Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1/98Usnesení ÚS ze dne 19.11.1998Návrh na zrušení části § 10 odst. 3 § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZnalecký posudek
odškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 71/12 SbNU 533
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.1.98
Datum podání05.01.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 66 odst.1

403/1990 Sb., § 10 odst.3, § 14 odst.1, § 19 odst.5, § 19a

73/1964 Sb., § 1, § 12


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1/98 ze dne 19. 11. 1998

U 71/12 SbNU 533

Návrh na zrušení části § 10 odst. 3 § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti ing. F.F., zastoupeného JUDr. E.B., proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 13. 12. 1996, čj. 30 C 185/94-37, a Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 1997, čj. 20 Co 314/97-53, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a o návrhu na zrušení části ustanovení § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., v platném znění, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Návrh na zrušení části zákonných ustanovení se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení zásad spravedlivého procesu a práva na soudní ochranu, shora označené rozsudky obecných soudci.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 30 C 185/94,

byla žalované České republice - Ministerstvu financí ČR - stanovena povinnost zaplatit stěžovateli částku 204 434,- Kč a ohledně částky 9 795 566,- Kč byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Městský soud v Praze, který rozhodoval k odvolání stěžovatele, rozsudek soudu 1. stupně jako věcně správný potvrdil. Oba soudy vycházely ze závěru, že stěžovatelem uplatněný nárok dle § 14 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na poskytnutí peněžní náhrad; za nemovitosti, které na stát přešly z právního předchůdce stěžovatele podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a vyhlášky č. 88/1959 Sb., je oprávněný, když v tomto sporu mezi účastníky ani spor nebyl. Sporná zůstala pouze výše náhrady, na kterou má stěžovatel právo v rozsahu 1/3. jakožto jedna z oprávněných osob. Při stanovení této náhrady Městský

soud v Praze, jak je patrno z obsahu spisu i z odůvodnění rozhodnutí, vcházel ze znaleckého

posudku znalce ing. P.P., který postupoval způsobem uvedeným v ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění zákona č. 137/1991 Sb., a § 19 odst. 5 uvedeného zákona, ve znění zákona č. 115/1994 Sb., když předtím předmětné nemovitosti ocenil v souladu s ustanovením § 19a citovaného zákona podle vyhlášky č. 73/1964 Sb. Takto znalcem stanovená náhrada byla pak po odečtení již zaplacené částky napadeným rozhodnutím stěžovateli přiznána.

Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který jak je patrno z jejích důvodů, je přesvědčen o tom, že postupem obecných soudů byly porušeny zásady spravedlivého procesu a jeho právo na soudní ochranu. Poukazuje na to, že obecné soudy v dané věci při výpočtu finanční náhrady vycházely z vyhlášky č. 73/1964 Sb., která představovala cenovou úpravu v politicko ekonomických podmínkách, ve kterých nebyly uznávány hodnoty obvyklé v demokratických státech, ale bylo jednoznačně upřednostňováno postavení státu, jako vlastníka nemovitostí, a proto tehdejší cenové předpisy nemohly vyjadřovat skutečnou hodnotu nemovitostí. Stěžovatel proto považuje používání tohoto cenového předpisu v době integrace našeho státu do evropských demokratických struktur za tomuto procesu jednoznačně odporující, neboť je tím vyloučeno působení tržních aspektů, jimiž je v ostatních demokratických státech cena nemovitostí určována. Stěžovatel, jak dále uvádí, byl v důsledku křivd, postihujících jeho právní předchůdce v rámci rehabilitace, aplikací uvedeného cenového předpisu znovu výrazně majetkově postižen, protože skutečná cena původně odňatých nemovitostí byla v době účinnosti restitučního zákona s ohledem na lokalitu, v níž se nacházely, mnohonásobně vyšší. V této souvislosti poukazuje na znalecký posudek H.K. ze dne 29. 4. 1992, v němž bylo znalecké ohodnocení předmětných nemovitostí provedeno v konvertibilní měně za použití metodiky SRN, a z něhož vyplývá, že podle tehdejšího přepočtu by cena nemovitostí dosahovala přibližně 141 milionů korun. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel také návrh, na zrušení části ustanovení § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyjádřené slovy "a stanovená podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí".

K podané ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud především uvádí, že spojeným návrhem stěžovatele na zrušení části ustanovení § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., se nemohl zabývat, když ke dni podání ústavní stížnosti i rozhodování Ústavního soudu platné znění uvedených ustanovení odkaz na vyhlášku č. 73/1964 Sb., neobsahovalo a neobsahuje (§ 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 30 C 185/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování z platné právní úpravy a při stanovení výše náhrady ze znaleckého posudku znalce ing. P., jehož nesprávnost stěžovatel ani nenamítá. Znalec, který podal uvedený znalecký posudek v souladu s ustanovením § 19a citovaného zákona skutečně vycházel při stanovení finanční náhrady z vyhlášky č. 73/1964 Sb., s jejímž použitím stěžovatel nesouhlasí, ústavní soud však důvod pro přerušení řízení o ústavní stížnosti a zahájení řízení o zrušení § 19a zákona č. 403/1990 Sb., jež je tím ustanoveními, které odkaz na uvedenou vyhlášku obsahuje, neshledal, a to s ohledem na to, že zákon č. 403/1990 Sb., sledoval pouze zmírnění následků některých majetkových křivd a nikoliv jejich úplnou náhradu, a rovněž stanovení finančních náhrad pro osoby oprávněné, jak to zdůrazňuje

také Městský soud ve svém písemném vyjádření, nepojal jako úplnou reparaci majetkové újmy podle zásady, aby finanční náhrada mohla sloužit oprávněné osobě k obstaráni věci stejného drobu a kvality v době poskytnutí náhrady, nýbrž zvolil řešení jiné, a to vymezením cenového předpisu - vyhlášky č. 73/1964 Sb., podle něhož se finanční náhrady s příslušnou valorizací stanoví. K uvedenému Ústavní soud, jak to již učinil i ve svých dřívějších rozhodnutích (sp. zn. 1. ÚS 59/93, PI. ÚS 45/97), konstatuje, že po listopadu 1989 řešil tehdejší čsl. stát prostřednictvím svého nejvyššího zastupitelského sboru otázku odčinění majetkových křivd, které nastaly po 25. únoru 1948. Parlament se nepostavil na stanovisko, že budou odčiněny všechny křivdy, nýbrž pouze některé, a to v rozsahu a za podmínek, které stanoví zákon. Bylo věcí suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny. Pokud tedy v dané věci obecné soudy vycházely z platné právní úpravy a finanční náhradu stanovily za dodržení podmínek zákonem stanovených, nebylo možno přisvědčit stěžovateli v tom, že postup obecných soudů a jejich rozhodnutí porušily právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru