Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 10/97Usnesení ÚS ze dne 14.04.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:4.US.10.97
Datum podání13.01.1997

přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 10/97 ze dne 14. 4. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 10/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z.K., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 1996, č. j. 12 To 311/96-357, za účasti Krajského soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. E.M., jako účastníka řízení,

takto Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 13. 1. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, po výzvě k odstranění vad doplněná podáním doručeným dne 7.2. 199.7, směřující proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Napadeným. rozhodnutím vyhověl krajský soud stížnosti státní zástupkyně a podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil usnesení Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 7. 10. 1996, č. j. 2 T 29/95-346, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 73a odst. 4 trestního řádu se zrušuje peněžitá záruka ve výši Kč 275 000,-, a znovu rozhodl tak, že žádost obžalovaného o zrušení této peněžité záruky se zamítá. Usnesením soudu I. stupně byla zrušena peněžitá záruka s tím, že v trestní věci (obžalovaný

1

IV. ÚS 10/97

je trestně stíhán pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 trestního zákona) byl dne 25. 6. 1996 vyhlášen zprošťující rozsudek, byť nepravomocný, a proto pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly. Odvolací soud shledal předmětné usnesení z procesního hlediska chybným, neboť probíhající trestní řízení proti obžalovanému nebylo v době jeho rozhodování pravomocně skončeno, a proto i nadále trvá důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) tr. řádu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že obžalovaný po propuštění z vazby na výzvy orgánů činných v trestním řízení reagoval a k řízení před soudem se řádně dostavoval, což přičítá tomu, že na jeho disciplinovaném chování má zřejmě značný podíl přijatá peněžitá záruka, která by při nerespektování pokynů soudu propadla státu. Závěry soudu I. stupně považuje odvolací soud tedy za předčasné, mimo jiné i proto, že v odvolacím řízení neobstál ani zprošťující rozsudek a věc byla vrácena k dalšímu řízení v I. stupni.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na zásadu presumpce neviny jako jedné z podmínek spravedlivého procesu s tím, že rozhodnutí soudů o důvodech vazby musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Podle jeho názoru existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu nelze mechanicky odůvodnit jen odkazem na horní hranici trestní sazby. V této souvislosti pak uvádí, že napadené rozhodnutí se z pohledu uvedených skutečností jeví jako povrchní, neboť soud se při zkoumání existence vazebního důvodu dostatečně nevěnoval posouzení všech zjištěných okolností případu a bezdůvodně zlehčoval jeho přístup k trestnímu řízení s cílem prokázat svou nevinu. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu u něj neexistuje, a pokud soud tvrdí opak, porušuje tím jeho právo na spravedlivý proces. Navrhuje proto vydání nálezu, kterým by napadené usnesení Krajského soudu v Praze bylo zrušeno.

V souladu s postupem stanoveným v ustanovení § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byl Krajský soud

2

IV. ÚS 10/97

v Praze jako účastník řízení požádán o vyjádření. Ve vyjádření se uvádí, že stěžovatel sám inicioval nahrazení vazby peněžitou zárukou, přičemž tento postup by byl protismyslný, pokud by skutečně zmíněné vazební důvody neexistovaly. Obžalovaný je stíhán pro trestný čin se sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody a sám popis skutku, který mu je kladen za vinu, vymezuje rozsah trestné cennosti (bude-li mu prokázána) způsobem předjímajícím uložení trestu, který by se rozhodně neměl blížit dolní hranici trestní sazby. Pro stejný názor svědčí i zvýšená společenská nebezpečnost posuzované trestné činnosti. Z těchto skutečností bylo proto dovozováno, že nebezpečí, že by se obžalovaný mohl trestnímu stíhání vyhýbat, trvá. Tyto závěry nemůže změnit ani okolnost, že obžalovaný se od svého propuštění z vazby k hlavnímu líčení dostavoval. Peněžitá záruka tak reprezentuje záruku před chováním předvídaným § 67 písm. a) tr. řádu. Jestliže tedy nebyla peněžitá záruka vrácena, nebylo podle názoru předsedkyně senátu nikterak porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces. K tomu připomíná čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody, má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení, přičemž propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení. Závěrem se ve vyjádření uvádí, že s ohledem na povahu stíhaného skutku a povahu dokazování, které bylo a ještě bude nutné provést k zabezpečení spravedlivého rozhodnutí, je třeba zabezpečit i právo státní moci zajistit u jednání účast všech, jichž je k takovému rozhodnutí zapotřebí, tedy i obžalovaného. Pokud místo omezení jeho osobní svobody, jímž byla původně jeho účast u úkonů trestního řízení zajišťována, byla zvolena jedna ze substitučních záruk, nelze v tom, podle názoru předsedkyně senátu, spatřovat porušení žádného z ústavních práv stěžovatele. Z tohoto důvodu navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud náležitě posoudil vznesené námitky, avšak nedospěl k závěru, že stěžovatel by byl dotčen na svém právu

3

IV. ÚS 10/97

na spravedlivý proces. Podstatu ústavní stížnosti lze totiž spatřovat v nesouhlasu s trváním důvodu vazby uvedeném v § 67 písm. a) tr. řádu, která byla nahrazena přijetím peněžité záruky. K námitce stěžovatele ohledně nedostatečného posouzení všech zjištěných okolností ve vztahu k důvodům vazby podle š 67 písm. a) tr. řádu Ústavní soud považuje za nutné uvést, že výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Obdobně je třeba postupovat i při přijetí peněžité záruky. V daném případě je nutné neopomenout ani výši peněžité záruky, která je stanovena tak, aby dostatečně odstranila odůvodněnou obavu, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat. Stejně tak ani skutečnost, že stěžovatel byl zproštěn obžaloby, byť toto rozhodnutí není, jak je uvedeno ve vyjádření Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1997, pravomocné, nemůže být automaticky považována za důvod ke zrušení peněžité záruky. Tento zvláštní institut nahrazující vazbu nelze spojovat s faktickým zásahem či omezením osobní svobody, která je zaručena v čl. 8 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadeného rozhodnutí. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Specifičnost práva na spravedlivý trestní proces v sobě zahrnuje určitá zvláštní práva, která v trestní oblasti jsou podstatnými elementy spravedlivého procesu jako celku ve smyslu hlavy páté Listiny. Porušení tohoto práva však nelze odůvodnit jen přesvědčením

4

IV. ÚS 10/97

stěžovatele o tom, že neexistuje důvod vazby.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 1997

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

5

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru