Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1004/10 #2Usnesení ÚS ze dne 30.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Jihlava
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkRestituce
žaloba/na vydání
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.1004.10.2
Datum podání07.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 17 odst.2, § 17 odst.3, § 17 odst.5

99/1963 Sb., § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1004/10 ze dne 30. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci stěžovatelů M. R. a L. H.,oba zastoupeni advokátem JUDr. Ivanem Werlem, AK Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010 č. j. 28 Cdo 3513/2007-243, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. února 2007 sp. zn. 13 Co 385/2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. července 2005 č. j. 5 C 485/2000-178, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 7. 4. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující podmínky projednatelnosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní subjektivní práva (svobody), jež jsou jim garantována zejména čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a 95 Ústavy.

V řízení před obecnými soudy, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, se stěžovatelé domáhali vydání v žalobě specifikovaných nemovitostí, a to na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále také "zákon č. 229/1991 Sb."). Stěžovatel M. R. se nároku na vydání nemovitostí dožadoval jako náhrady za mrtvý i živý inventář, stěžovatel L. H. svůj nárok odvozoval z toho, že v předmětné nemovitosti užíval služební byt. Byly-li přeměněné nemovitosti převedeny do vlastnictví bývalé manželky stěžovatele L. H., stalo se tak podle stěžovatelů v rozporu s § 17 odst. 2 a 5 citovaného zákona. Zároveň tím bylo porušeno zejména jejich právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i napadená rozhodnutí. Vyžádal si soudní spis sp. zn. 5 C 485/2000 vedený Okresním soudem v Jihlavě. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Na základě námitek stěžovatelů se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelů jako účastníků řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Tyto závěry pak správně aplikovaly, a to jak s ohledem na procesní postup stěžovatelů v řízení (žaloba na určení), tak s ohledem na zásady restitučního řízení. Ústavní soud přitom nemá, co by k věci dodal, neboť jak závěry týkající se nároků plynoucích ze zákona č. 229/1991 Sb., tak procesní postup nalézacího soudu, shledává zcela správným. Zvláště odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu je v této souvislosti velmi přiléhavé a instruktivní.

Dle výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelů daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru