Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 101/01Usnesení ÚS ze dne 18.06.2001Návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní ústavní principy/d... více
Věcný rejstříkdůkazní břemeno
opravný prostředek - řádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 22/22 SbNU 387
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.101.01
Datum podání14.02.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.1, čl. 36

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 2 odst.7

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 559 odst.1

99/1963 Sb., § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001

U 22/22 SbNU 387

Návrh na zrušení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.V., zastoupeného Mgr. M.V., proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 7 ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 15 C 1819/2000, spojené s návrhem na zrušení ust. § 202 občanského soudního řádu, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Obvodního soudu v Praze 7 ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 15 C 1819/2000, kterým mu bylo uloženo zaplatit DP ("dopravní podnik"), a.s. částku 206,- Kč a náklady řízení v částce 1.495,- Kč, s odůvodněním, že stěžovatel se dne 26. 6. 1996 při revizi jízdenek ve veřejném dopravním prostředku neprokázal platnou jízdenkou, a v řízení před soudem neprokázal, že by zažalovanou částku žalobci uhradil.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). I když dle jeho přesvědčení ústřižkem poštovní poukázky ze dne 16. 11. 1998 zcela bezpečně prokázal, že svůj dluh vůči dopravnímu podniku uhradil, obvodní soud dospěl k opačnému závěru, když v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že k této platbě nelze přihlédnout, neboť "není blíže označena", a to za situace, kdy žádný jiný dluh vůči dopravnímu podniku neměl. Dle jeho názoru obvodní soud porušil napadeným rozhodnutím rovnost stran v právech (čl. 1 Listiny), neboť na jedné straně jako žalovaný musel nést důkazní břemeno ohledně úhrady dluhu, na druhé straně se soud spokojil pouze s tvrzením dopravního podniku, že "platbu neeviduje", aniž by požadoval prokázat, že dopravní podnik stěžovateli jím poskytnutou platbu vrátil, pokud nebyl schopen zjistit její důvod. Takto je nucen plnit dopravnímu podniku dluh ze závazku, který ve smyslu § 559 odst. 1 obč. zák. zanikl již dne 16. 11. 1998 splněním. Je přesvědčen, že plnit ze zaniklého závazku, či plnit opětovně z důvodu, že dopravní podnik splnění neeviduje, ač je splnění jednoznačně prokázáno, mu žádný zákon neukládá. Takto napadený rozsudek představuje zásah do jeho práva zakotveného v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny.

Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení § 202 odst. 2 o.s.ř., (jež s účinností od 1. 1. 2001 prolomil dosavadní zásadu absolutní přípustnosti odvolání proti rozsudku a vyloučil odvolání v tzv. bagatelních věcech), neboť je přesvědčen, že jeho aplikací byl porušen princip rovnosti v právech zakotvený v čl. 1 Listiny, když žalovaní ohledně částek vyšších než 2.000,- Kč mají možnost proti rozsudku soudu prvého stupně podat odvolání. Uvedl, že neví, jakou úvahou zákonodárce dospěl k názoru, že nárok žalobce nepřevyšující 2 tis. Kč je vždy oprávněný, resp. že soudy prvého stupně při nároku do 2 tis. Kč rozhodují vždy spravedlivě a správně, a od částky 2.001,- Kč se již mohou mýlit či rozhodovat nespravedlivě. S ohledem na majetkové poměry stěžovatele není nárokovaná částka 200,- Kč bagatelní.

Stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozsudku s odůvodněním, že případný výkon rozhodnutí by mohl mít pro něj závažné následky, neboť nárokovaná částka spolu s úhradou nákladů řízení, představují částku odpovídající měsíčnímu výživnému na jedno nezletilé dítě žijící s ním ve společné domácnosti; majetkové poměry mu tedy neumožňují, aby si náklady obligatorního zastoupení advokátem hradil z vlastních prostředků. Současně požádal, aby náklady na zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát, když celkový měsíční příjem jeho rodiny, stávající ze dvou dospělých osob a dvou nezletilých dětí, činní cca 15 tis. Kč měsíčně, náklady na nájemní byt činí cca 8 tis. Kč, jízdné veřejnou dopravou měsíčně 520,- Kč, strava měsíčně cca 6 tis. Kč, a tudíž jeho majetkové poměry nedovolují, aby si náklady povinného zastoupení hradil z vlastních prostředků.

Obvodní soud pro Prahu 7, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodování mj. vycházel z toho, že předloženým ústřižkem složenky bylo zjištěno, že stěžovatel (neúplně označený jako V.) poukázal prostřednictvím pošty žalobci na adresu jeho centrálního dispečinku v P., tedy ne na adresu jeho sídla, částku 200,- Kč a to dne 16. 11. 1998. Na útržku nebyl patrný žádný variabilní symbol, ani číslo pohledávky, ba ani datum porušení povinnosti, k němuž se úhrada vztahuje. Za takové situace dospěl k závěru, že stěžovatel jako žalovaný dostatečným způsobem neprokázal, že zmíněnou platbou pohledávku žalobce uspokojil.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 15 C 1819/2000, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obvodního soudu neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatele. Obecný soud po provedeném dokazování dospěl k právnímu názoru, že pohledávka dopravního podniku nebyla uspokojena.

Není úkolem Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani kdyby s takovým hodnocením nesouhlasil. Ústavní stížnost je tudíž v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecného soudu a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecným soudem, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak i proces byl veden způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho ústavních práv jako zjevně neopodstatněné, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že celou situaci stěžovatel primárně vyvolal sám tím, že použil veřejnou dopravu, aniž by za to řádně zaplatil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud také neaplikoval ust. § 78 odst. 1 zákona, o přerušení řízení, a návrh stěžovatele na zrušení § 202 odst. 2 o.s.ř., nepostoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí.

Ústavní soud dále uvádí, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než oba návrhy podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 18. června 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru