Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 101/13 #1Usnesení ÚS ze dne 11.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jin... více
Věcný rejstříkDokazování
trestný čin/krádež
svědek/výpověď
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.101.13.1
Datum podání08.01.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 2 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 277


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 101/13 ze dne 11. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Komenského 256/23, Hradec Králové, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 5 T 162/2008-20956 ze dne 17. 9. 2012 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 371/2012-21017 ze dne 8. 11. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Stěžovatel současně navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.

Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 162/2008 ze dne 13. 11. 2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 130/2009 ze dne 19. 5. 2009, uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže dle § 247 odst. 1, 3 písm. a) a b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, ve formě účastenství dle § 10 odst. 1 písm. c) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků s povinností dle svých sil nahradit poškozeným škodu, kterou způsobil, a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 250.000,- Kč. Popsané trestné činnosti se měl stěžovatel, ve stručnosti, dopustit tak, že po předchozí dohodě s pachatelem krádeže V. P. na základě padělaných dokladů o původu odcizeného vozidla Audi A6 v hodnotě 719.036,- Kč a kopie občanského průkazu Jiřího Petrovského nechal vozidlo zaevidovat na Odboru dopravy Městského úřadu Jaroměř, vozidlo k němu poté převezl V. P. a A. P., dne 21. 5. 2006 stěžovatel zajistil přeražení VIN čísla a vozidlo následně prodal Michalu Zubčekovi.

Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1552/2011 ze dne 28. 3. 2012 dle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, odmítnuto.

Dne 16. 5. 2012 podal syn stěžovatele a posléze i sám stěžovatel návrh na povolení obnovy uvedeného trestního řízení, v němž tvrdil, že se na celé transakci stran převodu vozidla nepodílel, k čemuž doložil důkazy, které měly podle jeho názoru odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Městský soud v Brně však dospěl k odlišnému závěru a návrh na povolení obnovy řízení napadeným usnesením č. j. 5 T 162/2008-20956 ze dne 17. 9. 2012 zamítl. Stejný osud měla i stížnost navrhovatele, kterou jako nedůvodnou zamítl Krajský soud v Brně svým usnesením č. j. 9 To 371/2012-21017 ze dne 8. 11. 2012.

Stěžovatel se s rozhodnutími obou obecných soudů neztotožnil, jsa přesvědčen, že se v nich nedostatečně vypořádaly s předloženými skutečnostmi a důkazy. Především projevil nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily změnu výpovědi, resp. čestné prohlášení svědka Slezáka, bývalého úředníka Městského úřadu Jaroměř, jemuž soudy nepřiznaly sebemenší důkazní sílu a v podstatě jej znevážily, a dále výpověď jeho syna T. M. ml. Stěžovatel se cítil být dotčen ve svém právu na spravedlivý proces také tím, že obecné soudy odmítly provést písmoznalecký posudek k textu vyplněné přihlášky k registraci předmětného vozidla, výslech svědka A. P. a znalecké posudky k hodnotě údajně odcizeného vozidla, kterážto skutečnost měla vliv na právní kvalifikaci skutku. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vznášel námitky proti hodnocení odposlechů telefonických hovorů obecnými soudy. Tvrdil, že nikdy nevlastnil jedno z odposlouchávaných telefonních čísel ("STIGMA 42") a co se týče druhého odposlechu jeho hovorů ("BUJONY 10"), k němu nemělo být jako k důkazu vůbec přihlíženo. Porušení presumpce neviny stěžovatel spatřoval v postupu obecných soudů, které v rozporu s formální logikou nejprve rozhodovaly o účastenství na trestné činnosti, tj. o vině stěžovatele, a až poté, v samostatně vedeném řízení, o vině hlavního pachatele V. P. Samostatné kritice pak stěžovatel podrobil rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jehož odůvodnění bylo založeno na svědecké výpovědi Jiřího Petrovského, která však byla zaznamenána toliko v podobě úředního záznamu ve smyslu § 158 odst. 5 trestního řádu, a kterou tak nelze jako důkaz uplatnit. Obstát podle stěžovatele nemohl ani odkaz stížnostního soudu na výsledek domovní prohlídky provedené v místě jeho bydliště, když při ní zajištěné věci - řídící jednotky, štítky s VIN, mobilní telefony - nikdy nesloužily k páchání trestné činnosti. Závěrem ústavní stížnosti obecným soudům stěžovatel vytkl, že pominuly jím podané trestní oznámení na neznámého pachatele, neboť originál technického průkazu země původu k dotčenému vozidlu, který měl sloužit jako důkaz v rámci řízení o povolení obnovy řízení, se ve spise Městského úřadu Jaroměř nenachází. V této souvislosti stěžovatel dále poznamenal, že orgány činné v trestním řízení nikdy přesně neobjasnily, zda k odcizení předmětného vozidla, a tedy i k jeho účastenství na trestném činu krádeže, kdy došlo. Poukazoval přitom na to, že rozhodnutí o schválení technické způsobilosti k vozidlu bylo na Městském úřadě Jaroměř vydáno dříve, než bylo vozidlo údajně odcizeno.

V přípisech ze dne 15. 1. 2013, 26. 8. 2013 a 6. 6. 2014 stěžovatel postupně doplnil ústavní stížnost o návrhy na provedení důkazů, a to čestného prohlášení Petra Jassy, který v něm potvrzuje, že při převodu vozidla Audi A6 vždy jednal s T. M. ml., a dále výslechu A. P., t. č. Věznice Jiřice.

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. V tomto smyslu Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jejím účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou přitom způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

V případech ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu, Ústavní soud zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Žádné takové pochybení v rozhodování soudů však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč považovaly stěžovatelem předložené důkazy za nezpůsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Z obsahu jejich rozhodnutí je patrné, že stěžovatel zčásti zopakoval důkazní návrhy a skutková tvrzení, která byla součástí jeho obhajoby v řízení před soudem prvního stupně či odvolacím soudem. Uvedené se týkalo námitek proti zjištění hodnoty vozidla a požadavku na výslech A. P., který byl v době rozhodování obecných soudů v původním trestním řízení i v řízení o povolení obnovy neznámého pobytu. Pokud jde o grafologický posudek, obecné soudy návrh na jeho vypracování zamítly v kontextu výpovědi svědka Slezáka, který stěžovatele označil jako osobu, jež přihlásila předmětné auto na občanský průkaz se jménem Petrovský a tímto jménem se také podepsala. S několikaletým odstupem vyhotovené čestné prohlášení svědka Slezáka, jakož i dodatečnou výpověď syna stěžovatele obecné soudy shledaly nevěrohodnými.

Ústavní soud v reakci na oponentní námitky stěžovatele odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Je tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což obecné soudy učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním.

V dané věci lze stěžovateli přisvědčit toliko potud, že stížnostní soud v rámci své argumentace nesprávně odkázal na výpověď svědka Petrovského, k níž nebylo v původním trestním řízení přihlíženo. Vytýkané pochybení nepředstavovalo ovšem z ústavněprávního hlediska důvod k zásahu Ústavního soudu. V souvislosti s právem na spravedlivý proces, zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud posuzuje, zda řízení bylo jako celek spravedlivé, zda účastníku řízení byla zachována veškerá jeho procesní práva atd. Z takto nastíněného přístupu Ústavního soudu je zřejmé, že ne každé pochybení obecného soudu dosahuje intenzity, kterou lze považovat za porušení zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny, jejímž důsledkem je porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V tomto případě Ústavní soud pokládá za rozhodující, že Krajský soud v Brně svoji argumentaci opřel současně o ve věci relevantní a procesně použitelnou výpověď svědka Slezáka.

K námitce stěžovatele ohledně neprovedení důkazů Ústavní soud připomíná, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V souzené věci obecné soudy dané povinnosti beze zbytku dostály.

Zbylé stěžovatelovy námitky (hodnocení odposlechů a výsledků domovní prohlídky, nedostatečná skutková zjištění orgánů činných v trestním řízení, porušení principu presumpce neviny) se týkají domnělých vad původního nalézacího řízení. Jelikož ústavní stížností jsou napadena rozhodnutí týkající se návrhu na povolení obnovy řízení, považuje Ústavní soud tyto námitky ve světle shora vymezené limitace přezkumu za zcela irelevantní.

Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud nenalezl v postupu trestních soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele, a to včetně práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, které není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (jak dle § 62 odst. 4, tak dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud nevyhověl ani požadavku stěžovatele na doplnění dokazování čestným prohlášením Petra Jassy a výslechem A. P. Ustanovení § 48 zákona o Ústavním soudu, vztahující se k provádění důkazů před Ústavním soudem, je nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, podle něhož Ústavní soud zaujímá pozici ochránce ústavnosti. Jeho funkce je tedy výrazně rozdílná ve srovnání s funkcí soudů obecných. Pro oblast dokazování z výše uvedeného plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni podústavního práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Jinými slovy, Ústavnímu soudu nepřísluší provádět dokazování v tom smyslu, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení obnovy trestního řízení dle příslušných ustanovení trestního řádu, takové posouzení náleží soudům obecným. Stěžovateli navíc nic nebrání v tom, aby zmiňované důkazy uplatnil v novém návrhu na obnovu řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

v Brně dne 11. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru