Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 989/11 #2Usnesení ÚS ze dne 12.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
poplatek/soudní
žaloba/na plnění
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.989.11.2
Datum podání05.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 146 odst.1 písm.c, § 151 odst.1, § 96 odst.4, § 2, § 150


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 989/11 ze dne 12. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ATNOS, spol. s r.o., IČO: 27426688, se sídlem v Hostivicích, Prostřední 863, okres Praha-západ, 253 01, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Křemencova 185/1, 110 00, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 26 ECm 24/2010-45 ze dne 3. června 2010 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Cmo 201/2010-67 ze dne 17. prosince 2010, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TOSTAV spol. s r.o., IČO: 47283505, se sídlem v Chomutově, Alešova 4397, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Návrhem došlým v poslední den lhůty stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 5. dubna 2011 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v tom, že obecné soudy nesplnily svoji povinnost poskytovat ochranu jejím právům, neboť jí neposkytly prostor prokázat rozhodné skutečnosti, řádně ji nepoučily a ignorovaly kogentní právní úpravu. V důsledku těchto pochybení stěžovatelce "unikl majetek v podobě náhrady nákladů řízení". Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Rozhodný obsah napadených rozhodnutí a soudního spisu

3. Ústavní soud si vyžádal soudní spis.

4. Podává se z něj, že stěžovatelka podala na vedlejšího účastníka dne 2. 2. 2010 žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), neboť ten jí dle jejího přesvědčení nezaplatil tři pohledávky v celkové výši 633 054,- Kč. Soud pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se proti usnesení odvolala a do uplynutí odvolací lhůty soudní poplatek zaplatila, a to dne 23. 4. 2010. Dne 5. 5. 2010 vzala žalobu zpět s tvrzením, že peněžitou pohledávku č. 1 (dle fa. č. 0901059) ve výši 272 500,- Kč doplatil vedlejší účastník dne 2. 3. 2010, peněžitou pohledávku č. 2 (dle fa. č. 0901092) ve výši 142 554,- Kč uhradil vedlejší účastník dne 14. 4. 2010 a peněžitou pohledávku č. 3 (dle fa. č. 0901093) ve výši 218 000,- Kč uhradil vedlejší účastník dne 12. 3. 2010. Závěrem stěžovatelka požádala o vrácení soudního poplatku. K návrhu na zpětvzetí žaloby nebyly připojeny žádné listiny.

5. Na návrh stěžovatelky o zpětvzetí žaloby reagoval Krajský soud v Ústí nad Labem vyšší soudní úřednicí tím, že výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. stanovil, že po právní moci usnesení bude stěžovatelce vrácen soudní poplatek ve výši 12 660,- Kč. Výrok II. odůvodnil tím, že v daném případě při rozhodování o nákladech řízení nebylo osvědčeno, že důvodem zpětvzetí žaloby bylo chování žalovaného ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu takových nákladů.

6. Stěžovatelka napadla výrok II. usnesení odvoláním, že ji soud měl v případě chybějících důkazů k prokázání uvedených tvrzení vyzvat k jejich označení a poučit ji o následcích nesplnění takové výzvy (ustanovení § 5, § 114c, § 118a odst. 3 a 119a odst. 1 o. s. ř. analogicky). Současně uvedla, že návrh na zpětvzetí žaloby nemohla podložit příslušným důkazem (výpisem z bankovního účtu), neboť ten ještě neexistoval; jako důkaz připojila bankou potvrzený výpis z účtu stěžovatelky pořízený v rámci internetového bankovnictví.

7. Odvolání stěžovatelky bylo zasláno vedlejšímu účastníkovi k vyjádření. Ten uvedl, že stěžovatelka mohla svá tvrzení doložit již dříve. Výši a datum provedených plateb nerozporoval. Bez ohledu na tento fakt ale upozornil soud, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť placeno bylo na základě předchozích vzájemných dohod účastníků; tuto písemnou dohodu soudu poskytl. Uzavřel, že souhlasí s názorem soudu prvního stupně, neboť nezapříčinil chování stěžovatelky vyúsťující v podání žaloby a její pozdější zpětvzetí.

8. Odvolací soud napadený výrok II. usnesení soudu prvního stupně potvrdil a vedlejšímu účastníkovi přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 600,- Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že by soud prvního stupně měl vést řízení o nákladech řízení zcela stejným způsobem jako řízení o žalobou uplatněném nároku. Nesouhlasil dále s tím, že by soudu vyvstala povinnost poučovat stěžovatelku a vyzývat ji k nabídnutí důkazů poté, co žalobu vzala zpět či dokonce zjišťovat u vedlejšího účastníka, zda jsou údaje stěžovatelky o zaplacení správné. Neztotožnil se s výhradou stěžovatelky, že jí soud prvního stupně neposkytl dostatečný prostor pro prokázání tvrzení, nebo s tím, že by tento důkaz v době podání neexistoval. Autorem podání, označeného jako zpětvzetí žaloby, byla stěžovatelka a nikdo ji neomezoval (a nemohl omezovat) v tom, co do tohoto podání napíše, zda a jak to zdůvodní. K prokázání svého tvrzení mohla nabídnout výpis z účtu své banky, který si mohla kdykoliv vyžádat. Odvolací soud zdůraznil, že při zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby je důležitá korelace data úhrady dluhu a data podání žaloby. Uzavřel, že stěžovatelka neuvedla všechny rozhodné okolnosti, ač tak byla povinna, k posouzení toho, zda byla oprávněna fakturovat, a k těmto (chybějícím) tvrzením pak nenabídla důkazy. Stěžovatelka neprokázala ani splatnost faktur (podle vedlejšího účastníka byl dohodnut splátkový kalendář a neměl tak vůbec být v prodlení), a proto nebyla dána důvodnost žaloby v době jejího podání.

III.

Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení

9. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten stručně poukázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí s tím, že se ztotožňuje i s názorem odvolacího soudu. Ústavní stížnost zhodnotil jako nedůvodnou. Závěrečný návrh neučinil. Vyslovil však souhlas s upuštěním od ústního jednání.

10. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Vrchní soud v Praze, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten rovněž poukázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí s dovětkem, že se snažil rozhodnout spravedlivě s přihlédnutím ke všem rozhodným a prokázaným skutečnostem; ústavní stížnost nezhodnotil. Závěrečný návrh neučinil. Vyslovil však souhlas s upuštěním od ústního jednání.

11. Ústavní soud vyzval vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil, avšak ten ve stanovené lhůtě svého práva nevyužil.

12. Stěžovatel využil svého práva a k výzvě Ústavního soudu zhodnotil vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení tak, že dle jeho náhledu neobsahují žádnou novou argumentaci. Setrval na své stížnosti a zdůraznil, že se nalézací soud zachoval tak, jako kdyby při zpětvzetí žaloby vůbec žádná tvrzení neuváděl. Na závěr vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

V.

Východiska

13. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

14. Ústavní soud předně odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, že spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě intenzity představující porušení základních práv a svobod, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout. Posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (kupř. nález sp. zn. II. ÚS 549/06 ze dne 29. 11. 2006 in http://nalus.usoud.cz).

15. Ústavní soud poukazuje na právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (dostupný in http://nalus.usoud.cz), podle něhož otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tam, kde postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.

16. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.

VI.

Posouzení

17. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí civilního řízení, rozhodnutí obecného soudu musí být s ohledem na konkrétní okolnosti odůvodněno způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají jeho právní závěry. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním otázky zavinění výsledku řízení bez komplexního zhodnocení okolností případu. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení (viz nález sp. zn. IV. ÚS 288/05 ze dne 29. 10. 2008 in http://nalus.usoud.cz).

18. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V citovaném ustanovení (a v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.) se promítají zákonné principy, dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, popřípadě účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Náklady účastníka řízení přitom představují majetkovou újmu (zásah do majetkové sféry), kterou účastník utrpěl v adekvátní příčinné souvislosti se samotným řízením. Z ustanovení § 142 a násl. o. s. ř. dále plyne, že tento zásah je účastník bez náhrady povinen strpět zásadně jen tehdy, pokud jej sám způsobil. Institut náhrady nákladů řízení tak představuje zvláštní případ náhrady škody, a to škody, která účastníkovi vznikla v souvislosti se sporným řízením. V tomto smyslu je třeba rozumět i zásadě úspěchu ve věci, která ovládá náhradu nákladů sporného řízení. Stejným způsobem je nutno hledět i na zásadu zavinění obsaženou v § 146 odst. 2 o. s. ř. V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stadia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci, a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stadia meritorního rozhodování (viz nález sp. zn. I. ÚS 1227/09 ze dne 8. 9. 2009 a sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 in http://nalus.usoud.cz).

19. Výrok soudu o náhradě nákladů řízení učiněný při zastavení řízení má oporu v ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Citované ustanovení je totiž třeba vidět v souvislosti s ustanovením § 151 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého o povinnosti k náhradě nákladů rozhoduje soud bez návrhu (ex officio, z úřední povinnosti), a to v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí, bez ohledu na způsob skončení (viz nález sp. zn. I. ÚS 478/04 ze dne 18. 1. 2006 in http://nalus.usoud.cz).

20. Specifikum souzeného případu spočívá v tom, že se soud nedostal k meritornímu přezkumu, resp. nedisponuje ani vyjádřením protistrany k žalobě; protože ke zpětvzetí návrhu došlo v té fázi řízení, kdy žalovaný ani teoreticky nemohl rozhodování o žalobě ovlivnit (ve smyslu ustanovení § 96 odst. 3 o. s. ř. byl návrh vzat zpět ještě před prvním jednáním ve věci samé), je žalovaný stran výroku o náhradě nákladů řízení zcela odkázán na postup soudu.

21. Základní pravidlo ohledně náhrady nákladů řízení v případech, kdy je řízení zastaveno, stanoví, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z tohoto pravidla existuje výjimka, jíž se ukládá povinnost uhradit ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení tomu, kdo zastavení řízení zavinil (k zastavení řízení dojde v důsledku zaviněného jednání účastníka řízení).

22. A z této výjimky je dána výjimka žalobci, který vzal zpět důvodně podaný návrh, neboť pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) zpravidla odpadne předmět sporu; v takovém případě nejenže nevzniká povinnost žalobce uhradit ostatním účastníkům náhradu nákladů řízení (i přestože svým procesním úkonem - zpětvzetím žaloby zastavení řízení zaviní), ale tato povinnost naopak stíhá žalovaného (jiného účastníka řízení).

23. Alternativa k uvedenému řešení by spočívala v tom, že by v řízení neúspěšnému žalobci byla přiznána vůči (v řízení úspěšnému) žalovanému náhrada nákladů řízení, ležela-li by příčina žalobcova neúspěchu toliko v zaviněném chování žalovaného v době po podání žaloby. Zákonodárce však zvolil takový přístup, který by měl navíc soud ušetřit od provedení celého procesu; nutí žalobce, aby v těchto případech bral svoji žalobu zpět. Zároveň se však dbá, aby právo žalobce na náhradu nákladů řízení zůstalo zachováno, jestliže mu v souvislosti s důvodně podaným návrhem vznikly.

24. Žalobce je procesním pánem sporu (dominus litis) a pohnutky, kterými je při zpětvzetí návrhu veden, mohou být rozličné. Soud musí dát průchod právu žalobce na náhradu nákladů řízení jen tam, kde půjde o náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva a zjistí-li současně, že žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí návrhu došlo v důsledku chování žalovaného.

25. Nalézací soud odůvodnil své rozhodnutím tím, že stěžovatelka neprokázala, že ke zpětvzetí návrhu došlo pro chování žalovaného (vedlejšího účastníka); dle soudu tak nebyla splněna povinnost důkazní. Nebylo-li v silách soudu provést důkazy, jež byly potřebné ke zjištění skutkového stavu, neboť se ve spise nenacházely, ani nebyly stěžovatelkou označeny, měl se na stěžovatelku obrátit s výzvou k jejich označení resp. předložení s poučením o následcích, jestliže by takové výzvě ve stanovené lhůtě nevyhověla. Současně však nelze ztrácet ze zřetele, že stěžovatelka byla zastoupena advokátem - právním profesionálem, kterému byly známy důsledky nesplnění povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní. Byť tedy soud své rozhodnutí zatížil vadou, není tato sama o sobě způsobilá - v kontextu celého souzeného případu (viz níže) - porušit stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces.

26. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat (srov. nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. února 2007 in http://nalus.usoud.cz). Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) byl ve vztahu ke stěžovatelce naplněn.

27. Ústavní soud jen pro úplnost rekapituluje: Stěžovatelka podala svoji žalobu dne 2. 2. 2010, přičemž nezaplatila soudní poplatek; výzva k jeho úhradě jí byla doručena dne 10. 2. 2010. Vedlejší účastník uhradil žalovanou částku ve dnech 2. 3. 2010, 12. 3. 2010 a 14. 4. 2010. Soud usnesením ze dne 6. 4. 2010 č. j. 20 ECm 24/2010-30 stěžovatelce doručeným dne 9. 4. 2010 řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se proti oběma výrokům usnesení nalézacího soudu odvolala a do uplynutí odvolací lhůty soudní poplatek zaplatila, přičemž tak učinila až dne 23. 4. 2010 (tedy 9 dní po úhradě poslední částky dlužníkem). Následně dne 5. 5. 2010 vzala svoji žalobu zpět. Z této časové souvislosti a faktu, že stěžovatelka užívala služeb internetového bankovnictví (proto musela, resp. mohla vědět, že jí byly žalované částky uhrazeny), měly obecné soudy dovodit, že jediným smyslem a účelem zaplacení soudního poplatku bylo "získání" práva na náhradu nákladů řízení vůči dlužníkovi (vedlejšímu účastníkovi). Takový procesní postup stěžovatelky měl vést obecné soudy k závěru, že již nebyl naplněn smysl a účel občanského soudního řízení (viz ustanovení § 2 o. s. ř.) a nešlo o náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, příp. měly soudy blíže zkoumat, zda tu nebyly důvody hodné zvláštního zřetele, pro které nemusely náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (viz ustanovení § 150 o. s. ř.).

VII.

Akcesoria a závěr

28. Krajský soud v Ústí nad Labem a Vrchní soud v Praze sice dílčím způsobem pochybily, postupovaly-li způsobem shora popsaným (bod 26 shora), nicméně šlo o pochybení v rovině jednoduchého práva, které v souvislostech celého souzeného případu nebylo způsobilé porušit ústavním pořádkem zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Skutečnosti shora uvedené (bod 27) plně odůvodňují ústavní stížností napadené výroky rozhodnutí obecných soudů.

29. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2011

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru