Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 98/99Usnesení ÚS ze dne 10.06.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPoučovací povinnost
soudce/podjatost
legitimace/pasivní
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.98.99
Datum podání24.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126

99/1963 Sb., § 5, § 14, § 18, § 92


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 98/99 ze dne 10. 6. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti MUDr. A. H., zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 10 Co 81/98-121, 4 Nc 12/98, ze dne 22. 10. 1998, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, čj. 7 C 360/94-63, ze dne 6. 10. 1997,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka dne 24. 2. 1999 osobním podáním doručila Ústavnímu soudu ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 10 Co 81/98-121, 4 Nc 12/98, ze dne 22. 10. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, čj. 7 C 360/94-63, ze dne 6. 10. 1997, jímž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 19.559,- Kč. Podle názoru navrhovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn 7 C 360/94, Okresního soudu v Bruntále a z něj zjistil, že v řízení před obecnými soudy měla navrhovatelka postavení žalované strany, proti níž byla podána žaloba o vydání věci nebo zaplacení částky 19.559,- Kč. Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání věcí specifikovaných v doplnění žaloby, nebo zaplacení uvedené částky proto, že měl se žalovanou uzavřenou smlouvu o pronájmu nebytových prostor, sloužících jako ordinace, kde byly předmětné věci umístěny. Z uvedeného pronájmu dostal od žalované výpověď s výzvou k okamžitému vyklizení ordinace. Z provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že žalobce se důvodně domáhal po žalované vydání věcí, které zanechal v prostorách, které měla žalovaná pronajaty pro svou lékařskou praxi. Neoprávněné zadržování věcí je porušením vlastnického práva žalobce. S ohledem na skutečnost, že žalovaná tvrdila, že tyto věci již nemá ve svém držení, změnil žalobce návrh a domáhal se náhrady škody. Jelikož žalovaná přiznala, že věci žalobce měla ve svém držení, žádným způsobem neprokázala, že žalobci tyto věci vydala nebo jej informovala o tom, kde a jakým způsobem věci uložila, rozhodl Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově rozsudkem, čj. 7 C 360/94-63, ze dne 6. 10. 1997, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu škody v uvedené výši.

K odvolání žalované rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, který rozsudkem, čj. 10 Co 81/98-121, ze dne 22. 10. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalovaná spolu s odvoláním vznesla námitku podjatosti proti soudkyni, která předmětnou věc rozhodovala v I. stupni. Krajský soud dříve, než se zabýval odvoláním proti rozsudku soudu I. stupně, řešil námitku podjatosti. V této věci konstatoval, že soudkyně soudu I. stupně až do rozhodnutí ve věci nenaplňovala žádný pojmový znak, který by svědčil pro její vyloučení z rozhodování a projednávání uvedené věci. Ke změně jejího postoje došlo až po vyhlášení rozhodnutí ve věci samé na základě chování zmocněnce žalované. Z obsahu spisu rovněž nevyplývá žádný důvod pro vyslovení závěru, že by tato soudkyně měla být z projednávání a rozhodování v této věci vyloučena. Krajský soud konstatoval, že neshledal žádné důvody, z nichž by bylo možno dovodit pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, a dospěl k závěru, že soudkyně soudu I. stupně nebyla při projednávání a rozhodování předmětné věci z jejího projednávání a rozhodování vyloučena. Pokud došlo ke změně postoje soudkyně po vyhlášení rozhodnutí ve věci, nebylo třeba podle názoru krajského soudu tuto skutečnost zatím hodnotit, neboť by jí bylo nutno brát v úvahu až tehdy, jestliže by měla ve vyřizování této věci po skončení odvolacího řízení pokračovat.

Ve věci podaného odvolání dospěl Krajský soud v Ostravě k závěru, že odvolání žalované nebylo důvodné. Krajský soud v předmětné věci vycházel jednak ze skutkových zjištění soudu I. stupně a dále ze skutkových zjištění, která doplnil dokazováním v rámci odvolacího řízení. Z provedeného dokazování podle závěrů Krajského soudu v Ostravě nepochybně vyplynulo, že předmětné věci žalobci náležely a byly uloženy v prostorách pronajatých žalobci žalovanou, která měla tyto prostory rovněž pronajaty, a to od vlastníka předmětných nemovitostí, K. B. V řízení bylo dále prokázáno, že dne 25. 8. 1994 žalovaná vyzvala žalobce k ukončení lékařské praxe v uvedených prostorách, zamezila mu využívání místností a od uvedené doby mu neumožnila přístup do ordinace, aby si mohl své věci náležející převzít. Dne 25. 8. 1994 na základě seznamu sepsaného mezi žalobcem a žalovanou převzala žalovaná předmětné věci do úschovy. Podle prohlášení žalované však již v jejím držení předmětné věci nebyly, a proto soud I. stupně připustil změnu žaloby o vydání věci na žalobu o náhradu škody. Krajský soud dále uvedl, že žaloba na náhradu škody je důvodná, protože v řízení byl prokázán vznik škody, porušení právní povinnosti žalovanou, které soud spatřoval v tom, že žalovaná zasáhla do vlastnických práv žalobce tím, že věci náležející žalobci mu nevydala, a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovanou a vzniklou škodou na straně žalobce. Na základě těchto skutečností pak Krajský soud v Ostravě rozsudkem, čj. 10 Co 81/98-121, 4 Nc 12/98, ze dne 22. 10. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podala navrhovatelka ústavní stížnost, kterou se domáhala ochrany svých základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Porušení čl. 11 odst. 3 Listiny spatřovala navrhovatelka v tom, že jí bylo uloženo nahradit škodu žalobci, i když nebyla osobou, která by vlastnické právo žalobce narušila. V předmětné věci nebyla navrhovatelka pasivně legitimována, protože předmětné věci měl v držení vlastník nemovitostí. Napadenými rozhodnutími bylo vlastnické právo žalobce zneužito na úkor navrhovatelky. Porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny spatřovala navrhovatelka v tom, že soud I. stupně překročil svou poučovací povinnost podle § 5 občanského soudního řádu tím, že žalobce nepoučoval jen o jeho procesních právech a povinnostech, ale poskytoval mu poučení směřující k lepšímu využití procesních práv na úkor žalovaného. Navíc takového poučení se dostalo pouze žalobci a nikoliv též žalovanému. Znevýhodnění postavení žalované spatřovala navrhovatelka i v tom, že soud I. stupně odmítl zaprotokolovat návrh zmocněnce žalované, aby žalobce prokázal hodnotu věcí, kterých se domáhal, předložením příslušných faktur. Uvedeným postupem soudu bylo podle názoru navrhovatelky porušeno rovné postavení účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a dále byla porušena zásada nestrannosti soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhovatelka proto žádala, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky svým rozhodnutím zrušil.

Ústavní soud si dále k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, který jako účastník řízení uvedl, že právní závěry navrhovatelky nepovažuje za správné a plně trvá na skutkových a právních závěrech obsažených v odůvodnění svého rozhodnutí, na které dále v plném rozsahu odkázal. Vzhledem k tomu, že podle jeho názoru není ústavní stížnost důvodná, navrhl Krajský soud v Ostravě její zamítnutí.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím, v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv zaručených Listinou, přezkoumal Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů i řízení, které jim předcházelo, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jádrem ústavní stížnosti je především nesouhlas navrhovatelky s právními závěry, které oba soudy vyvodily ze skutkových zjištění v předmětné věci. V této souvislosti je třeba připomenout, že Ústavnímu soudu nepřísluší "znovu hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, jestliže při postupu obecných soudů byla zachována pravidla stanovená občanským soudním řádem pro hodnocení důkazů. Ze spisového materiálu nevyplývá, že by tato pravidla byla porušena. Vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy obou stupňů je nutno posuzovat jako jeden celek, je nutno takto hodnotit i proces dokazování, probíhající jak před soudem I. stupně, tak i před soudem odvolacím. Z tohoto pohledu je zcela jednoznačné, že hodnota věcí, které byly uloženy v předmětných prostorách, byla prokázána bez pochybností a byla podkladem pro určení výše náhrady škody. V postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud se jedná o tvrzení navrhovatelky, týkající se porušení rovnosti účastníků před soudem, Ústavní soud ve spisovém materiálu neshledal žádné okolnosti, které by odůvodňovaly toto tvrzení, a proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyl porušen čl. 37 odst. 3 Listiny. Pokud se jedná o porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, zde je nutno konstatovat, že navrhovatelka v řízení před obecnými soudy neprokázala svá tvrzení směřující k tomu, že by předmětné věci měl v držení vlastník nemovitosti, tj. K. B., a naopak žalobce v tomto řízení prokázal, že tyto věci měla v držení navrhovatelka. Z těchto skutečností pak obecné soudy odvodily závěr o povinnosti navrhovatelky k náhradě škody. Ústavní soud souhlasil s právními závěry obecných soudů, pokud jde o prokázání všech předpokladů odpovědnosti navrhovatelky za škodu způsobenou žalobci. V této souvislosti Ústavní soud jen připomíná, že neúspěch ve věci na straně účastníka řízení nelze považovat za porušení jeho základního práva zakotveného v Listině. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky nebyl porušen čl. 11 odst. 3 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 1999

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru