Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1002/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - insolvenční správce - Pelikán Tomáš
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.1002.18.1
Datum podání19.03.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 150, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1002/18 ze dne 27. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti RNDr. Vladimíra Cajze, zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 29 Cdo 2684/2017-273, Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 12. 2016, č. j. 11 Cmo 9/2016-245, a Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2016, č. j. 74 Cm 261/2010-209, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka JUDr. Tomáše Pelikána se sídlem v Praze 1, Dušní 22, insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou o nahrazení projevu vůle toho, aby vedlejší účastník (insolvenční správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) učinil stěžovateli nabídku na bezplatný převod bytové jednotky, garáže a k nim příslušejících společných částí budovy a pozemků (bod 1 žaloby), byla mu uložena povinnost uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytu (bod 2 žaloby), smlouvu o převodu vlastnictví garáže (bod 3 žaloby), a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 200 Kč za každý den prodlení s podáním návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí s úroky z prodlení (bod 4 žaloby).

Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 11. 3. 2013, č. j. 74 Cm 261/2010-100, ve znění usnesení ze dne 10. 9. 2014, č. j. 74 Cm 261/2010-168, žalobu v bodech 1 - 3 (výrok I. - III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 11 Cmo 46/2013-133, rozhodnutí potvrdil v žalobních bodech 2 a 3, zrušil je ve vztahu k žalobnímu bodu 1 a výroku o nákladech řízení. Ve vztahu k žalobnímu bodu 4 bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2013, č. j. 74 Cm 261/2010-59, ačkoliv stěžovatel podal dne 10. 1. 2013 částečné zpětvzetí žaloby, v čemž spatřoval vstřícné jednání vůči vedlejšímu účastníkovi.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2016, č. j. 74 Cm 261/2010-209, zastavil řízení o nahrazení projevu vůle (žalobní bod 1) na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelem a uložil mu nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 156 211 Kč. Rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že stěžovatel dne 11. 6. 2015 vzal žalobu zpět ohledně žalobního bodu 1 s tím, že mu vedlejší účastník doručil kvalifikovanou výzvu k převodu jednotky, což podle něj založilo důvod pro zpětvzetí, navrhl, aby každý účastník nesl náklady řízení ze svého a dne 15. 12. 2015 výslovně sdělil soudu, že je nepožaduje. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a také s ohledem na procesní zavinění na zastavení řízení (§ 146 odst. 1 o. s. ř.). Co do žalobního bodu 1 byl stěžovatel úspěšný - zastavení řízení zavinil vedlejší účastník - stěžovatel se však práva na náhradu nákladů řízení ve výši 7 150 Kč vzdal. Ve vztahu k žalobnímu bodu 4 bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku - zastavení zavinil stěžovatel. Naopak vedlejší účastník byl plně úspěšný ve vztahu k žalobním bodu 2 a 3 a náleží mu právo na náhradu nákladů řízení ve výši 136 250 Kč. Soud proto náhradu nákladů řízení poměrně rozdělil podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a uložil stěžovateli nahradit vedlejšímu účastníkovi 129 100 Kč bez DPH (tj. 156 211 Kč s DPH).

Vrchní soud rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 30. 12. 2016, č. j. 11 Cmo 9/2016-245, pouze změnil výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi 82 431 Kč. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel byl úspěšný z jedné čtvrtiny (práva na náhradu nákladů řízení se podle odvolacího soudu nevzdal) a vedlejší účastník ze tří čtvrtin; náleží mu tak náhrada poloviny vzniklých nákladů řízení, tj. 68 125 Kč bez DPH (tj. 82 431 Kč s DPH). Odvolací soud neshledal v souzené věci důvody zvláštního zřetele hodné pro moderaci práva na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. - mimořádné důvody stěžovatel ani netvrdil, tím méně prokázal. Okolnosti případu a nespokojenost stěžovatele s postojem vedlejšího účastníka na tom nemohly nic změnit.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 14. 12. 2017, č. j. 29 Cdo 2684/2017-273, s odůvodněním, že vymezená dovolací právní otázka týkající se možnosti aplikace moderačního práva podle § 150 o. s. ř. byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud k tomuto uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je ovládáno základní zásadou úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a že moderační právo podle § 150 o. s. ř. je pouze vzácnou výjimkou z tohoto pravidla. Nelze přehlížet, že stěžovatel vzal žalobu zpět dříve, než zjistil nesrovnalosti v návrhu smlouvy, která mu byla k uzavření předložena vedlejším účastníkem. Bylo přitom plně v dispozici stěžovatele vzít žalobu zpět až po uzavření smlouvy, tato okolnost proto zjevně nemůže založit důvod k moderaci podle § 150 o. s. ř.

Proti napadeným usnesením obecných soudů se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení svých ústavních práv - zejména na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které spatřuje v tom, že obecné soudy neaplikovaly moderační právo soudu podle § 150 o. s. ř. a nerozhodly tak, že se ze tří čtvrtin úspěšnému vedlejšímu účastníkovi nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Tvrdí, že podáním předmětné žaloby se domáhal po mnoha letech převodu bytových jednotek, pokoušel se přimět vedlejšího účastníka, aby jako insolvenční správce dlužníka předložil k převodu nabídku. Procesní postup stěžovatele skutečně vedlejšího účastníka přiměl nakonec k jednání, protože učinil požadovanou nabídku k převodu. Žalobu vzal stěžovatel zpět v dobré víře, že smlouva o převodu vlastnického práva bude skutečně uzavřena, což se nakonec nestalo; věc je podle stěžovatele natolik výjimečná, že odůvodňuje postup podle § 150 o. s. ř. V této souvislosti namítá stěžovatel nesoulad s nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost není nepřípustná podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e), je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny, nezabývá se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody - takové pochybení však v daném případě nezjistil (srovnej nález ze dne ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93).

Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí o nákladech řízení, přitom platí, že "spor" o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Výjimkou je, nerespektuje-li obecný soud při rozhodování o nákladech řízení kogentní znění právní normy (srovnej např. nález ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2039/14). Ústavní soud je proto při posuzování rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zdrženlivý (viz nález ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. I. ÚS 800/06).

V nyní souzené věci bylo rozhodnuto v souladu s právní úpravou podle úspěšnosti ve sporu (§ 142 odst. 1, 2 o. s. ř.) a procesního zavinění na zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.); zároveň obecné soudy dostatečně zvážily, zda jsou splněny předpoklady pro moderaci výše náhrady nákladů řízení (§ 150 o. s. ř.) úspěšnému vedlejšímu účastníkovi.

Odůvodněný závěr o tom, že nenastaly důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodnily nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi, je ústavně souladný. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, proč obecné soudy nemoderovaly právo vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení; výslovně uvedly, že bylo ponecháno na vůli stěžovatele, v jakém okamžiku vezme žalobu zpět, a pokud tak učinil předčasně, je nezbytné tuto skutečnost přičíst k jeho tíži - procesní úprava je v tomto ohledu jasná a výjimky umožňuje jen v mimořádných případech, kterým tato věc není.

Vytýkanou vadou nedostatečného odůvodnění napadená rozhodnutí rovněž netrpí, neboť jsou logická, srozumitelná, jasná, rozumná a vyčerpávající. Důvody rozhodnutí obecných soudů jsou zřejmé a přezkoumatelné. Jsou tak naplněny požadavky podle čl. 36 odst. 1 Listiny na kvalitu rozhodnutí (viz nález ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2319/11). Stěžovatelem citovaný nález ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, na věc nedopadá, týká se skutkově i právně odlišné situace, navíc stěžovatel nevyložil, jaké závěry mají být pro nyní souzenou věc závazné - v čem má spočívat odchýlení od předchozího rozhodnutí Ústavního soudu.

Ústavní soud má jisté pochopení pro postavení a situaci stěžovatele, přesto tyto okolnosti neodůvodňují moderaci práva vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení, jelikož stěžovatel měl možnost postupovat pozorněji, žalobu vzít zpět až poté, co požadovanou smlouvu vedlejší účastník uzavře, což neučinil. Měl také možnost obrátit se ve své složité situaci na profesionálního poskytovatele právních služeb, aby se tak vyhnul chybným procesním postupům. Procesní pravidla jsou v tomto ohledu jasná a princip náhrady nákladů řízení podle úspěchu ve věci může být prolomen jen ve zcela výjimečných případech.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru