Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 1/04Nález ÚS ze dne 13.01.2005Náklady řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
procesní - náhrada nákladů zastoupení - § 83
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 8/36 SbNU 75
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.1.04
Datum vyhlášení25.01.2005
Datum podání05.01.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005

N 8/36 SbNU 75

Náklady řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila - ze dne 13. ledna 2005 sp. zn. IV. ÚS 1/04 ve věci ústavní stížnosti J. M. proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 30. 9. 2003 sp. zn. 14 Co 497/2003 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech z 24. 6. 2003 č. j. 3 C 71/99-157, 3 C 72/99 ve výroku o náhradě nákladů řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2003 sp. zn. 14 Co 497/2003 a rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. června 2003 č. j. 3 C 71/99-157, 3 C 72/99, a to ve výrocích o nákladech řízení, byla porušena práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. září 2003 sp. zn. 14 Co 497/2003 v části II. a III. výroku a rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. června 2003 č. j. 3 C 71/99-157 ve výroku o právu na náhradu nákladů řízení se zrušují.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

IV. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel napadá usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 14 Co 497/2003, kterým bylo pod bodem I. výroku rozhodnuto tak, že "odvolací řízení o odvolání do výroku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti převedení žalobce na jinou práci učiněnou dopisem ze dne 1. 3. 1999, a do výroku o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 5.310,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 14. 3. 1999 do zaplacení se zastavuje"; pod bodem II. výroku usnesení byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení potvrzen a pod bodem III. výroku rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud rozhodl, jak výše uvedeno, poté, co stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné v části výroku, který se týkal náhrady nákladů řízení, neboť nesouhlasil s odůvodněním tohoto soudu uvádějícím, že "obě strany sporu měly ve sporu částečný úspěch přibližně ve stejném poměru, a proto bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení".

S tímto závěrem odvolacího soudu stěžovatel nesouhlasí, poukazuje však i na nesprávný názor soudu prvního stupně, který při posuzování míry úspěšnosti účastníků ve sporu v otázce náhrady nákladů řízení uvedl, že "zamítnutí žaloby o neplatnost převedení na jinou práci a vyhovění ohledně peněžitého nároku znamená částečný úspěch stran přibližně ve stejném poměru, proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení". Z použitého slovního vyjádření "přibližně ve stejném poměru" stěžovatel dovozuje, že takovou eventualitu v rozhodování o nákladech řízení ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neupravuje, když navíc v daném případě mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. zcela nebo zčásti zejména z toho důvodu, že oba žalobní nároky byly uplatněny samostatnými žalobami nezávisle na sobě, a byly spojeny teprve později. Stěžovatel zdůrazňuje, že sice jeho žaloba na určení, že převedení na jinou práci je neplatné, byla zamítnuta, avšak pouze z toho důvodu, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci neshledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., zatímco žalobě stěžovatele na zaplacení peněžitého plnění (opírající se o faktickou neplatnost převedení na jinou práci) zcela vyhověl.

Stěžovatel dále polemizuje s výše uvedeným názorem soudu prvního stupně a uvádí, že pokud měl tento soud za to, že úspěch stran měl být pouze přibližný, musela mít logicky jedna ze stran sporu úspěch větší než druhá.

Napadenému usnesení odvolacího soudu stěžovatel naopak vytýká nesprávnou interpretaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť tato interpretace zákonného ustanovení podle jeho názoru nebere zřetel na procesní situaci při zahájení řízení a rozhodování soudu ve věci samé. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení pouze jednostranně hodnotí výsledek sporu, aniž bere v úvahu, že v době podání žaloby o určení neplatnosti převedení na jinou práci toto převedení stále trvalo, a byl zde proto naléhavý právní zájem na určení jeho neplatnosti, takže žaloba byla podána důvodně. Stejně tak odvolací soud údajně pochybil, pokud při svém rozhodování nevzal v úvahu argumentaci stěžovatele poukazující na dobré mravy (§ 3 odst. 1 občanského zákoníku).

Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně a tvrdí, že těmito rozhodnutími byl zkrácen na svých právech ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), nikoli čl. 90 odst. 1 Ústavy, jak nesprávně uvádí stěžovatel, a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

Ze spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 3 C 71/99 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal žalobou ze dne 16. 4. 1999 proti žalované společnosti S., spol. s r. o., (v řízení o ústavní stížnost vedlejší účastník) zaplacení částky 5 310 Kč spolu s úrokem od 13. 4. 1999 do zaplacení.

Stěžovatel se domáhal po žalovaném zaplacení peněžitého nároku ve výše uvedené částce z titulu náhrady mzdy. Důvodem žalobního návrhu stěžovatele byla neplatná výpověď z pracovního poměru a poté neplatné převedení na jinou méně placenou práci; požadovaná částka představovala rozdíl mezi mzdou stěžovatele před převedením a po převedení na jinou práci.

Další žalobou ze dne 12. 4. 1999 se stěžovatel domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a určení neplatnosti převedení na jinou práci.

Usnesením ze dne 6. 5. 1999 Okresní soud v Rokycanech rozhodl o spojení právních věcí stěžovatele vedených u tohoto soudu ke společnému řízení s tím, že tyto věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 3 C 71/99 (žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, žaloba o neplatnost převedení na jinou práci a žaloba o zaplacení částky 5 310 Kč s příslušenstvím).

Jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 25. 1. 2000 č. j. 3 C 71/99-42, rozhodl tento soud ve věci stěžovatele o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o neplatnosti převedení na jinou práci a o zaplacení částky 5 310 Kč tak, že žaloby stěžovatele o neplatnost výpovědi a o neplatnost převedení na jinou práci zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení v tom smyslu, že je žalovanému nepřiznal, a to s ohledem na ustanovení § 150 o. s. ř.

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2000 sp. zn. 14 Co 511/2000 (na č. l. 60) byl odvoláním stěžovatele napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Rozsudkem ze dne 14. 12. 2001 č. j. 3 C 71/99-102 Okresní soud v Rokycanech zamítl všechny tři výše uvedené žaloby stěžovatele a uložil mu zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 8 137 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 7. 2002 sp. zn. 14 Co 157/2002 pod bodem I. výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru tak, že tato výpověď ze dne 26. 2. 1999, daná stěžovateli podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, je neplatná. V dalších částech výroku, tj. o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti převedení stěžovatele na jinou práci a návrhu na zaplacení částky 5 310 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Pod bodem II. výroku rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že za řízení o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 15 750 Kč a podle bodu III. výroku byl žalovaný povinen na nákladech odvolacího řízení za stejné řízení zaplatit částku 6 500 Kč.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud ve vztahu k nákladům řízení před soudy obou stupňů uvedl, že o nich rozhodoval ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.

Poté Okresní soud v Rokycanech v rozsudku ze dne 24. 6. 2003 č. j. 3 C 71/99-157, 3 C 72/99 zamítl žalobu stěžovatele (dříve žalobce) o určení neplatnosti jeho převedení na jinou práci učiněnou dopisem ze dne 1. 3. 1999 a současně uložil žalované společnosti S., spol. s r. o., zaplatit žalobci částku 5 310 Kč s 12% úrokem z prodlení od 14. 3. 1999 do zaplacení. Rozhodl rovněž o nákladech řízení tak, že je nepřiznal žádnému z účastníků.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ze dne 24. 6. 2003 zdůraznil, že "zásadně platí, že není dán naléhavý právní zájem na určení práva nebo právního vztahu tam, kde lze žalovat na plnění". Pokud byl tedy stěžovatel převeden na jinou práci na časově omezenou dobu (na dobu výpovědní lhůty), je třeba dovodit, uvádí soud prvního stupně, že požadované určení pro stěžovatele nemůže do budoucna nic změnit v jistotě ohledně dosud existujících právních vztahů účastníků, a proto přichází za této situace pouze v úvahu uplatnění nároku na náhradu mzdy, což stěžovatel učinil a soud mu tento nárok přiznal.

Na základě těchto úvah soud prvního stupně žalobu na určení neplatnosti převedení žalobce na jinou práci pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl.

V případě náhrady nákladů řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto řízení bylo rozhodováno tak, že došlo k zamítnutí žaloby o neplatnost převedení, ale ohledně peněžitého nároku stěžovatele bylo rozhodnuto kladně, jde tedy o částečný úspěch obou stran v přibližně stejném poměru. Z tohoto důvodu, podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

K odvolání stěžovatele rozhodl ve věci Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 9. 2003 č. j. 14 Co 497/2003-172 výroky, které jsou uvedeny v části I. tohoto nálezu a které jsou napadeny ústavní stížností. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které však před tím, než o něm bylo rozhodnuto, vzal zpět do výroků o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti převedení na jinou práci a zaplacení částky 5 310 Kč s úrokem z prodlení. Odvolání tedy směřovalo výhradně do výroku o náhradě nákladů řízení, které mu podle jeho názoru měly být přiznány ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. a s ohledem na znění § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Náhrada nákladů řízení byla soudem prvního stupně řešena ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., což shledal odvolací soud jako správné, neboť poukaz na ustanovení § 150 o. s. ř. nemůže podle jeho názoru obstát z toho důvodu, že se vztahuje na zcela opačné případy, tj., podle citovaného ustanovení je možné náhradu nákladů nepřiznat tomu z účastníků, který by jinak na jejich náhradu měl právo, ale neumožňuje ji přiznat účastníku, který na jejich náhradu právo nemá. Použití ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku není podle odvolacího soudu v dané věci rovněž relevantní, neboť jde o institut práva hmotného, nikoli práva procesního, které v příslušných ustanoveních o. s. ř. upravuje otázky náhrady nákladů občanskoprávního řízení.

O nákladech řízení před odvolacím soudem rozhodl krajský soud s odkazem na ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 142 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř.

III.

K podané ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Krajský soud v Plzni. Předsedkyně senátu 14 Co uvedla, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se účastník řízení vypořádal s důvody odvolání stěžovatele. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť podle jejího názoru nedošlo k porušení čl. 90 a 95 Ústavy.

Okresní soud v Rokycanech jako další účastník řízení odkázal na odůvodnění svého rozsudku i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž bylo podrobně vysvětleno, proč v dané věci nebylo možné použít ustanovení § 150 o. s. ř. a § 3 občanského zákoníku.

Vedlejší účastník řízení, společnost S., spol. s r. o., se k věci blíže nevyjádřil.

IV.

Ústavní soud v řízení, které provedl bez toho, že by nařizoval ústní jednání, neboť obdržel v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, souhlasy účastníků a vedlejšího účastníka s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části týkající se výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů důvodná.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66), nesouhlas s právním názorem obecných soudů a jejich výkladem "jednoduchého práva", resp. rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého práva", případně obhajoba vlastní argumentace, předestřená již obecným soudům k posouzení v pravomocně skončeném řízení, není důvodem pro zasahování Ústavního soudu do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, a nemůže ve svém důsledku založit porušení práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Za této situace se Ústavní soud zabýval tím, zda oba obecné soudy porušily svými rozhodnutími zákonný rámec rozhodování (ve smyslu čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy) a právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 69) integrální součástí soudního řízení jako celku. V tomto rozhodování ovládaném zásadou úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění, je nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu tím spíše, pokud soudy rozhodují se zřetelem k ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a posuzují míru úspěchu konkrétního účastníka ve věci, a tedy samozřejmě i poměr úspěchu jednoho účastníka (strany) k poměru neúspěchu druhého. Citlivost této úvahy a současně i její nezbytný úplný soulad s výrokem soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je zcela pochopitelným požadavkem odrážejícím jak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i právo na rovnost účastníků v řízení před soudy ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

Jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 6. 2003 č. j. 3 C 71/99-157, 3 C 72/99, v předmětném řízení bylo rozhodnuto tak, že žaloba stěžovatele o určení neplatnosti převedení na jinou práci byla zamítnuta, naopak žalovanému uložil soud povinnost zaplatit stěžovateli náhradu mzdy podle § 130 odst. 1 zákoníku práce za dobu neplatného převedení na jinou práci v požadované výši s úrokem z prodlení.

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že soud prvního stupně v případě rozhodování o žalobě stěžovatele na určení neplatnosti převedení na jinou práci rozhodoval sice zamítavým výrokem [pouze s odkazem na nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.], přesto však uznal, že neplatnost tohoto úkonu byla evidentní a v souladu s tímto zjištěním nároku na zaplacení peněžitého plnění (opírajícího se o faktickou neplatnost převedení na jinou práci) vyhověl. Tento de facto dvojí závěr zřejmě přivedl soud prvního stupně při posuzování míry úspěchu stěžovatele ve sporu k názoru, že stěžovatel byl úspěšný pouze částečně, a soud se rozhodl posuzovat náhrady nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Tato úvaha soudu prvního stupně vyjádřená slovním spojením "částečný úspěch stran přibližně ve stejném poměru" však v dané věci není případná, neboť takový výrok by byl možný pouze za situace, kdy by úspěch a neúspěch obou účastníků byl stejný. Posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti, je třeba hodnotit výsledek sporu tak, že stěžovatel jako žalobce dosáhl po stránce meritorní plného úspěchu ve věci, zatímco vedlejší účastník jako strana žalovaná nedosáhl žádného úspěchu. Základem celého sporu bylo určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a v tomto hlavním předmětu sporu byl stěžovatel zcela úspěšný. Stejně tak dosáhl stěžovatel plného úspěchu v přiznání nároku na proplacení rozdílu mzdy před převedením a po převedení na jinou práci. Tu skutečnost, že prvoinstanční soud zamítl žalobu o určení neplatnosti převedení žalobce na jinou práci, nelze v daných souvislostech považovat za neúspěch stěžovatele a už vůbec ne za úspěch žalované strany. K zamítnutí určovací žaloby totiž došlo pouze pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení práva v situaci, kdy bylo možno žalovat na plnění. Bylo přitom očividné, že pokud by byla shledána existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., muselo by být takové určovací žalobě vyhověno, protože z neplatnosti výpovědi z pracovního poměru automaticky vyplývá i neplatnost převedení na jinou práci podle § 37 odst. 2 písm. a) zákoníku práce, jak ostatně konstatuje i prvoinstanční soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 24. 6. 2003 (č. l. 158 spisu).

Pokud soud prvního stupně bez jakékoli opory v zákoně se rozhodl nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, porušil tímto svým rozhodnutím čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

Tuto zcela zjevnou disproporci v rozhodování soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu nákladů řízení neuvedl na pravou míru ani odvolací soud, neboť ten odvoláním napadený výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s výše označeným názorem soudu prvního stupně, a současně shodně s tímto výrokem rozhodl o nákladech odvolacího řízení zamítavě.

Ústavní soud v otázce náhrady nákladů řízení vždy zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. 14 Co 497/2003 a rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 6. 2003 č. j. 3 C 71/99-157, 3 C 72/99, a to ve výrocích o náhradě nákladů řízení, byla porušena práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy, a proto v této části ústavní stížnosti vyhověl [podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.] a napadená rozhodnutí v označených výrocích zrušil.

V.

Pokud se týká části ústavní stížnosti, která směřuje proti výroku odvolacího soudu pod bodem I., je třeba připomenout, že to byl právě stěžovatel, který vzal své odvolání směřující do výroku o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti jeho převedení na jinou práci a do výroku o uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli částku 5 310 Kč s příslušným úrokem z prodlení zpět, a proto bylo odvolací řízení podle ustanovení § 207 odst. 2 o. s. ř. zastaveno. Vyhověním návrhu tak nemohl odvolací soud v žádném případě zasáhnout do práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost v této části zamítnuta (§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

VI.

Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel navrhuje, aby mu Ústavní soud "usnesením" přiznal náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, a to především v rozsahu jeho právního zastoupení ve výši stanovené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, včetně režijních paušálů ve výši 75 Kč za každý úkon právní pomoci.

Rozhodování o nákladech řízení před Ústavnímsoudem upravuje § 62 zákona č. 182/1993 Sb. V ustanovení § 62 odst. 3 citovaného zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zejména okolnosti případu.

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti navrhl, aby mu byla usnesením přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavnímsoudem, a to především náhrada nákladů právního zastoupení ve výši podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., stěžovatel si však "vyhradil právo" odůvodnit tento návrh v průběhu řízení.

Stěžovatel byl prostřednictvím svého právního zástupce požádán o souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) s poučením, že pokud se ve lhůtě do 15 dnů od doručení této žádosti nevyjádří, bude mít Ústavnísoud za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Tuto výše citovanou žádost převzal právní zástupce stěžovatele dne 11. 11. 2004. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě se k žádosti nevyjádřil ani nijak nedoložil či nespecifikoval požadovanou náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, dospěl Ústavní soud k závěru, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Žádosti právního zástupce stěžovatele o úhradu nákladů právního zastoupení (zčásti nebo zcela) by bylo možno vyhovět pouze tehdy, pokud by bylo doloženo splnění podmínek ustanovení § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Vzhledem k tomu, že nebyly splněny, rozhodl Ústavnísoud tak, že náhrada nákladů řízení včetně náhrady nákladů právního zastoupení se stěžovateli nepřiznává.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru