Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 996/17 #1Nález ÚS ze dne 28.08.2019K povinnosti věřitele tvrdit, kdy byly finanční prostředky připsány na účet dlužníka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na... více
Věcný rejstříkinterpretace
úvěr
Platební rozkaz
žaloba/na plnění
procesní postup
procesní zásady
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.996.17.1
Datum vyhlášení03.09.2019
Datum podání31.03.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

284/2009 Sb.

40/1964 Sb., § 567 odst.2

89/2012 Sb., § 1957 odst.1

99/1963 Sb., § 118a, § 118a odst.1, § 101 odst.1 písm.a, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud zamítne žalobu proto, že žalobce (věřitel) nedostál procesní povinnosti tvrdit, kdy byly finanční prostředky pocházející ze smlouvy o úvěru připsány na bankovní účet označený žalovaným (dlužníkem), přestože tato skutečnost vyplývá z jeho tvrzení, kdy dal příkaz k jejich převodu, ve spojení s právní úpravou uvedenou v zákoně o platebním styku, dopouští se svévole, a tím porušuje základní právo žalobce na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky Green credit s. r. o. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 28. srpna 2019 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2017 č. j. 250 C 46/2015-44, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 90 Ústavy.

Narativní část

Městský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala po vedlejší účastnici (fyzické osobě) zaplacení částky 7 670,39 Kč s příslušenstvím. Dlužná částka vyplývala z úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí, jejímž předmětem byl úvěr ve výši 30 000 Kč. Napadený rozsudek odůvodnil městský soud tím, že stěžovatelka ani přes výzvu nedoplnila skutková tvrzení tak, aby bylo zřejmé, kdy byly finanční prostředky poskytnuté na základě předmětné úvěrové smlouvy připsány na bankovní účet vedlejší účastnice. Podle městského soudu tak stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, a proto dospěl k závěru, že stěžovatelka vedlejší účastnici finanční prostředky z úvěru neposkytla.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se věcí meritorně zabýval, přestože šlo o bagatelní částku. Dospěl totiž k závěru, že městský soud postupoval svévolně a věc tak dosahuje ústavněprávní roviny z pohledu kvalitativního. Ze spisu vyplývá, že městský soud stěžovatelku opakovaně vyzýval, aby uvedla, kdy byly finanční prostředky doručeny na určený účet. Stěžovatelka tvrdila, což při jednání i doložila výpisem ze svého účtu, že podle smlouvy o úvěru nechala převést předmětné finanční prostředky bezhotovostně dne 18. 10. 2012 na určené bankovní účty. Dle názoru městského soudu však stěžovatelka nedostála své procesní povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti, jelikož neuvedla, kdy byly tyto finanční prostředky ve smyslu § 567 odst. 2 o. z. připsány na vedlejší účastnicí zvolené bankovní účty. Takový výklad je podle názoru Ústavního soudu nutno označit za nepřípustný formalismus a postup městského soudu, jenž se o takový výklad opírá, za svévolný. Ústavní soud se totiž domnívá, že v daném kontextu je plně dostačujícím skutkovým tvrzením, pokud stěžovatelka tvrdila, že v konkrétní den ujednanou částku nechala převést na uvedené bankovní účty. Požadavek městského soudu, aby stěžovatelka uvedla přesné datum, kdy byly finanční prostředky na bankovní účty připsány, se jeví jako smysluplný pouze při izolovaném použití a výkladu městským soudem dovolávaného § 567 odst. 2 o. z., respektive jen v situaci, kdy by mezi procesními stranami bylo sporné, zda a případně kdy byly finanční prostředky na dané bankovní účty připsány. Ústavní soud připomněl, že v rozhodné době platný zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, bankovním domům určoval nejzazší termín, ve kterém musí být převedená finanční částka připsána na cílový bankovní účet. Jestliže tedy stěžovatelka při jednání tvrdila a výpisem ze svého bankovního účtu doložila, že příkaz k převodu dala dne 18. 10. 2012, je v tomto tvrzení implicitně obsaženo i tvrzení, že předmětné finanční prostředky byly na účty připsány nejpozději ke konci druhého pracovního dne po dání příkazu k převodu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že městský soud, který zamítl žalobu stěžovatelky proto, že nedostála procesní povinnosti tvrdit, kdy byly finanční prostředky připsány na bankovní účty označené vedlejší účastnicí, přestože tato skutečnost vyplývá z jejího tvrzení, kdy dala příkaz k jejich převodu, ve spojení s právní úpravou uvedenou v zákoně o platebním styku, postupoval v rozporu s obecným zákazem svévole, a tím porušil základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Radovan Suchánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 996/17 ze dne 28. 8. 2019

K povinnosti věřitele tvrdit, kdy byly finanční prostředky připsány na účet dlužníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti Green credit s. r. o., sídlem Palackého třída 200/77, Brno, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2017 č. j. 250 C 46/2015-44, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Kateřiny Klimešové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2017 č. j. 250 C 46/2015-44 bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky.

II. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2017 č. j. 250 C 46/2015-44 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy.

2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 7 670,39 Kč s příslušenstvím, a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. Dlužná částka vyplývá z úvěrové smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí dne 16. 10. 2012, jejímž předmětem byl úvěr ve výši 30 000 Kč; jelikož se vedlejší účastnice dostala do prodlení se splácením úvěru, stěžovatelka smlouvu o úvěru vypověděla a na vedlejší účastnici podala žalobu (resp. návrh na vydání platebního rozkazu). Dne 10. 7. 2015 vydal městský soud platební rozkaz č. j. 250 C 46/2015-13, kterým vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 7 670,39 Kč s příslušenstvím, platební rozkaz však byl usnesením ze dne 11. 8. 2015 č. j. 250 C 46/2015-18 zrušen podle § 173 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť nebyl vedlejší účastnici doručen.

4. Ústavní stížností napadený rozsudek odůvodnil městský soud tím, že stěžovatelka ani přes výzvu nedoplnila skutková tvrzení tak, aby bylo zřejmé, kdy byly finanční prostředky poskytnuté na základě předmětné úvěrové smlouvy připsány na bankovní účet vedlejší účastnice. Podle městského soudu tak stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, a soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka vedlejší účastnici finanční prostředky z úvěru neposkytla.

II.

Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníka řízení

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že městský soud neposkytl ochranu jejím právům a nejednal nestranně.

6. Podle názoru stěžovatelky je totiž požadavek městského soudu, aby právě stěžovatelka prokázala připsání finančních prostředků na bankovní účet vedlejší účastnice zcela nesplnitelný, a proto jeho nesplnění nemělo mít za následek zamítnutí žaloby. Stěžovatelka soudu předložila transakční historii, ze které je zřejmé, že v souladu s předmětnou smlouvou a podle požadavku vedlejší účastnice byly peněžní prostředky zaslány na dva bankovní účty. Předložený výpis z účtu zcela nesporně dokládá, že částka ve výši 30 000 Kč byla odeslána z jejího bankovního účtu ve dvou částech na dva bankovní účty označené vedlejší účastnicí ve smlouvě. Peněžní prostředky přitom nebyly stěžovatelce nikdy bankou vráceny jako nedoručené; o poskytnutí úvěru svědčí podle stěžovatelky i to, že vedlejší účastnice hradila v následujících měsících po podpisu smlouvy splátky, o které jí byla poskytnutá částka úvěru snížena až na žalovanou částku. Stěžovatelka se proto domnívá, že nebylo v jejích možnostech předložit soudu výpisy z bankovních účtů vedlejší účastnice, neboť takovéto informace a podklady může mít v držení pouze vedlejší účastnice a stěžovatelce je žádná z bank nevydá. Daný požadavek soudu je tak podle mínění stěžovatelky zcela nepřiměřený, zvláště v situaci, kdy se vedlejší účastnice v celém soudním sporu nikterak nebránila a netvrdila, že jí úvěr vůbec nebyl poskytnut.

7. Stěžovatelka má tedy za to, že městský soud zamítl její žalobu, aniž by k tomu měl jakýkoliv objektivní důvod. Stěžovatelka v soudním řízení doložila veškeré nezbytné podklady dokládající poskytnutí úvěru, jeho splácení, vypovězení smlouvy i předžalobní výzvu k dobrovolné úhradě dlužné částky. Veškeré tyto podklady byly dostatečné k tomu, aby soud vydal v první fázi řízení platební rozkaz, kterým uložil vedlejší účastnici dlužnou částku uhradit. Ačkoliv byla stěžovatelce nejprve pohledávka přiznána, následně v návaznosti na nedoručitelnost platebního rozkazu soud změnil svůj přístup k věci, když rozhodl opačně a žalobu zamítl.

8. Přestože stěžovatelka nerozporuje, že by dlužníci, zvláště spotřebitelé, měli požívat zvýšené ochrany, vyjadřuje současně přesvědčení, že by tato ochrana neměla neadekvátně zasahovat do práva věřitelů na vrácení poskytnutých finančních prostředků. Práva jednotlivých stran sporu by měla být podle stěžovatelky vyvážená tak, aby nebyla některá ze stran nedůvodně zvýhodněna; právě v případě předmětné věci však podle jejího názoru došlo k nedůvodnému upřednostnění práv vedlejších účastnice na úkor základních práv stěžovatelky.

9. Městský soud ve vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti, podepsaném předsedou senátu JUDr. Jiřím Horákem, zdůraznil, že předmětná žaloba byla zamítnuta z důvodu, že stěžovatelka neunesla - přes poučení - břemeno tvrzení, konkrétně přes poučení soudu nesdělila, kdy měly být peněžní prostředky (ve výši 10 000 Kč a 20 000 Kč) připsány na účty uvedené ve smlouvě o úvěru. Podle § 567 odst. 2 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013, totiž byla stěžovatelka podle městského soudu povinna tvrdit a následně i prokázat, zda a kdy byly uvedené finanční částky připsány na účet uvedený ve smlouvě. Městský soud současně ve vyjádření zdůraznil, že z provedených důkazů nebylo vůbec zřejmé, že předmětný úvěr skutečně splácela právě vedlejší účastnice, nebo někdo jiný. Nadto se městský soud neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že neexistuje reálně důkaz, kterým by mohla prokázat připsání finančních částek na účty uvedené v úvěrové smlouvě; podle městského soudu je takovým důkazem dotaz u příslušné banky, stěžovatelka však takový důkaz neoznačila, ani netvrdila, že k připsání na tyto bankovní účty vůbec došlo. Z rekapitulovaných důvodů je podle městského soudu zřejmé, že ústavní stížnost není důvodná, a proto navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl.

10. Vedlejší účastnice v poskytnuté lhůtě (ani později) právo vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužila.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí není odvolání přípustné.

IV.

Vlastní posouzení věci

12. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V případě ústavních stížností fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

13. V posuzované věci Ústavní soud v prvé řadě nepřehlédl, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem byla tzv. bagatelní částka (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud přitom již dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo [srov. např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 a ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz], že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1294/11 ze dne 27. 5. 2011). Ústavní soud rovněž opakovaně poukázal na fakt, že není-li možno v bagatelních věcech podat řádný opravný prostředek, nelze se s úspěchem dovolávat rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a v odůvodnění pouze polemizovat s obecným soudem zvoleným výkladem podústavního práva (srov. usnesení ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1573/11 či usnesení ze dne 20. 1. 2011 sp. zn. II. ÚS 3732/10).

14. Současně však Ústavní soud ve své judikatuře, s přihlédnutím k intenzitě zásahu veřejné moci do sféry stěžovatelů, připustil, že v ojedinělých případech (tedy v oněch "extrémních situacích") mohou i námitky směřující proti rozhodnutím vydaným v bagatelní věci nabýt ústavněprávního významu, a to např. v situaci, kdy by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857) nebo ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3042/11 (N 188/67 SbNU 265)], anebo v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. např. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3) nebo ze dne 19. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2460/17].

15. Pojem svévole Ústavní soud setrvale vykládá ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, příp. interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i výklad a použití zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně přijímaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. např. nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) či nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591)].

16. Z níže rozvedených důvodů má Ústavní soud za to, že městský soud v posuzované věci postupoval svévolně, a že proto z pohledu kvalitativního tato věc dosahuje ústavněprávní roviny [srov. např. nález ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 728/15 (N 170/78 SbNU 543); nález ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3929/16 či nález ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2357/16), neboť postup a právní závěry městského soudu, obsažené v napadeném rozsudku, zjevně kolidují s výše uvedenými ústavněprávními východisky a principy, a v konečném důsledku porušují základní stěžovatelčino procesní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

17. Městský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu, neboť dospěl k závěru, že přes řádné poučení neunesla břemeno tvrzení, když netvrdila, kdy byly ve smyslu § 567 odst. 2 občanského zákoníku předmětné finanční částky připsány na účty, které v úvěrové smlouvě vedlejší účastnice uvedla; městský soud z toho současně dovodil, že stěžovatelka "svůj závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru" nesplnila a vedlejší účastnici peněžní prostředky neposkytla.

18. Z vyžádaného procesního spisu Ústavní soud zjistil, že podle protokolu o jednání ze dne 10. 1. 2017 (č. l. 41 verte) městský soud opakovaně vyzýval právní zástupkyni stěžovatelky, aby mimo jiné uvedla, kdy byly finanční prostředky vedlejší účastnici "doručeny na účet". Tento svůj požadavek posléze v odůvodnění napadeného rozsudku opřel o dispozici § 567 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého "plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, je dluh splněn připsáním částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele, není-li dohodnuto jinak".

19. Z odůvodnění napadeného rozsudku se tak podává, že stěžovatelka, jež tvrdila (a při jednání i doložila výpisem ze svého účtu), že podle smlouvy bezhotovostně dne 18. 10. 2012 nechala převést předmětné finanční prostředky na vedlejší účastnicí určené bankovní účty, nedostála své procesní povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti, jelikož neuvedla, kdy byly tyto finanční prostředky připsány na vedlejší účastnicí zvolené bankovní účty.

20. Takový výklad je podle názoru Ústavního soudu nutno označit za nepřípustný formalismus, a postup městského soudu, jenž se o takový výklad opírá, za čirou svévoli.

21. Ústavní soud se totiž domnívá, že v daném kontextu je plně dostačujícím skutkovým tvrzením, pakliže stěžovatelka tvrdí, že v konkrétní den ujednanou částku nechala převést na vedlejší účastnicí uvedené bankovní účty. Požadavek městského soudu, aby stěžovatelka - patrně - uvedla přesné datum (a snad i čas), kdy byly finanční prostředky na vedlejší účastnicí uvedené bankovní účty připsány, se totiž jeví jako smysluplný pouze při zcela izolovaném použití a výkladu městským soudem dovolávaného § 567 odst. 2 občanského zákoníku, respektive jen v situaci, kdy by mezi procesními stranami bylo sporné pouze to, zda a případně kdy byly finanční prostředky na dané bankovní účty připsány. Účelem tohoto zákonného ustanovení (a jeho obdoby v § 1957 odst. 1 nyní platného občanského zákoníku) je totiž "toliko" určení časového okamžiku, od kterého dlužník splnil bezhotovostně svůj peněžitý dluh řádně a včas, nikoliv povinnost věřitele zjišťovat, kdy přesně svému dlužníkovi poskytl finanční plnění. Jinými slovy řečeno, v posuzované věci (tedy prizmatem jejích rozhodných okolností) není vůbec zřejmé, proč by pro potřebná skutková zjištění - přinejmenším jde-li o nárokovanou jistinu - mělo být jakkoli podstatné, kdy přesně byly (měly být) finanční prostředky, k jejichž převodu dala stěžovatelka příkaz dne 18. 10. 2012, připsány na dva vedlejší účastnicí uvedené bankovní účty.

22. Podle mínění Ústavního soudu totiž není možno ztrácet ze zřetele, že v rozhodné době platný zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, bankovním domům určoval nejzazší termín, ve kterém musí být převedená finanční částka připsána na cílový bankovní účet. Jestliže tedy stěžovatelka při jednání tvrdila (a výpisem ze svého bankovního účtu doložila), že příkaz k převodu dala dne 18. 10. 2012, je podle názoru Ústavního soudu v tomto tvrzení implicitně obsaženo i-o zákon se opírající (ve spojení se zásadou iura novit curia) - tvrzení, že předmětné finanční prostředky byly na účty označené vedlejší účastnicí připsány nejpozději ke konci druhého pracovního dne po dání příkazu k převodu.

23. Ústavní soud samozřejmě nepřehlíží skutečnost, že peněžní prostředky - čistě hypoteticky - na předmětné bankovní účty nemusely být nikdy připsány, domnívá se však, že na takovou eventualitu obecně pamatují základní procesní principy, podle kterých - cum grano salis - v občanském soudním řízení tvrdí a prokazuje (z hlediska břemene tvrzení a důkazu) ta procesní strana, jíž mají být tato tvrzení ku prospěchu (srov. Lavický, Petr: Důkazní břemeno v civilním řízení soudním, Praha: Leges, 2017, s. 76 až 88). Tvrdit (a prokazovat), že finanční prostředky nikdy na předmětné bankovní účty připsány nebyly, tak má ve sporném řízení výhradně žalovaná strana, a tuto její procesní roli za ni nemá plnit soud; opačný výklad by porušoval rovnost účastníků řízení zakotvenou v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy.

24. Řečeno jinými slovy, městský soud má sice pravdu potud, že skutkové zjištění o tom, kdy byly finanční prostředky připsány na předmětné účty, lze učinit prostřednictvím zodpovězeného dotazu soudu u příslušných bank, takový postup se však z výše uvedených důvodů jeví jako zcela nadbytečný, a to nejen z hlediska zásad procesní ekonomie.

25. Zamítl-li tedy městský soud (primárně) stěžovatelčinu žalobu proto, že nedostála procesní povinnosti tvrdit, kdy byly finanční prostředky připsány na bankovní účty označené vedlejší účastnicí, přestože tato skutečnost vyplývá (byť nepřímo) z jejího tvrzení, kdy dala příkaz k jejich převodu, ve spojení s právní úpravou uvedenou v zákoně o platebním styku, postupoval v rozporu s obecným zákazem svévole, a tím porušil stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž současně v rozporu s čl. 90 Ústavy ve svém důsledku odmítl poskytnout ochranu stěžovatelkou tvrzenému právu.

26. Pouze nad rozhodný rámec Ústavní soud dodává, že městskému soudu je třeba plně přisvědčit potud, že na základě stěžovatelkou předloženého "přehledu splátek" vedlejší účastnice vskutku v žádném případě nelze postavit najisto, že vedlejší účastnice skutečně splácela předmětný úvěr. To by přitom stěžovatelka měla být s to bez větších obtíží prokázat právě výpisem z účtu, na nějž podle smlouvy měla vedlejší účastnice pravidelné měsíční splátky nechat převádět.

27. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že tímto svým nálezem nikterak nepředjímá výsledek řízení po vrácení věci městskému soudu, nad rámec výše uvedeného však připomíná, že by se městský soud měl rovněž zabývat tím, zda vedlejší účastnice neporušila své smluvní povinnosti, pakliže - patrně - řádně neinformovala stěžovatelku o změně svého bydliště, resp. místa trvalého pobytu.

V.

Závěr

28. Ústavní soud z uvedených důvodů konstatuje, že městský soud svým rozhodnutím porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy, neboť na základě ústavně nesouladného výkladu § 567 odst. 2 občanského zákoníku svévolně trval na skutkovém tvrzení, jejž nelze v daném kontextu bez dalšího považovat za rozhodnou skutečnost podle § 118a odst. 1 ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

29. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené rozhodnutí zrušil.

30. V řízení po vrácení věci městskému soudu bude městský soud vázán závěrem, že stěžovatelka nebyla povinna tvrdit (ani prokazovat), kdy byly finanční prostředky připsány na předmětné bankovní účty, neboť takové tvrzení nelze považovat za tvrzení, jehož absence sama o sobě vylučuje skutkový závěr, že stěžovatelka v souladu s úvěrovou smlouvu poskytla vedlejší účastnici částku 30 000 Kč.

31. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. srpna 2019

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru