vymezila. Otázka platnosti smlouvy v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 proto dovolacímu přezkumu v souzené věci nemohla podléhat, a proto ji také dovolací soud v tomto rozhodnutí neřešil.

III.

6. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní vyslovila nesouhlas se závěrem obecných soudů, že předmětná smlouva o dílo je z důvodu neurčitosti absolutně neplatná. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že tento se svým rozhodnutím vyhnul komplexnějšímu posouzení věci. Uvedla, že stěžejní otázkou v nyní souzené věci je otázka platnosti předmětné smlouvy o dílo. V této souvislosti zejména namítla, že soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích nepřesvědčivě odkázaly na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, č. j. 23 Cdo 3904/2009-234, který byl vydán v rámci jiného řízení vedeného mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a v němž dovolací soud vyslovil závěr, že předmětná smlouva o dílo je z důvodu neurčitosti absolutně neplatná. Soudy přitom dle názoru stěžovatelky nezohlednily další z rozhodnutí dovolacího soudu, které bylo vydáno v rámci jiného z četných řízení vedených o nárocích z předmětné smlouvy mezi týmiž účastníky, a sice rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 32 Cdo 3622/2011-204, v němž dovolací soud vyhověl dovolání stěžovatelky, přičemž závěr stran neplatnosti předmětné smlouvy v tomto rozhodnutí nevyslovil. Z této skutečnosti pak stěžovatelka dovozuje, že neplatnost předmětné smlouvy dovolacím soudem ve věci sp. zn. 32 Cdo 3622/2011 shledána nebyla. Pokud pak soudy v nyní souzené věci vycházely ze závěrů vyslovených v prvně uvedeném rozhodnutí, tj. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, č. j. 23 Cdo 3904/2009-234, aniž by zohlednily, že v rozhodnutí vydaném později, tj. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 32 Cdo 3622/2011-204, již neplatnost předmětné smlouvy vyslovena nebyla, pak tím dle názoru stěžovatelky postupovaly v rozporu s principem právní jistoty. Tímto nedostatkem je pak dle názoru stěžovatelky v konečném důsledku zatíženo též rozhodnutí touto ústavní stížností napadené.

IV.

7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 48 Cm 270/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Je tedy povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení těchto principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem jejich libovůle.

9. Žádné z právě naznačených pochybení však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. V nyní projednávané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž tento odmítl její dovolání, neboť neshledal, že by toto dovolání bylo přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). V této souvislosti Ústavní soud s přihlédnutím k obsahu předmětného rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i obsahu spisového materiálu vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 48 Cm 270/2009, konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelky nelze považovat za porušení jejích základních práv, ale za ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil a neshledal proto důvod ke kasačnímu zásahu. Nejvyšší soud, jemuž s přihlédnutím k ustanovení § 239 občanského soudního řádu výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání je dle § 237 až § 238a téhož zákona přípustné či nikoli, své závěry řádně a srozumitelně odůvodnil, přičemž těmto závěrům není z hlediska ústavnosti co vytknout.

10. Byť stěžovatelka ústavní stížností výslovně napadá toliko rozhodnutí dovolacího soudu, podstatnou část její argumentace obsažené v ústavní stížnosti tvoří námitky směřující proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, které uzavřely, že předmětná smlouva o dílo, z níž stěžovatelka dovozovala žalobou uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty, je s přihlédnutím k závazným závěrům dovolacího soudu vysloveným ve věci sp. zn. 23 Cdo 3904/2009 absolutně neplatná z důvodu neurčitosti. K této argumentaci považuje Ústavní soud vzhledem k poměrně velkému počtu řízení, která byla v minulosti stěžovatelkou z titulu předmětné smlouvy zahájena, jakož i počtu ústavních stížností, které se těchto věcí týkají, za nutné uvést obiter dictum následující.

11. Stěžovatelka v nyní rozhodované věci dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv v narušení principu právní jistoty, k němuž mělo dojít tím, že soudy v nyní souzené věci dovodily neplatnost předmětné smlouvy o dílo, když vycházely z rozsudku Nejvyššího soudu vydaného dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009. Tento závěr však stěžovatelka nepovažuje za správný, když dle jejího názoru soudy nepřihlédly k později vydanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, v němž dovolací soud při posuzování nároků stěžovatelky z této smlouvy její neplatnost neshledal. Tyto úvahy stěžovatelky však nejsou namístě. Je tomu tak proto, že stěžovatelka, která opakovaně odkazuje na závěry vyslovené právě v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, zcela pomíjí, že dovolací soud v tomto rozhodnutí sám nikterak nezpochybňuje závěry vyslovené ve věci sp. zn. 23 Cdo 3904/2009, když naopak uvádí, že "ke skutečnosti upozorněné žalovanou ve vyjádření k dovolání, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3904/2009, posoudil smlouvu o dílo uzavřenou mezi účastnicemi sporu, jejíž součástí je i ujednání o smluvní pokutě, o níž jde v souzené věci, jako absolutně neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost, přihlédne - s ohledem na meze dovolacího přezkumu (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.) - odvolací soud v novém řízení." Z právě uvedeného je zřejmé, že není správný závěr stěžovatelky, že dovolací soud v tehdy vedeném dovolacím řízení neshledal neplatnost předmětné smlouvy, když z právě citovaného naopak plyne, že dovolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, neboť k tomu s ohledem na meze dovolacího přezkumu nebyl oprávněn.

12. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti již nezmiňuje ani to, že Vrchní soud v Praze coby soud odvolací poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno právě citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, žalobu stěžovatelky zamítl, a to právě s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3904/2009 a v něm vyslovený závěr o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy. Tento závěr se pak stěžovatelce nepodařilo zvrátit ani podaným dovoláním, ani následnou ústavní stížností, řízení o níž bylo Ústavním soudem vedeno pod sp. zn. III. ÚS 559/14.

13. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že právní jistota stěžovatelky a její "oprávněná očekávání" rozhodnutími vydanými v nyní souzené věci dotčeny být nemohly.

V.

14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2015

Vlasta Formánková v. r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru