Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 991/07 #1Usnesení ÚS ze dne 02.08.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
hospodářská, sociální a kulturní práva/práv... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
dítě
rodiče
PoznámkaPodána stížnost k ESLP č. 8857/08
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.991.07.1
Datum podání19.04.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1, čl. 18 odst.1

2/1993 Sb., čl. 32 odst.4, čl. 7 odst.1, čl. 10 odst.2, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 27 odst.3

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 991/07 ze dne 2. 8. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. srpna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. B., právně zastoupeného JUDr. Renátou Koutnou, advokátkou AK se sídlem Podhorská 28, 466 01 Jablonec nad Nisou, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2007 č. j. 24 Co 421/2006-295, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 4. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2007 č. j. 24 Co 421/2006-295, a to pro porušení článku 10 odst. 2, článku 32 odst. 1 a odst. 4, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6, článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článku 3 odst. 1, článku 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. P 26/2005. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové k projednávané věci.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 4. 2006 č. j. P 26/2005-279 bylo rozhodnuto o návrhu otce na úpravu styku a návrhu matky na zákaz styku a zvýšení výživného tak, že bylo stanoveno, že otec (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") je oprávněn stýkat se s nezletilým T. B. každý lichý kalendářní týden v sobotu tak, že si nezletilého vyzvedne v 15:00 hodin před domem matky a tam ho také v 17:00 hodin odevzdá. Styk se bude uskutečňovat za přítomnosti matky a v místě bydliště matky (výrok pod bodem I.). Uvedeným rozsudkem byl dále zamítnut návrh matky na zákaz styku (výrok pod bodem II.) a dále bylo zastaveno řízení o návrhu matky na zvýšení výživného (výrok pod bodem III.). Ve výrocích pod body IV. a V. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2007 č. j. 24 Co 421/2006-295 byl k odvolání matky rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 4. 2006 č. j. P 26/2005-279 (vyjma odvoláním nedotčeného výroku pod bodem III., kterým bylo zastaveno řízení o návrhu matky na zvýšení výživného) ve výrocích pod body I. a II. změněn tak, že otci se zakazuje styk s nezletilým T. B. (výrok pod bodem I.). Dále odvolací soud uvedeným rozsudkem uložil otci povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Semilech náklady řízení.

Z obsahu napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2007 č. j. 24 Co 421/2006-295 Ústavní soud zjistil, že krajský soud doplnil dokazování zprávou MUDr. A B, praktické lékařky pro děti a dorost ze dne 8. 1. 2007, z níž zjistil, že nezletilý T. je často nemocen, přičemž u něj existuje podezření na vážné krevní onemocnění. V únoru a březnu 2007 se má navíc podrobit dvěma operacím. Z důvodu časté nemocnosti nezletilý nemůže navštěvovat mateřskou školu. Po takto doplněném dokazování shledal odvolací soud odvolání matky opodstatněným. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud podotkl, že při úpravě styku je vždy nutno sledovat zájem nezletilého dítěte. Není-li realizace byť omezeného styku s rodičem v souladu se zájmy nezletilého dítěte, nezbývá, než styk rodiče s dítětem zakázat (ust. § 27 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o rodině"). V projednávané věci, uvedl odvolací soud, se z provedeného dokazování podává, že poslední styk otce s nezletilým T. proběhl v březnu 2003. Vztahy mezi rodiči jsou značně napjaté a nezletilý T. nemá k otci vytvořen kladný citový vztah. Vzhledem k době, která uplynula od poslední realizace styku, ke konfliktnímu vztahu mezi rodiči a k současnému vztahu nezletilého T. k otci, krajský soud v souladu se závěry znaleckého posudku z oboru psychologie uzavřel, že styk s otcem není v zájmu nezletilého T. Z důvodu odmítavých postojů nezletilého vůči otci totiž styk nelze realizovat v nepřítomnosti matky. Přítomnost matky u styku by ovšem podle odvolacího soudu s ohledem na vzájemné vztahy mezi rodiči vytvářela předpoklady pro vznik konfliktních situací. Z důvodu přenášení postojů vzájemné hostility mezi rodiči na dítě by pak styk s otcem přímo ohrožoval psychický vývoj nezletilého T. Krajský soud proto dospěl k závěru, že v zájmu nezletilého T. je jeho styk s otcem nutno zakázat (ust. § 27 odst. 3 zákona o rodině).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem byla porušena jeho ústavně zaručená práva, neboť závěr odvolacího soudu o zamítnutí styku otce s nezletilým není v souladu s provedeným znaleckým posudkem, jak tvrdí odvolací soud. Podle stěžovatele ze znaleckého posudku vyplývá, že styk otce s nezletilým nemůže být na újmu nezletilého. Podle stěžovatele matka dělá záměrně obstrukce ohledně styku otce s nezletilým tím, že staví otce do role nepřijatelné osoby, aby vzbudila u syna odpor k otci. Závěr znalce podle stěžovatele naopak nasvědčuje tomu, že přijatelnější osobou z hlediska výchovy by byl otec. Po shrnutí závěrů znalce je podle stěžovatele zcela evidentní, že je to matka, která způsobuje problémy ve vztahu otce a syna a která tím vyvolala v nezletilém syndrom zavrženého rodiče. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že celý spor nebyl před odvolacím soudem projednán v přiměřené lhůtě.

III.

K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni k projednávané věci. Předsedkyně senátu ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 22. 6. 2007 uvedla, že odvolací soud vyšel ze správných skutkových závěrů okresního soudu. Při právním posouzení věci pak akcentoval zájmy nezletilého T. podávající se mj. ze závěrů znaleckého posudku z oboru pedopsychologie. V podrobnostech předsedkyně senátu odkázala na odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a navrhla, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Výše uvedené vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud nezasílal k replice, neboť neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, neboť předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové setrvala na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí.

IV.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, kterým tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že otci (stěžovateli) styk s nezletilým synem T. zakázal. Stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu v předmětné věci, nesouhlasí se skutkovým stavem, tak jak jej zjistil krajský soud, napadá hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku) a nesouhlasí ani s následným právním posouzením předmětné věci, kdy odvolací soud přistoupil k aplikaci ust. § 27 odst. 3 zákona o rodině. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost pouze polemizuje se závěry krajského soudu stran splnění předpokladů pro zákaz styku stěžovatele s jeho synem, který je v péči matky.

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze v kontextu otázky, zda jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo.

Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, pokud by bylo projevem libovůle či dokonce svévole soudce při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva, nebo by bylo v rozporu s elementárními požadavky spravedlnosti. K takovému závěru ovšem Ústavní soud nedospěl.

K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát vyjádřil (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93, sp. zn. III. ÚS 124/96). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s ust. § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl obecný soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.

Ústavní soud je toho názoru, že posouzení konkrétních okolností případu - v projednávané věci zejména posouzení prioritních zájmů nezletilého dítěte, u kterého má být upraven styk s jeho otcem - přísluší výlučně obecným soudům, a není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do těchto citlivých rodinně právních vztahů, pokud postup obecných soudů nesignalizuje porušení ústavně zaručených práv a svobod. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám rozhodl o výchově a úpravě styku s rodiči tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle článku 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.) zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

Na projednávaný případ dopadají normy zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) upravující práva a povinnosti rodičů vůči nezletilému dítěti, a to zejména aplikované ust. § 27 odst. 3 tohoto zákona, podle kterého, jestliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud při rozhodování o úpravě styku otce s nezletilým T. odpovědně zvažoval zákonná kritéria, a dominantně zájem nezletilého dítěte. Přitom vzal v úvahu všechny okolnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo a hodnocení důkazů provedl v souladu s ust. § 132 o. s. ř.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování umožňující soudu na základě zjištěného skutkového stavu rozhodnout. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně zřejmě a logicky objasnil, z jakých důvodů považoval za nutné styk otce s nezletilým synem zakázat, jak uvedeno ve výroku rozhodnutí, jakými úvahami byl veden a rovněž uvedl, jaká ustanovení právních předpisů na věc aplikoval.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se krajský soud v dané věci zabýval otázkou, zda jsou dány podmínky pro zákaz styku otce s nezletilým synem, který byl svěřen do výchovy jeho matce. Vyšel z dokazování provedeného okresním soudem v předmětné věci, zejména ze znaleckého posudku z oboru pedopsychologie, které doplnil zprávou MUDr. B., praktické lékařky pro děti a dorost. Při svém rozhodování vzal krajský soud v úvahu dobu, která uplynula od poslední realizace styku, konfliktnost vztahu mezi rodiči, jakož i současný vztah nezletilého T. k otci a ztotožnil se se závěrem znalce, že styk s otcem není v zájmu nezletilého T., a to za situace, kdy z důvodu odmítavých postojů nezletilého vůči otci styk nelze realizovat v nepřítomnosti matky, přičemž přítomnost matky u styku by s ohledem na vzájemné vztahy mezi rodiči vytvářela předpoklady pro vznik konfliktních situací. Z důvodu přenášení postojů vzájemné hostility mezi rodiči na dítě by pak styk s otcem přímo ohrožoval psychický vývoj nezletilého T.

Ústavní soud považuje výše uvedený závěr krajského soudu za ústavně konformní a odpovídající provedenému dokazování. Nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by krajský soud rozhodoval svévolně a proti zájmům nezletilého. Naopak to byli rodiče, kteří nebyli schopni dohodnout se na úpravě styku otce s nezletilým T., čímž předurčili, že o styku otce s nezletilým T. musel rozhodnout soud. Pokud tedy na základě provedených důkazů dospěl krajský soud k závěru o zákazu styku otce s nezletilým T., a svůj názor odpovídajícím způsobem odůvodnil, Ústavní soud jeho rozhodnutí respektuje, neboť samotné posouzení konkrétních okolností tohoto případu přísluší výlučně obecnému soudu.

Uvedenému postupu krajského soudu nelze z výše uvedených ústavněprávních hledisek nic vytknout. Jednoznačně z něj vyplývá, že soud správně upřednostnil zájmy nezletilého, když byl veden snahou citlivě zohlednit stávající úroveň vytvořených citových vazeb nezletilého k otci a rozhodnutí o styku (resp. o jeho zákazu) tomu přizpůsobil. Na zdůvodnění jeho rozhodnutí, zdůrazňující právě zájem nezletilého, tak lze zcela odkázat.

Ústavní soud stojí v projednávané věci na stanovisku, že zájmy nezletilého by nemohly být podpořeny kasací napadeného rozsudku, a popř. vyžadováním dalších znaleckých posudků; tyto zájmy by naopak nejlépe naplnilo uspořádání vztahů mezi rodiči. Je vhodné připomenout, že jsou to rodiče (nikoliv soudy či znalci), kteří nesou společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte, přičemž základním smyslem jejich péče musí být zájem dítěte (čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).

Pokud jde o tvrzené porušení článku 32 odst. 4 Listiny, Ústavní soud zdůrazňuje, že práv zde uvedených se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (článek 41 Listiny). Jak shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině jednoduchého práva při rozhodování o zájmech nezletilého pochybil. V daném případě se rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilým dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Jak shora uvedeno, krajský soud své povinnosti řádně dostál. Jeho závěry jsou zcela v souladu s pravidly vymezenými v článku 9 Úmluvy o právech dítěte.

Pakliže stěžovatel namítá porušení článku 10 Listiny a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nutno podotknout, že to byli především rodiče, kteří svým odloučením zapříčinili rozdělení rodiny, jehož důsledkem je i nemožnost styku otce se synem.

Právo na respektování soukromého a rodinného života není absolutní. Obecná klauzule veřejného pořádku, zakotvená především v článku 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vměšování orgánů veřejné moci umožňuje; to musí však být ospravedlněno obzvlášť závažnými potřebami a být přiměřené ke sledovanému legitimnímu cíli.

Evropský soud se k pojmu "rodinný život" vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (viz např. Znamenskaja proti Rusku, 2005 a tam uvedená rozhodnutí in Soudní judikatura - Přehled rozsudků ESLP, č. 4/2005). Uvedl, že pojem "rodinný život" v čl. 8 předpokládá existenci "rodinných vazeb" mezi partnery, ať již manželských či nemanželských; dítě partnerům narozené je ipso iure součástí tohoto partnerského vztahu od okamžiku svého narození a již jen touto skutečností (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 100/06).

Rodinný život rodičů s jejich dětmi tedy není bezpodmínečně spojen s manželstvím a také nekončí rozvodem či rozchodem manželského páru. Nicméně za okolností, kdy společný život rodičů prakticky neexistuje nebo je přerušen, jako tomu je v případě stěžovatele, je legitimní či dokonce nezbytné, aby na základě zákonných pravidel upravujících vztah mezi rodiči a dětmi, které se liší od pravidel běžně uplatňovaných v situaci, kdy rodina jako celek řádně funguje, byly vzájemné vztahy mezi rodiči a dětmi upraveny soudním rozhodnutím. V takových případech čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako články 10 a 32 Listiny, ovšem neposkytují jednomu nebo druhému z rodičů právo na poskytnutí přednosti ohledně jeho návrhu na svěření konkrétního dítěte do péče. Rozhodující je, aby ve věci rozhodující obecný soud přijal rozhodnutí, které bere v úvahu především zájmy dítěte. V tomto směru je rozhodující článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

V ústavní stížnosti dále stěžovatel namítá průtahy v odvolacím řízení. Pokud je v ústavní stížnosti zmiňována délka trvání řízení, pak z obsahu ústavní stížnosti není patrno, zda byl využit postup předpokládaný ust. § 174a zák. č. 6/2002 Sb. a vyčerpány tak v tomto směru všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje (ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tzn. stěžovatel musí být už nebo ještě postižen (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96). Protože, jak vyplývá z ústavní stížnosti i z vyžádaného spisu vedeného u Okresního soudu v Semilech, řízení o návrhu otce na úpravu styku a návrhu matky na zákaz styku a zvýšení výživného před obecnými soudy skončilo, v předmětné právní věci již bylo pravomocně rozhodnuto (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 2. 2007 č. j. 24 Co 421/2006-295 nabyl právní moci dne 12. 3. 2007), ústavní stížnost nesměřuje proti aktuálnímu zásahu veřejné moci, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost i v této části posoudit jako zjevně neopodstatněnou.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Závěrem Ústavní soud připomíná, že dle ust. § 28 zákona o rodině změní-li se poměry, může soud změnit i bez návrhu rozhodnutí soudu o výkonu rodičovských práv.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2007

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru