Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1004/11 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.1004.11.1
Datum podání05.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 140, § 143

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1004/11 ze dne 9. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2011 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti P. U., zastoupeného JUDr. Květoslavou Vaňkovou, advokátkou, AK se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 čj. 6 Tdo 428/2010-433, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009 čj. 12 To 73/2009-401 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2009 čj. 48 T 9/2009-356 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného rozsudku soudu prvého stupně, jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněž podle § 140 odst. 2 alinea druhá trestního zákona za použití ustanovení § 143 tr. zák., za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání jako nedůvodné, a usnesení dovolacího soudu odmítající podané dovolání pro zjevnou neopodstatněnost.

Stěžovatel vytkl obecným soudům porušení pravidel trestního procesu, neboť dle jeho názoru byl odsouzen, aniž by proti němu svědčil jediný relevantní důkaz. Odborné vyjádření grafoložky zpochybnil a namítl neodůvodněné neprovedení řádného znaleckého posudku. K ostatním důkazům uvedl, že neměly k předmětným podpisům žádný vztah a byly vyloženy účelově. Stěžovatel s odkazem na označené nálezy Ústavního soudu shrnul, že skutková podstata trestného činu kladeného mu za vinu nebyla řádně zjištěna, v důsledku čehož byl potrestán za něco, co ve skutečnosti nejen neučinil, ale co z provedených důkazů ani nevyplynulo. V této souvislosti namítl nesprávnou aplikaci ustanovení § 140 a § 143 tr. zák. a vyjádřil přesvědčení, že ke kriminalizování jeho chování a zbavení osobní svobody došlo proto, že se začal dožadoval svých práv týkajících se výchovy vlastních dětí.

Za účelem ověření stěžovatelových tvrzení si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 9/2009 a poskytl městskému soudu možnost, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. V podaném vyjádření ze dne 20. 4. 2011 nalézací soud uvedl, že nemá nic, co by nad rámec odůvodnění svého rozsudku dodal s tím, že považuje okolnosti tvrzené v ústavní stížností za ryze účelové. I když vyjádření Městského soudu v Praze neobsahovalo žádné nové argumenty či tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, bylo stěžovateli zasláno na vědomí; stěžovatel k němu nereplikoval.

Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplynulo, že stěžovatel se měl dopustit trestného činu kladeného mu za vinu tím, že (shrnutě vyjádřeno) blíže nezjištěným způsobem zajistil, aby po smrti jeho matky M. U. byly příslušné pobočce Komerční banky doručeny tři hromadné příkazy k úhradě, které opatřil padělanými podpisy matky. Jejich prostřednictvím docílil převod finančních prostředků z účtu M. U. v celkové výši 101 000,- Kč na účet společnosti Impression, s. r. o, jejíž jediným jednatelem byla jeho družka M. Z. Účet M. U. po její smrti do dědictví nepřihlásil a vše učinil proto, aby peníze na účtu matky nepřešly do rukou jeho věřitelů. Průběh řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, netřeba s ohledem na učiněná zjištění podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i obecným soudům, tedy účastníkům řízení před Ústavním soudem, znám. Totéž platí i o rozhodnutích, která byla v tomto řízení soudy všech stupňů vydána.

Po seznámení se s připojeným spisem obecného soudu a po posouzení stěžovatelových tvrzení Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatu argumentace, uplatněné obhajobou již v řízení před obecnými soudy, též opřenou o shora označené články Listiny a Úmluvy, tvořil stěžovatelův nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily.

Ústavní soud však ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, dle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud Ústavní soud nezjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy (poznámka pod čarou č. 1), případů důkazů opomenutých (poznámka pod čarou č. 2) a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (poznámka pod čarou č. 3).

V projednávané věci ústavněprávní pochybení takto naznačená Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal. Ze soudního spisu ověřil, že nalézací soud ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1, jakož i § 134 odst. 2 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v odůvodnění svého rozsudku vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, kromě jiného rovněž také, proč neuvěřil výpovědi a tvrzením stěžovatele. Nalézací soud se opakovaně vyjádřil k tvrzením obhajoby, že na účtu matky byly deponovány z převážné části stěžovatelovy peníze, a zdůraznil, že stěžovatel byl postaven před soud nikoliv pro podvod, nýbrž pro způsob, jakým peníze převedl, tedy proto, že padělal platební příkazy (podpis i výše částek), které v bance udal jako pravé. Soud neuvěřil vysvětlení obhajoby a chování stěžovatele, spočívající v tzv. "ukrývání finančních prostředků před věřiteli na účtu matky", komentoval značně negativně. Nalézací soud rovněž podrobně zvažoval stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, kterého se stěžovatel dopustil ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za druhově stejnou trestnou činnost a vzal v úvahu i další okolnosti případu, mimo jiné i stěžovatelem falšované záznamy v účetnictví společnosti Impression. Soud reagoval na námitku absence znaleckého dokazování s tím, že pracovnice expertního oddělení Policie ČR je členkou asociace znalců z oboru zkoumání ručního písma a v pozici znalkyně byla soudem přibrána do řízení a vyslechnuta, na závěrech svého odborného vyjádření setrvala, důvody svých závěrů v hlavním líčení rozvedla a odpověděla na obhájcem a soudem položené otázky. Odvolací soud potvrdil postup soudu prvního stupně ve všech směrech jako správný a vyrovnal se s námitkami vznesenými v odvolání. Stejně tak učinil i soud dovolací, který z hlediska uplatněného dovolacího důvodu stran existence společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele potvrdil, že jednání stěžovatele bylo správně právně kvalifikováno.

Shora uvedený postup a rozhodování obecných soudů nevykazuje rysy svévole, nezakládá vykročení z mezí ústavních kautel hlavy páté Listiny a neskýtá prostor pro zásah Ústavního soudu, a to zvláště je-li (jako ve stěžovatelově věci) z obsahu spisu jednoznačně patrno, že stěžovateli se dostalo plně kontradiktorního procesu. Tento závěr nemůže zvrátit ani námitka stěžovatele, že obecné soudy nevyžadovaly zpracování znaleckého posudku nezávislým znalcem. Není povinností soudu vyhovět všem důkazním návrhům obžalovaného, jestliže z důkazů již provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Stejně tak Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že byl odsouzen za skutek, ohledně něhož existovaly důvodné pochybnosti, zda se vůbec stal. Ústavní soud tuto námitku považoval za nepřípadnou, neboť vzhledem k výsledku dokazování a jeho hodnocení nebyl pro aplikaci zásady in dubio pro reo dán prostor. Její uplatnění je namístě tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatněné zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v projednávaném případě. V této souvislosti lze odkázat na čl. 6 Úmluvy k záruce spravedlivého řízení, který nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, a na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který judikuje, že toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 a další). V projednávané případě Ústavní soud neshledal, že by nalézací soud v trestní věci stěžovatele výše uvedenou zásadu porušil.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 39 Listiny. O tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané; případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je nerozhodný a nemůže sám o sobě založit důvod pro kasaci odsuzujícího rozsudku Ústavním soudem. Podle Protokolu č. 7 k Úmluvě má každý právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně, což se v projednávané věci stalo. Při neopodstatněnosti tvrzení o porušení práv zakotvených v Úmluvě a v čl. 36 a čl. 39 Listiny, Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení o porušení čl. 4 odst. 4 Listiny; článek 3 odst. 3 Listiny sám o sobě bezprostředně aplikovatelný není.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. června 2011

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

______________________________________________

1) První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí býtsoudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I.ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III.ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II.ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další).

2) Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení bylsoudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.ÚS 150/93, Sb.n.u., sv.2, str. 87; IV.ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další).

3) Třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy vsoudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např. nález III.ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III.ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II.ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru