Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 992/16 #1Usnesení ÚS ze dne 07.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkSměnečný platební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.992.16.1
Datum podání24.03.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 175


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 992/16 ze dne 7. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ivety Szipinové, zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem, sídlem 28. října 3117/61, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2016 č. j. 47 Cm 344/2015-65, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Domácí Půjčky, a. s., sídlem Letenské náměstí 157/4, Praha 7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť podle jejího názoru jím došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") směnečným platebním rozkazem ze dne 15. 10. 2015 č. j. 47 Cm 344/2015-8 uložil stěžovatelce, aby do patnácti dnů od jeho doručení zaplatila vedlejší účastnici částku 4 564,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % p. a. z uvedené částky od 2. 12. 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 15,21 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 5 114 Kč advokátovi vedlejší účastnice nebo v téže lhůtě podala námitky, v nichž musí uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá.

3. Stěžovatelka napadla směnečný platební rozkaz v plném rozsahu včasnými námitkami, v nichž uvedla, že jako spotřebitel uzavřela s vedlejší účastnicí konkretizovanou smlouvu o úvěru a k zajištění všech pohledávek vedlejší účastnice plynoucích z uzavřené smlouvy vystavila blankosměnku. Na poskytnutý úvěr ve výši 4 900 Kč uhradila v pěti splátkách vedlejší účastnici částku 3 017 Kč. Nedostala se proto do prodlení dnem 11. 2. 2012, nedošlo k zesplatnění celého úvěru a vedlejší účastnici nevznikl nárok na úroky, smluvní pokutu ani poplatky za SMS. Ujednání o úrocích nemůže být platné, neboť jejich výše, tj. 85 % p. a., je v rozporu s dobrými mravy. Dále stěžovatelka otevřela polemiku k otázkám prodlení s plněním závazků z úvěru a výše úroků.

4. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že směnečný platební rozkaz se ponechává v platnosti (výrok I.) a stěžovatelka je povinna zaplatit advokátovi vedlejší účastnice přisouzenou částku 3 146 Kč na náhradu nákladů námitkového řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.).

5. Krajský soud po provedeném dokazování uzavřel, že celková výše dluhu činí 5 646,80 Kč a sestává z jistiny 4 446,70 Kč, pokuty 980 Kč, poplatku za zaslání SMS 120 Kč, poštovným 100 Kč a úrokem z prodlení 0,10 Kč. K námitce nesprávné výše směnečného penízu a zániku kauzy směnky krajský soud uvedl, že struktura směnečné sumy byla tvořena po upřesnění tvrzení vedlejší účastnice k výzvě soudu na základě výsledného výpočtu dlužné jistiny, přičemž výše dlužné jistiny vycházela ze stavu uváděného v oznámení o zesplatnění celého dluhu.

6. Podle krajského soudu doplnění blankosměnky o údaj směnečné sumy odpovídá odpočtu splátek poskytnutých stěžovatelkou, přičemž po započtení konkretizovaných tří splátek způsobem vymezeným v čl. 4 všeobecných obchodních podmínek sestává dluh stěžovatelky z neuhrazené jistiny ve výši 3 153,70 Kč, smluvní pokuty ve výši 980 Kč, poplatku za zaslání SMS ve výši 120 Kč, poplatku za zaslání výzvy 100 Kč a úroku z prodlení ve výši 210,78 Kč. Součet uvedených peněžních položek tak představuje sumu 4 564,48 Kč. Podle krajského soudu uplatněné nároky vycházejí z obsahu čl. 7 všeobecných obchodních podmínek a v uvedené výši 4 564,48 Kč byla tudíž neúplná směnka vyplněna způsobem odpovídajícím vyplňovacímu právu.

7. Podmínky pro uplatnění vyplňovacího práva, dovodil krajský soud, nastaly po uplynutí 21 dnů prodlení, neboť v této době stěžovatelka neuhradila sjednanou splátku v celé výši. Pokud jde o dohodu o poplatcích a smluvní pokutu, podle krajského soudu nelze smluvnímu ujednání vytknout pochybení. Polemika o sjednaných úrocích ve výši 85 % p. a. je nadbytečná, neboť tyto úroky zakomponovány do skladby směnečné sumy nejsou. Soud proto uzavřel, že směnka prokazatelně zajišťuje pohledávky vedlejší účastnice vůči stěžovatelce ve správně vyplněné výši směnečné sumy, na kterou stěžovatelka již více neplnila.

8. Krajský soud s poukazem na § 142 odst. 1 a § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odůvodnil též výrok o náhradě nákladů námitkového řízení.

II.

Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předesílá, že sice jde o bagatelní spor, avšak pro ni v situaci, kdy musí de facto nepřetržitě pečovat o těžce mentálně a fyzicky postiženého syna, v důsledku čehož si nemůže najít stálé zaměstnání, způsobuje, že tato formálně bagatelní částka pro ni vzhledem k jejím sociálním a majetkovým poměrům je značně vysoká, doslova likvidační, přičemž jinou formou, než tímto návrhem, se nemůže domoci ochrany práv. Připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11 (N 40/64 SbNU 461) konstatoval, že pokud obecný soud projednává bagatelní věc, v níž není proti rozsudku přípustné odvolání, v žádném případě nelze klást nižší nároky na jeho postup a rozhodování; právě s ohledem na jednoinstančnost takového řízení před obecnými soudy je povinností těchto soudů věnovat postupu v řízení a odůvodnění rozhodnutí maximální pečlivost a pozornost.

10. Krajský soud, vytýká dále stěžovatelka, se opomenul zabývat její námitkou, že ujednání předmětné úvěrové smlouvy o smluvních pokutách, výši úroků z prodlení, poplatků, včetně ujednání o zajištění závazků ze smlouvy o úvěru ve formě dvou blankosměnek a dohody o vyplnění blankosměnek, jsou neplatná. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205), z něhož vyplývá, že nesmí být poskytována soudní ochrana věřitelům, kteří do smlouvy včlenili nepřiměřená ujednání, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých "práv" stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému.

11. Podle stěžovatelky vedlejší účastnici jako majitelce směnky nevzniklo právo blankosměnku vyplnit a stěžovatelka byla dle ustanovení čl. I. § 69 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon směnečný a šekový"), zavázána podle původního textu směnky, jak jej podepsala, tj. bez údaje směnečné sumy, data splatnosti a místa placení. Pak ovšem taková směnka nesplňuje základní náležitosti vlastní směnky dle ustanovení čl. I. § 75 zákona směnečného a šekového, a není podle ustanovení čl. I. § 76 odst. 1 téhož zákona platnou směnkou.

12. Stěžovatelka dovozuje, že absence posouzení této otázky představuje porušení práva na spravedlivý proces.

III.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

15. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90, čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.

16. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.

17. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. jeho rozhodnutí ze dne 20. 9. 2011 ve věci Kiousi v. Řecko, stížnost č. 52036/09].

18. Ve stěžovatelčině věci byl spor veden o částku 4 564,48 Kč (s příslušenstvím), tedy částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat přípustné odvolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně.

19. Opodstatněnost ústavní stížnosti v bagatelní věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [srov. z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), resp. usnesení ze dne 2. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1373/07].

20. Stěžovatelka se míní kritériu ústavněprávně relevantní újmy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14) přiblížit poukazem na své sociální a ekonomické poměry; ty však popisuje obecně a neúplně (neuvádí konkrétní údaje ohledně svých příjmů a výdajů, resp. majetku a dalších závazků).

21. Dlužno zaznamenat, že stěžovatelka závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) interpretuje nepřesně, když opomíjí, že se tento nález vztahuje především k nedostatku pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu (viz konstatování, že "obecné soudy tedy pochybily, pokud se na tuto otázku nezaměřily a v souvislosti s učiněním závěru o způsobilosti rozhodčího nálezu jako exekučního titulu si nevyžádaly stejnopis rozhodčí smlouvy nebo rozhodčí doložky").

22. Stěžovatelka nedoceňuje, že Ústavní soud zdůraznil v usnesení ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1500/15, že citovaný nález se kriticky vyslovil k tehdejší nežádoucí praxi sepisování smluv opatřených rozhodčími doložkami (v nyní posuzované věci pravomoc rozhodce vedlejší účastnice ani netvrdila), nicméně tak učinil výslovně "ke kritériu zjevné nespravedlnosti, avšak zde již ve vztahu k souzené věci", navíc ve věci, v níž Ústavní soud konstatoval porušení základních práv stěžovatele, neboť se obecné soudy v průběhu exekučního řízení odmítly jakkoliv zabývat otázkou absolutní neplatnosti rozhodčího nálezu.

23. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí krajský soud vydal ve věci relevantně odlišné oproti skutkovému a právnímu základu, z něhož se odvíjí odkazovaný nález Ústavního soudu, a obsahuje odůvodnění (a to i k otázce tzv. vyplňovacího práva), které nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval, když zjištěný skutkový stav lze z předložených důkazů dovodit. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.

24. Stěžovatelka relevantně neargumentuje ani ve prospěch závěru, že rozsudek krajského soudu koliduje s nosnými důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015 sp. zn. 29 Cdo 1155/2014, podle kterého platí, že zajišťuje-li indosovaná směnka pohledávku remitenta za výstavcem (vlastní) směnky ze spotřebitelské smlouvy, náleží výstavci námitky vůči nabyvateli směnky zakládající se na jeho vztazích k remitentovi bez zřetele k tomu, zda nový majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu výstavce.

25. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru