Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1/17 #1Usnesení ÚS ze dne 03.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - nezletilá
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2017:4.US.1.17.1
Datum podání01.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 444 odst.3

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1/17 ze dne 3. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti nezletilé Alice Elizabeth Gray, zastoupené zákonnými zástupci - rodiči Lucií Gray a Craig Gray, právně zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Svitavy, Pod Věží 121/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 25 Cdo 173/2016-133, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 10. 2015 č. j. 18 Co 337/2015-114 tak, že se mění rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 3. 2. 2015 č. j. 10 C 203/2014-80 ve výroku o věci samé, a to tak, že co do částky 240 000 Kč s úrokem z prodlení se žaloba žalobkyně, tj. stěžovatelky zamítá a dále bylo rozhodnuto o změně nákladových výroků.

II.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se spolu s dalšími žalobci po žalované pojišťovně domáhali zaplacení 240 000 Kč každému z nich jako jednorázového odškodnění nemajetkové újmy z důvodu, že byli osobami blízkými (zeť, vnuci a pravnučka) žijícími ve společné domácnosti s jejich příbuzným, jenž zemřel na následky zranění, která utrpěl při dopravní nehodě při střetu s vozidlem pojištěným pro případ odpovědnosti z provozu vozidla u žalované. Okresní soud jejich nárok posoudil po právní stránce podle § 444 odst. 3 písm. f) zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále "obč. zák.") a uložil žalované zaplatit každému ze žalobců jednorázové odškodnění ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím, neboť všichni žalobci společně s dalšími členy rodiny tvořili společnou domácnost se zemřelým. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

Nejvyšší soud k dovolání žalované rozhodnutí krajského soudu změnil, jak je shora uvedeno. V odůvodnění uvedl, že ačkoli je nárok podle § 444 odst. 3 obč. zák. jednorázovým odškodněním, nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti osoby jim blízké, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném. Skutečnost, že si nezletilá žalobkyně s ohledem na svůj věk neuvědomovala úmrtí pradědečka a nevnímala je jako utrpení, není sama o sobě důvodem k tomu, aby jí nárok nebyl přiznán. Nelze však přehlédnout, že se zřetelem k útlému věku žalobkyně (necelé 2 měsíce) a vysokému věku zemřelého (82 let) se citový vztah žalobkyně k pradědečkovi nemohl ke dni jeho smrti plnohodnotně rozvinout. V této situaci, kdy je smrt pradědečka přirozenou součástí rodinného života, nebylo ani možné důvodně předpokládat, že by se při obvyklém běhu událostí rozvinul v budoucnosti. Není proto pochyb, že nemajetková újma stěžovatelky nedosáhla a již ani nedosáhne nejen stejné intenzity jako újma blízkých osob, které si ztrátu příbuzného již plně uvědomovaly, ale ani minimální odškodnitelné intenzity. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud považoval za nadbytečné, tj. pro výsledek řízení nerozhodné, řešit další dovolatelkou předestřené otázky, zda stěžovatelka žila se zemřelým ve společné domácnosti.

III.

Stěžovatelka namítá, že ze strany Nejvyššího soudu došlo k nesprávnému výkladu a aplikaci ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Uvedené ustanovení nevyžaduje pro nárok na náhradu na odškodnění pozůstalých žádné další podmínky kromě příbuzenského vztahu a u některých kategorií blízkých osob ještě podmínku společné domácnosti. Pokud Nejvyšší soud další podmínky stanoví, je jeho výklad v rozporu se zákonem, a to v rozporu natolik příkrém, že je tím zasaženo do ústavně zakotvených práv stěžovatelky. Tímto postupem Nejvyššího soudu je založena nerovnost mezi jednotlivými oprávněnými osobami, což je rovněž v rozporu se základními ústavními principy. Zákon u žádné z příbuzných osob nestanoví, že by měl (a mohl) být - z hlediska nároku na náhradu škody - zkoumán vztah této osoby k zemřelému.

Podle stěžovatelky mají nárok na náhradu újmy sourozenci či děti zemřelého, i když spolu léta před smrtí poškozeného nemuseli udržovat žádné vztahy. Stejně jako manžel zesnulého, byť manželství mohlo být dlouhodobě rozvrácené a manželé spolu nemuseli žít. Stěžovatelka rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za překvapivé, když Nejvyšší soud argumentuje pojmem "odškodnitelná újma", který v zákoně uveden není.

IV.

Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jeho právní závěr je souladný s Ústavním soudem opakovaně deklarovaným požadavkem proporcionality a individuálního posouzení konkrétního případu, zdůrazňovaným zejména při aplikaci norem s abstraktní (relativně neurčitou) hypotézou. Respektuje judikaturu Ústavního soudu, i pokud označila úpravu obsaženou v § 444 odst. 3 obč. zák. za natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému (nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04). Názor stěžovatelky, že částky uvedené v § 444 odst. 3 obč. zák. je nutné přiznat osobám splňujícím tam uvedené předpoklady bez ohledu na jiné okolnosti, např. absenci pozitivního citového vztahu mezi zemřelým a osobou domáhající se náhrady nemajetkové újmy, odporuje judikatuře Nejvyššího soudu i názorům publikovaným v odborné literatuře (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 12/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, též např. KOBLIHA, I. A KOL. Náhrada škody podle občanského a obchodního zákoníku, zákoníku práce, v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského zákona. Praha: Leges, 2012, s. 178). Stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 závěry Nejvyššího soudu nezpochybňuje, ale naopak potvrzuje, neboť zdůrazňuje, že výše finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu musí dostatečně odrážet intenzitu zásahu do uvedených práv.

Stěžovatelka v replice na vyjádření Nejvyššího soudu uvedla, že setrvává na argumentaci obsažené v ústavní stížnosti.

V.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah připojeného spisu i ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud dále připomíná, že se již vícekrát zabýval otázkou ústavně konformního výkladu práva, přičemž za neudržitelnou považuje aplikaci práva vycházející pouze z jazykového výkladu. Soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona (např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03), nýbrž se od něj musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů mající svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku (např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97, II. ÚS 2230/16). Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Ústavní soud dále judikoval, že soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 92/06).

Ústavní soud v souladu s nastíněnými kritérii ústavně konformního výkladu práva přezkoumal rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že se interpretace pohybuje v příslušných mezích. Soud své stanovisko opřel o zjištěný skutkový stav a ve svých závěrech nepřekročil limity dané ústavním pořádkem. Rovněž je třeba poukázat na to, že věc byla meritorně posouzena Nejvyšším soudem, tedy právě tím soudem, kterému na rozdíl od Ústavního soudu přísluší zásadní výklad běžných zákonů a sjednocování judikatury.

Z ústavního hlediska nelze právním závěrům, podle nichž je třeba při aplikaci ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. mimo jiné zvažovat i možnou intenzitu vztahu pozůstalého se zemřelým a jejich věk, schopnost si ztrátu plně uvědomit apod., nic vytknout. Ústavní soud připomíná, že při výkladu zákona je třeba především vycházet z jeho smyslu a účelu. V daném případě jde především o odškodnění nemajetkové újmy, ke které musí skutečně dojít. Ze skutečnosti, že Nejvyšší soud při výkladu a aplikaci ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. nepostupoval mechanicky, ale naopak respektoval smysl a účel uvedeného ustanovení o náhradě škody, nelze dovozovat neústavnost rozhodnutí.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná i právní úpravu náhrady duševní újmy způsobené úmrtím blízkého člověka v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 2959), v níž již nejsou stanoveny paušální částky s tím, že je možné určit výši náhrady i podle zásad slušnosti. Ústavní soud rovněž poukazuje na závěry vyslovené ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 a v usnesení sp. zn. IV. ÚS 315/01, kde se zabývá okruhy kritérií na straně pozůstalého a na straně škůdce, jimiž se při posuzování výše náhrady soudy řídí.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti či překvapivosti rozhodnutí. Z jeho odůvodnění je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Okolnost, že zákon výslovně neobsahuje pojem "odškodnitelná újma" neznamená, že by takový pojem nebylo možno použít při jeho výkladu. Překvapivost ve sporném řízení rozhodnutí pak nelze dovozovat pouze z toho, že soud rozhodl v rozporu s právním názorem účastníka. V projednávané věci se přitom nejedná o situaci, kdy nebylo možné na základě skutkového stavu jiné rozhodnutí vůbec předvídat.

Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že Nejvyšší soud svá rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru