Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 10/02Nález ÚS ze dne 09.06.2003Dokazování v trestním řízení - důkaz pachovou zkouškou

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/30 SbNU 287
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.10.02
Datum vyhlášení12.06.2003
Datum podání07.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 165 odst.2, § 89 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003

N 84/30 SbNU 287

Dokazování v trestním řízení - důkaz pachovou zkouškou

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 9. června 2003 sp. zn. IV. ÚS 10/02 ve věci ústavní stížnosti F. L. proti usnesení Městského soudu v Praze z 23. 10. 2001 sp. zn. 6 To 483/2001, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze 3. 9. 2001 sp. zn. 24 T 68/2001, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody spáchaným ve spolupachatelství a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2001 sp. zn. 6 To 483/2001 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. září 2001 sp. zn. 24 T 68/2001 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2001 sp. zn. 24 T 68/2001 v části týkající se F. L. se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svým návrhem se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001 sp. zn. 6 To 483/2001, jímž bylo zamítnuto jeho a v dané trestní věci i druhým spoluobžalovaným podané odvolání do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 9. 2001 sp. zn. 24 T 68/2001, kterým byl stěžovatel (jakož i spoluobžalovaný) pro ve výroku rozhodnutí blíže popsaný skutek uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále též "tr. zák.") v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále byli stěžovatel a druhý obžalovaný citovaným rozsudkem nalézacího soudu zavázáni k povinnosti uhradit poškozené společně a nerozdílně částku ve výši 162 310 Kč.

Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 68/2001 Ústavní soud zjistil, že označený soud rozhodl výše citovaným rozsudkem poté, co na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o spáchání předmětného trestného činu stěžovatelem, neboť ke skutkovému ději, jejž posléze podřadil pod ustanovení § 234 odst. 1 a § 238 odst. 1 a 2 ve spojení s § 9 odst. 2 tr. zák., podle jeho zjištění došlo, když tento závěr dovodil na základě třech v odůvodnění rozhodnutí vyložených úvah. Především vyšel z výpovědí poškozené, které posuzoval v kontextu s vypracovaným znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a klinické psychologie a v souvislosti s výpovědí znalkyně u hlavního líčení. Dalším důkazem vedoucím k jeho skutkovým zjištěním bylo porovnání pachových stop, o jehož věrohodnosti a spolehlivosti vypovídal v hlavním líčení zpracovatel odborného vyjádření svědek J. B. Nalézací soud v této souvislosti poznamenal, že oba srovnávané předměty (nůž a lepenka) byly nalezeny na místě činu, a má za prokázané, že tam byly stěžovatelem přineseny a používány na vyřezávání (roz. pláten z obrazů, pozn. Ústavního soudu) a spoutání poškozené. K tomuto srovnání pachových stop uvedl, že je tedy vedle výpovědi poškozené důkazem, který její výpověď nepochybně jednoznačně potvrzuje, a tím i přítomnost stěžovatele na místě činu a jeho jednání (druhý spoluobžalovaný při tomto porovnání pachových stop ztotožněn nebyl). Třetí rovina jeho úvah se poté nesla ve směru nevěrohodnosti výpovědí stěžovatele, jakož i osob v postavení svědků vypovídajících o místní a časové přítomnosti stěžovatele v inkriminované době, v níž se podle jeho vlastního tvrzení v bytě, v němž měl být spáchán trestný čin, pro nějž byl odsouzen, nenalézal. Podané odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 10. 2001 sp. zn. 6 To 483/2001 zamítl, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a vypořádal se rovněž s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, které považoval za nadbytečné. Nalézacímu soudu rovněž uložil opravit písařské chyby ve výroku jeho rozsudku, ke kterým došlo stran jména poškozené (této povinnosti Obvodní soud pro Prahu 7 dostál usnesením ze dne 12. 11. 2001 sp. zn. 24 T 68/2001, jímž bylo jméno poškozené z původního znění ve výroku rozsudku "Miroslava M." opraveno na "Miloslava M.").

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, který jako účastník řízení odkázal na obsah napadeného usnesení. Rovněž zdůraznil, že se návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl důvody, pro které nebyly akceptovány. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou. Vedlejší účastník řízení, Městské státní zastupitelství v Praze, ve vyjádření ze dne 5. 2. 2002 uvedl, že obecné soudy postupovaly v souladu s trestním řádem (dále též "tr. ř.") i trestním zákonem a k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo.

Jak již bylo konstatováno, citované usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Své výhrady proti rozhodnutím obecných soudů zakládá především na polemice s hodnocením učiněných výpovědí poškozené, které podle jeho názoru neodpovídá provedeným důkazům, když by mohly tyto výpovědi být nadto zpochybněny důkazy jím navrženými a soudem nalézacím stejně jako následně i soudem odvolacím pro nadbytečnost odmítnutými. Pokud nebylo návrhům na jejich provedení vyhověno, jedná se podle přesvědčení stěžovatele o elementární pochybení, jež vedlo k nesprávnému rozhodnutí v jeho trestní věci. Konečně v závěru odůvodnění ústavní stížnosti rovněž uvádí, že usvědčující důkaz porovnáním pachových stop byl proveden v rozporu s trestním řádem, neboť zmíněný důkazní prostředek není tímto procesním předpisem předpokládán (aprobován), jednak existence srovnávacích pachových stop stěžovatele byla pouze konstatována, přičemž jakým způsobem byly získány není nikde ve spise uvedeno, a o takovém způsobu lze tedy jen spekulovat, jednak o porovnání pachových stop v předmětné věci nebyli stěžovatel ani jeho obhájce vyrozuměni, a tak se ho nemohli zúčastnit. Odvolací soud se podle názoru stěžovatele nevyrovnal se všemi skutečnostmi, které na svou obhajobu uvedl, a proto s odkazem na porušení svých shora citovaných ústavně zaručených základních práv se domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001 sp. zn. 6 To 483/2001.

Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obecných soudů z pohledu ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že pod aspektem postulátů právního státu nelze rozumět ústavně souladnému řízení a jeho konečnému výsledku jinak, než že procesní čistota řízení, a to tím spíše v trestním procesu, musí dostát všem zákonným požadavkům, aby bylo možné shledat jeho výsledek (rozhodnutí), k němuž se vedení trestního řízení upíná, zákonným a ústavně souladným (čl. 36 a násl. Listiny). Není-li tomu tak, je ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci nepochybně založena (dána).

Z pohledu ústavněprávního, směřujícího ke zjištění, že došlo v projednávané věci k dotčení na ústavně zaručeném základním právu stěžovatele, Ústavní soud vzal za základ úvah pro své rozhodnutí podklady založené v připojeném soudním spise, z nichž při svém rozhodování vycházel jak Obvodní soud pro Prahu 7, tak i v odvolacím řízení Městský soud v Praze. Jednalo se konkrétně o listinné materiály dokumentující dokazování provedené srovnáním pachových stop, kdy Ústavní soud toto dokazování nikterak nepřehodnocoval, nýbrž se zaměřil na procesní čistotu takto zachyceného a provedeného důkazu, resp. v jeho konzistentní komplexnosti realizovaného důkazního prostředku. Při tomto posuzování zvažoval zohlednění dále uvedených klíčových momentů.

Nejprve s přihlédnutím ke svým zjištěním Ústavní soud předesílá, že ve své judikatuře v souvislosti s dotčenou problematikou, tj. k důkazu pachovou zkouškou (tzv. odorologické expertize), opakovaně vyložil, že nezpochybňuje obecnou věrohodnost tohoto důkazu, i když vzhledem k tomu, že se jedná o ex post nepřezkoumatelný důkaz, lze s ním (nejen proto) v trestním řízení zacházet jako s důkazem podpůrným, který doplňuje a případně uzavírá celý důkazní řetězec na sebe navzájem navazujících a vzájemně se doplňujících důkazů. Současně připomíná, že na základě tohoto důkazu je možno pouze dovodit, že se určitá osoba v blíže neurčené době na určitém místě s největší pravděpodobností nacházela, případně vešla (alespoň zprostředkovaně) do kontaktu s předmětem nalezeným na místě činu. Ústavní soud dále v minulosti konstatoval, že možnost odebrání pachové stopy lze dovozovat z ustanovení § 114 odst. 2 tr. řádu (ve znění rozhodném pro posouzení tohoto případu), podle něhož "je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví". S ohledem na povahu úkonu, jímž je odběr pachové stopy, není nezbytné v tomto případě trvat na tom, aby odběr provedl lékař nebo zdravotnický pracovník [přihlédnuto k současnému znění platné a účinné právní úpravy, tj. s účinností novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., tento výkladový "problém" nevzniká, neboť podle nově vloženého ustanovení věty druhé odstavce 2 § 114 tr. řádu "Odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení." (sp. zn. II. ÚS 341/96, sp. zn. I. ÚS 394/97, sp. zn. II. ÚS 418/99 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 84; svazek 10, nález č. 28; svazek 19, nález č. 116)].

Ústavní soud již opakovaně v celé řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, dle něhož nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny (sp. zn. III. ÚS 271/96, sp. zn. III. ÚS 148/97, sp. zn. IV. ÚS 649/2000 - tatáž sbírka, svazek 7, nález č. 24; svazek 9, nález č. 113; svazek 21, nález č. 48). Postup orgánů činných v trestním řízení, jenž je ovládán induktivní metodou (již pro její podstatu), musí být, má-li vykazovat soulad s principy řádného procesu, ovládán procesní čistotou provedeného řízení, a to podle přesvědčení Ústavního soudu i co do jeho přezkoumatelnosti ve vztahu k jednotlivým dílčím komponentům (fázím) procesu dokazování, z nichž se tento skládá. Trestně procesní teorie i praxe tyto fáze zpravidla dělí na vyhledávání důkazů; jejich opatření, provádění a procesní zajištění, jimiž si orgány činné v trestním řízení zákonem stanoveným způsobem opatřují z pramene důkazu zprávy o skutečnostech významných pro věc a ty zachycují v příslušném protokolu (§ 55 tr. řádu); dále pak na fázi, v níž dochází k prověrce důkazů, a vyvrcholením tohoto procesu je konečně jejich hodnocení (§ 2 odst. 6 tr. řádu, čl. 82 Ústavy České republiky) vedoucí k závěru o spáchání skutku obžalovanou osobou a rozhodnutí o vině a trestu či o případném zproštění obžaloby.

V projednávané věci rozhodující obecné soudy při hodnocení (zákonnosti) důkazu pachovou zkouškou ve vztahu k fázi zajištění (opatření) důkazního materiálu přehlédly, resp. vůbec se nezabývaly tím, jakým způsobem došlo k odběru pachové stopy stěžovatele, která byla posléze zaslána spolu s věcmi zajištěnými na místě činu k odbornému vyjádření ve věci porovnání pachových stop a k jeho procesně doložitelnému zaznamenání. Přitom dochází-li k odběru (otisku) pachové stopy, je nutno o něm, jako o každém jiném vyšetřovacím úkonu sepsat protokol se všemi jeho obsahovanými náležitostmi (§ 55 tr. řádu). Při posuzování zákonnosti tohoto důkazu (roz. důkazu pachovou zkouškou) však obecné soudy shodně vyšly toliko z protokolů o ohledání místa činu a poté z citovaného odborného vyjádření, jakož i následného výslechu jeho zpracovatele v hlavním líčení. Zcela však opomenuly zabývat se tím, kdy, za jakých okolností, kým a jakým způsobem došlo k odebrání a zajištění pachové stopy stěžovatele. Při absenci takového protokolu tak neučinily např. ani vzneseným dotazem k orgánům policie. Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, tuto fázi zajištění důkazního materiálu pro účely předmětného srovnání pachových stop a její řádné procesní zachycení nepovažovaly v rozporu s procesními požadavky obecné soudy za právně relevantní. Ústavní soud má však za to, že zmíněné procesní pochybení zasahuje do ústavněprávní roviny, neboť z pohledu řečených kritérií nebyla posouzena zákonnost provedení předmětného důkazu, a tudíž zde chybí esenciální předpoklad pro jeho další hodnocení z hlediska závažnosti a pravdivosti (věrohodnosti).

Ústavní soud zdůrazňuje, že proces dokazování nelze chápat jako jednorázový akt, ale jako proces dílčích úkonů, jehož výsledkem v jejich vzájemné spojitosti a návaznosti je to, že soud dospívá k poznatku, který je předmětem dokazování. Koresponduje-li tento proces řádně s požadavky zákona, v daném případě trestního řádu, je v právním státě v rámci lidsky dostupných možností a kautel, které si sám stanovil, deklarováno, že nedošlo (s největší pravděpodobností) ke svévoli ze strany orgánů činných v trestním řízení. Trestní proces nesmí vzbuzovat, byť třeba i jen hypotetické, podezření o projevu libovůle, neboť vždy je třeba neztrácet ze zřetele, že účelem trestního řízení není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", účelem trestního řízení je rovněž "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou podmínkou existence demokratického právního státu (sp. zn. Pl. ÚS 4/94 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46; vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.).

V ústavní stížnosti je rovněž poukazováno na skutečnost, že o porovnání pachových stop v předmětné věci nebyli stěžovatel ani jeho obhájce vyrozuměni, a tak se ho nemohli zúčastnit. V tomto ohledu se v § 165 odst. 2 tr. řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.) uvádí: "Oznámí-li obhájce vyšetřovateli, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, je vyšetřovatel povinen sdělit mu včas dobu a místo konání úkonu, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit." (citovanou novelou bylo toto ustanovení precizováno a zařazeno do odstavců 2 a 3 § 165 tr. řádu). V projednávané věci nebylo Ústavním soudem z připojeného soudního spisu zjištěno, že by obhájce stěžovatele žádal, aby byl vyrozuměn ze strany policejního orgánu o všech či toliko jmenovitě nebo druhově určených vyšetřovacích úkonech trestního řízení, a v ústavní stížnosti to ani netvrdí a nedokládá. Posuzovat opodstatněnost této námitky ve vztahu k provádění důkazu pachovou zkouškou tak nebylo namístě.

Nicméně v obecné rovině jeví se Ústavnímusoudu vhodným na okraj zdůraznit, že provádění tohoto důkazu je jakousi obdobou ztotožnění (vylučování) při rekognici, a tudíž - byť není důkaz pachovou zkouškou expressis verbis v trestním řádu upraven (lze jej však podřadit pod ustanovení § 89 odst. 2 tr. řádu) - by měl mít "z povahy věci" obhájce obviněného možnost, odhlédnuto od toho, kterým orgánem je tento důkaz prováděn, být při něm účasten, a to především z toho důvodu, že pro "vyvětrávání" pachových stop jej nelze posléze zpravidla znovu provést, a tedy jeho pozdější verifikace je možná pouze ve výjimečných případech. Stejně tak i následná náprava jakýchkoliv procesních nedostatků je tedy co do jeho reálného úspěšného pozdějšího provedení minimální. Má-li být naopak důkaz pachovou zkouškou bez rizika kdykoliv v budoucnu uplatněných a ex post nepřezkoumatelných výhrad brán v potaz, měla by mít obhajoba, projeví-li o to kvalifikovaný zájem [§ 165 odst. 2 (resp. odst. 2 a 3) tr. řádu], a to i s ohledem na nezpůsobilost jeho exaktního ověření (plynová chromatografie vykazuje v uvedené oblasti nikterak nevýznamné deficity) a princip "rovnosti zbraní", v intencích zákona garantován alespoň jistý minimální dohled nad jeho prováděním. Při takovém "fair" procesu je posíleno naplnění požadavku právního státu na transparentnost jeho rozhodování, což měrou nemalou přispívá i k jeho důvěryhodnosti a současně není přirozeně na újmu dosažení účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. řádu). Stranou pozornosti by neměla zůstat ani možnost pořízení videozáznamu zachycujícího provedení porovnání otisku pachové stopy a srovnávací pachové konzervy, eventuálně i zvážení přibrání k tomuto úkonu alespoň jedné osoby, která není na věci zúčastněna.

Vycházeje z výše uvedených úvah, Ústavnísoud konstatuje, že právní závěr nalézacího soudu je tak v projednávané věci konstruován mj. i na základě skutkového zjištění vycházejícího z důkazu (důkazního prostředku), u něhož nebylo zjištěno, zda byl co do jeho jednotlivých fází dokazování proveden řádným procesním způsobem, resp. řádným způsobem doloženo opatření (zajištění) jednoho z klíčových pramenů důkazu, a tudíž nelze s naprostou jistotou říci, zda se skutečně jedná (jednalo) o pachovou stopu odebranou stěžovateli, že nemohlo dojít k její záměně apod., neboť ze spisu obecného soudu vyplývá jen to, že k odbornému vyjádření ve věci porovnání pachových stop byla kromě přesně identifikovaných předmětů zajištěných na místě činu mj. zaslána i srovnávací pachová konzerva 101/01 (L. F., 10. 09. 1975). Řečeno jinými slovy, za tohoto procesního stavu, kdy se s touto skutečností nevypořádal ex offo ani odvolací soud, není možno takový důkaz bez dalšího pro závěr o vině a trestu použít.

Ústavnísoud však zásadně nepředjímá výsledek dalšího řízení vedeného před obecnými soudy, bude ovšem třeba se s takto nastalým procesním stavem řádně vypořádat, případně provést doplnění dokazování a poté vyvodit odpovídající právní závěry ve smyslu podřazení učiněných skutkových zjištění pod příslušná ustanovení zákona.

S ohledem na uvedené porušení čl. 36 odst. 1 a v konečném důsledku i čl. 8 odst. 2 Listiny Ústavnísoud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001 sp. zn. 6 To 483/2001, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 9. 2001 sp. zn. 24 T 68/2001 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2001 sp. zn. 24 T 68/2001, jímž byly vyložené důvody protiústavnosti založeny, v části týkající se stěžovatele zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru