Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 98/03Usnesení ÚS ze dne 04.03.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2003:3.US.98.03
Datum podání26.02.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

30/2000 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 98/03 ze dne 4. 3. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci ústavní stížnosti Ing. A. Ch., zastoupené Doc. JUDr. M. P., CSc., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1622/2002,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto pro opožděnost dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2002, č. j. 21 Co 512/99-77. Tímto rozhodnutím odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 6. 1999, č. j. 5 C 302/96-52, jímž byla zamítnuta žaloba na povinnost žalovaného plnit.

Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozhodnutím jí bylo odmítnuto poskytnutí soudní ochrany a tím odepřeno její základní občanské právo.

Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že dovolací soud posuzoval včasnost dovolání podle znění o. s. ř. platného do nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a to s odkazem na ustanovení bodu 17, hlavy I, části dvanácté tohoto zákona, podle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Podle odůvodnění napadeného usnesení upravuje podání dovolání § 236 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř. Z těchto ustanovení pak dovolací soud dovodil, že v dané věci bylo dovolání podáno opožděně. Výklad přijatý Nejvyšším soudem ČR je tak podle názoru stěžovatelky nekonformní s ústavním pořádkem ČR a s ohledem na to navrhuje, aby Ústavní soud napadené ustanovení zrušil.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud především připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR představuje soudní orgán ochrany ústavnosti a v tomto smyslu není součástí soustavy obecných soudů, kterým není ani instančně nadřízen.

Ústavní soud rovněž není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody.

S ohledem na to se Ústavní soud mohl v daném případě zabývat toliko otázkou, zda Nejvyšší soud ČR svou interpretací a aplikací shora uvedeného zákonného ustanovení neporušil kogentní normu jednoduchého práva a zda v důsledku toho neporušil ústavně zaručené základní právo stěžovatelky.

V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že dovolací soud v napadeném usnesení správně vycházel z toho, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů. Řízení před soudem prvního stupně, tj. před Okresním soudem v Hodoníně, probíhalo podle "dosavadních právních předpisů" a též rozhodnutí bylo vydáno ještě přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dne 23. 6. 1999). Za této situace proto Nejvyšší soud ČR nepochybil, když hodnotil dovolání podané stěžovatelkou podle úpravy platné do 31. 12. 2000, a nikoliv podle úpravy pozdější.

Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatelky, že se citované ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. nevztahuje na posouzení včasnosti dovolání, tedy že výrazy "projednají a rozhodnou" nezahrnují otázku včasnosti dovolání. Ústavní soud již několikrát ve shodě s názorem Nejvyššího soudu ČR judikoval, že se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle citovaného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání, jakož i vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 144/02, III. ÚS 11/03 a další). Výrazy "projednají a rozhodnou" zahrnují tedy mimo jiné i posouzení včasnosti dovolání a v tomto výkladu Nejvyššího soudu ČR nespatřuje Ústavní soud nic, co by bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Ústavní soud rovněž nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že výklad Nejvyššího soudu ČR postrádá jakékoliv rozumné odůvodnění (přičemž Ústavní soud zdůrazňuje, že zorným úhlem, pod nímž posuzuje akty orgánů veřejné moci, je ústavnost a ochrana základních práv a svobod, nikoliv samotná účelnost či vhodnost interpretace ustanovení právního předpisu). Jedním z důvodů takového výkladu je totiž systémový přístup k právním institutům. Určitý, v daném případě procesní, institut působí vždy jako systémový celek tvořený jednotlivými částmi (podmínky řízení, přípustnost, způsob projednání, forma a náležitosti rozhodnutí). Pokud právní předpis upravuje existenci určitého procesního institutu (mimořádného opravného prostředku), a přechodná ustanovení procesního předpisu odkazují na aplikaci tohoto institutu v podobě platné k určitému datu, nelze aplikovat část tohoto institutu (způsob projednání a rozhodnutí) podle jedné právní úpravy a další část (včasnost) podle právní úpravy účinné později, nýbrž je třeba k tomuto institutu přistupovat jako k celku, pokud by zákonodárce výslovně nestanovil jinak.

Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2003

JUDr. Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru