Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 970/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.02.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkZástavní právo
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
vyloučení
žaloba/pro zmatečnost
konkurzní podstata
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.970.10.1
Datum podání02.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 19 odst.2

40/1964 Sb., § 152

99/1963 Sb., § 229, § 231, § 135 odst.2, § 159a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 970/10 ze dne 9. 2. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky REALIS-INVEST, s. r. o., IČ 25872478, se sídlem Ostrava, Svojsíkova 2/1596, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010 č. j. 15 Cmo 252/2009-230 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 7. 2009 č. j. 46 Cm 20/2005-179, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 2. 4. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Jak patrno ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 46 Cm 20/2005, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 7. 2009 č. j. 45 Cm 20/2005-179 bylo v řízení o žalobě M. K. na vyloučení věci z konkursní podstaty, směřující proti žalovanému Pavlu Gerö, správci konkursní podstaty P. W., za účasti stěžovatelky jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, rozhodnuto, že konkrétní nemovitosti v k. ú. Jablonecké Paseky se vylučují ze soupisu majetku konkursní podstaty zmíněného úpadce a dále že žalovaný a stěžovatelka jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 21 446 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastníkem sporných nemovitostí a zástavní právo ke sporným nemovitostem nevzniklo, neboť pohledávka AB Banky, a. s. (dále jen "AB Banka"), resp. stěžovatelky jako její právní nástupkyně ve výši 53 mil. ATS, jež měla být zástavním právem zajištěna, neexistuje (a to na rozdíl od pohledávky 8 mil. DEM), protože vůbec nevznikla - uvedená banka záruku za 53 mil. ATS totiž vůbec neposkytla, resp. tato záruka byla zrušena (odstřižením avalu od směnky).

K odvolání žalovaného a stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2010 č. j. 15 Cmo 252/2009-230 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil (pouze) tak, že jejich výše činí 20 256 Kč. Současně uložil žalovanému a stěžovatelce, aby zaplatili žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13 835,40 Kč. Proti posledně uvedenému rozsudku brojili žalovaný i stěžovatelka dovoláním, avšak Nejvyšší soud je usnesením ze dne 16. 11. 2011 č. j. 29 Cdo 1920/2010-291 odmítl s tím, že v případě stěžovatelky nebylo podáno oprávněnou osobou a v případě žalovaného že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 33/93 ze dne 8. 6. 1993, uzavřenou mezi AB Bankou a L. P., na smlouvu o převzetí ručení, uzavřenou téhož dne mezi P. W. a AB Bankou, a na její doplnění, na výpověď svědka J. P., včetně jeho výpovědi v řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 326/2004, na příslušný výpis z katastru nemovitostí, na dohodu o splnění dluhu a způsobu plnění ze dne 14. 2. 1996, uzavřenou mezi P. W. a AB Bankou, na uznání dluhu co do důvodu a výše P. W. ze dne 26. 10. 1995, na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2003 sp. zn. 43 Cm 199/2001, jímž bylo uloženo P. W. zaplatit Mgr. Evě Loudové, správkyni konkursní podstaty úpadce AB Banky, 216 439 491,59 Kč s příslušenstvím. Z nich má plynout, že vůlí stran bylo, aby pohledávka AB Banky z titulu ručení za směnku ve výši 8 mil. DEM byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nutnost výkladu právních úkonů především podle vůle jejich účastníků, jak má plynout mj. z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 1148/07, jakož i na právní závěry vyslovené v souvislosti se zástavními smlouvami jednak v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 276/2001 a dále v rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 29 Odo 851/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. R 14/2007, jednak ve výše uvedeném nálezu Ústavního soudu.

Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá, že žalobkyně nebyla v soudním sporu aktivně legitimována, protože neuhradila kupní cenu za předmětné pozemky, resp. protože se jednalo o simulovaný právní úkon. V této souvislosti tvrdí, že měl být proveden výslech P. W. za účelem zjištění, zda žalobkyně ve vztahu k němu a společnosti WINTER HAAS, s. r. o., není osobou blízkou, v jaké finanční situaci se nacházel prodávající a zda převodem nemovitostí nedošlo k obcházení zákona. V další části ústavní stížnosti namítá, že měla být vyslechnuta ona sama a také žalobkyně a že měly být provedeny dříve navrhované důkazy. Upozorňuje, že žalobkyně, jak plyne z kupní smlouvy, v době jejího uzavírání věděla o zástavním právu, sama žalobkyně pak v žalobě uvedla, že pohledávka byla zajištěna zástavním právem. Není tudíž dle stěžovatelky možné chránit "jakési legitimní očekávání" žalobkyně. Stěžovatelka současně namítá, že v již zmíněném řízení vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 326/2004 byla zamítnuta žaloba na určení, že zástavní právo neexistuje s tím, že platně vzniklo, přičemž pravomocné rozhodnutí v dané věci zde představuje překážku věci rozhodnuté, a tudíž že soudy v nyní souzené věci nemohly žalobě vyhovět. Stěžovatelka také tvrdí, že v přezkumném jednání nebylo popřeno její právo na oddělené uspokojení a že tudíž žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na vedení sporu. Stěžovatelka taktéž uvádí, že v řízení vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 46 Cm 18/2005 byla její pohledávka vůči úpadci uznána, že pohledávku řádně nabyla, a závěr soudu (míněno jistě ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 326/2004), že nedošlo k převodu práv původního avala na ni, je tudíž nesprávný.

Závěrem stěžovatelka namítla, že ač z (doloženého) důvodu pracovní neschopnosti jednatele a účasti právního zástupce na jednání rady městského obvodu Ostrava - Poruba požádala vrchní soud o odročení soudního jednání nařízeného na den 14. 1. 2010, uvedený soud této žádosti nevyhověl a jednal v její nepřítomnosti, v důsledku čehož nemohla odvolacímu soudu sdělit osobně své stanovisko. Nesouhlasila přitom se substitučním zastoupením za svého právního zástupce, neboť celá kauza byla závažná a právní zástupce ji celou řešil osobně. Tímto způsobem bylo porušeno její právo účastnit se osobně soudního jednání, uplatňovat v něm svá práva, zejména být slyšen. Navíc její právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že nebyla účastnicí řízení (jako žalovaná) již od samého počátku, neboť měla zájem na výsledku soudního sporu.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je nepřípustná ústavní stížnost, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Mezi procesní prostředky ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náleží rovněž žaloba pro zmatečnost. Přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítala, že zde existuje překážka věci rozhodnuté a že jí nebylo umožněno jednat před odvolacím soudem, kteréžto námitky představují tzv. zmatečnostní důvody ve smyslu § 229 odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Stěžovatelka v původním řízení vystupovala v postavení vedlejší účastnice řízení na straně žalovaného, a tak se mohla proti napadeným rozhodnutím bránit žalobou pro zmatečnost, ledaže by s tím žalovaný vyslovil svůj nesouhlas (§ 231 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že přípustnost předmětného procesního prostředku je (pouze) podmíněná, Ústavní soud neshledal porušení ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nicméně musí konstatovat, že stěžovatelka mohla svá práva jistě lépe chránit, pokud by se současně pokusila "vyčerpat" daný procesní prostředek. Dlužno dodat, že pokud naopak stěžovatelka podala v dané věci souběžně s ústavní stížností dovolání, Ústavní soud je vůbec nepovažoval za stěžovatelčin procesní prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a ani mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 téhož zákona, nemohl však o podané ústavní stížnosti rozhodnout, neboť tomu bránilo souběžně probíhající dovolací řízení, kdy Ústavní soud nemohl předjímat, jak Nejvyšší soud rozhodne, zejména pak v případě dovolání podaného žalovaným, které v dané věci představovalo mimořádný opravný prostředek ve smyslu posledně citovaného ustanovení.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud přistoupil k posouzení otázky, zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Jak patrno z porovnání souzené ústavní stížnosti a odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 28. 8. 2009, doplněného podáním ze dne 2. 9. 2009, stěžovatelka z velké části uplatňuje ty stejné námitky, jaké uplatnila v odvolacím řízení. Přitom z napadených rozhodnutí plyne, že se s těmito námitkami vypořádal nejen vrchní soud, ale již soud krajský. Oba tyto soudy zaujaly shodné stanovisko, tedy že z hlediska zástavního práva je rozhodující (písemný) obsah zástavní smlouvy uzavřené mezi zástavcem L. P. a zástavním věřitelem AB Bankou a že z této smlouvy zjevně plyne, že předmětnými nemovitostmi byla výslovně zajištěna pohledávka ve výši 53 mil. ATS (a to ze Smlouvy o převzetí ručení ze dne 8. 6. 1993, uzavřené mezi AB Bankou a P. W.), přičemž odmítly, že by jimi mohla být zajištěna pohledávka jiná, konkrétně pak pohledávka 8 mil. DEM, a uvedly právní důvody, které tomu brání. Tímto způsobem se dostatečně vypořádaly se stěžovatelčinou argumentací, že - ve stručnosti řečeno - P. W. a AB Banka vycházeli z toho, že předmětnými nemovitostmi byla (stejně tak) zajištěna pohledávka 8 mil. DEM, a že tak v tomto duchu jednali. Současně se uvedené soudy vypořádaly rovněž s důkazními návrhy stěžovatelky, zejména pak s navrhovaným výslechem P. W. Otázka správnosti výkladu zástavní smlouvy byla ještě předmětem přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, který žádné pochybení na straně odvolacího soudu (ani) v tomto bodě nezjistil. Ústavní soud rozumí stěžovatelčině argumentaci, ovšem z hlediska věcného mu, jak plyne z ustálené judikatury, nepřísluší věc znovu posuzovat, přičemž závěry obecných soudů, vycházející z předmětné zástavní smlouvy, nelze nikterak pokládat za neodůvodněné či zjevně nepřípadné (teda za "extrémní"). Možno v této souvislosti dodat, že z hlediska výkladu zástavní smlouvy by mohlo být relevantní jednání jejích účastníků, především L. P., v tomto směru však stěžovatelka nic neuvádí, a jde-li o stěžovatelčin poukaz na judikaturu Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, ten se jako přiléhavý nejeví, neboť zajišťovaná pohledávka byla v zástavní smlouvě přesně specifikována.

V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž (pouze) zopakovala námitku nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně. Tuto námitku odmítl krajský soud s tím, že její uplatnění odporuje zásadě koncentrace řízení, a pokud stěžovatelka proti tomuto postupu žádné výhrady nevznesla, nemůže Ústavní soud ústavní stížnost v tomto ohledu považovat za opodstatněnou. Jde-li o námitku, že žalobkyně neprokázala právní zájem na vyloučení věci, dle judikatury Nejvyššího soudu je excindační žaloba svou povahou žalobou na určení (viz např. rozsudek ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 179/2004), na straně druhé se naléhavý právní zájem u tohoto typu žalob neprokazuje, resp. nezkoumá se, neboť plyne přímo z dikce § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (viz např. rozsudek ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1513/2005, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 36/2009).

Jde-li o námitku věci rozhodnuté, má Ústavní soud za to, že není důvodná, neboť předmět řízení, vedeného před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou (sp. zn. 9 C 326/2004), byl jiný, jiní byli také jeho účastníci. Vrchní soud se pak v napadeném rozhodnutí vypořádal s tím, zda v daném řízení nebyla závazným způsobem vyřešena otázka existence zástavního práva, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Ústavnímu soudu není přitom zřejmé, v jakém ohledu měl vrchní soud - především z hlediska ustanovení § 135 odst. 2, § 159a o. s. ř., jejichž aplikace v této souvislosti přichází v úvahu - pochybit. Ve zmíněné právní věci sice byla žaloba M. K. na určení neexistence předmětného zástavního práva zamítnuta, ve světle závěrů odvolacího soudu však z důvodu absence pasivní věcné legitimace stěžovatelky coby žalované, tedy - z hlediska hmotněprávního - z důvodu, že dané právo svědčí jinému. Zástavní právo mělo totiž zajišťovat pohledávku AB Banky, která se jako směnečný rukojmí (aval) zaručila za směnku vlastní P. W., znějící na částku 53 mil. ATS, přičemž - chápe-li správně Ústavní soud závěry odvolacího soudu - k převodu práv ze zmíněného avalu na stěžovatelku mohlo dojít toliko rubopisem (indosamentem), což se však nestalo. Byť oba případy byly po právní stránce posouzeny poněkud jinak, "konečné" závěry protichůdné nejsou.

Namítla-li stěžovatelka, že jí nebylo umožněno jednat před odvolacím soudem, z protokolu o jednání ze dne 14. 1. 2010 vyplynulo, že se daného jednání zúčastnil právní zástupce stěžovatelky, přičemž učinil přednesy v duchu písemně podaného odvolání a jeho doplnění. Naopak z něho neplyne, že by byl odvolací soud upozorněn na to, že statutární zástupce stěžovatelky pokládá za nutné se (ještě) k věci vyjádřit, resp. žádné výhrady proti konání zmíněného jednání nevznesl. Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelka s něčím "novým", co mohlo být, ale nebylo předmětem posouzení ze strany obecných soudů, nepřichází. Z tohoto důvodu nemá Ústavní soud za to, že by stěžovatelka byla na svých procesních právech nějak zkrácena, natož natolik, že by to mohlo představovat porušení principů spravedlivého procesu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž tvrdila, že k takovému porušení došlo v důsledku toho, že se daného řízení nezúčastnila - vzhledem ke svému postavení vedlejší účastnice řízení - od samého počátku. K tomu možno uvést, že v dané věci stěžovatelka mohla před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, jejichž rozhodnutí napadá, hájit svá práva stejně jako účastník řízení, což ostatně také činila, resp. z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké měla skutečnost, že se řízení od počátku neúčastnila, konkrétní negativní dopady do jejích procesních práv. Kromě toho stěžovatelka mohla svá práva realizovat ve zmíněném řízení před Okresním soudem v Jičíně, případně se sama se svou věcí může (mohla) obrátit na příslušný soud.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru