Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 963/20 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné v... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
soudce/podjatost
soudce/nezávislost
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.963.20.1
Datum podání31.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 30


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 963/20 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2019 č. j. 11 Tdo 1044/2019-3391 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2018 č. j. 5 To 32/2018-3114, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadených rozhodnutí, jakož i z ústavní stížnosti, se podávají následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b) a c) trestního zákoníku spáchaným ve spolupachatelství. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Stěžovatel se uvedeného jednání dopustil tím, že přibližně po dobu dvou let v součinnosti s dalšími osobami s cílem dosažení zisku spolupracoval při neoprávněném prodeji léčiv Adipex Retard a Sanval, která obsahují psychotropní látky fentermin a zolpidem, spoluobviněnému M. V., jemuž byly léky oproti zjevně zfalšovaným receptům vydávány. V. tato léčiva dostupná pouze na lékařský předpis bez řádného oprávnění obratem vyvážel z České republiky do Slovenské republiky, přičemž se jednalo nejméně o 10 287 kusů stotabletových balení léku Adipex Retard v ceně nejméně 8 506 929 Kč a nejméně 503 kusů stotabletových balení léků Sanval v ceně nejméně 1 701 386 Kč. Stěžovatel zajistil jakožto provozovatel lékárny X objednávku předmětných léčiv, která byla následně převážena a naskladňována do Lékárny Y (později přejmenována na Lékárnu XY). Stěžovatel se podílel na převážení těchto léčiv, a zapojil se i do jejich evidence, resp. se podílel na zajišťování finančních prostředků na jejich nákup.

3. K odvolání státního zástupce byl rozsudek krajského soudu částečně zrušen podle § 258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 trestního řádu ve výroku o trestu a stěžovateli byl uložen za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu trest odnětí svobody ve výměře osmi let, a byl mu uložen taktéž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu ve všech typech obchodních korporací na dobu pěti let. Odvolání stěžovatele bylo podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.

4. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel brojí proti způsobu, jakým Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání týkající se námitky nesprávného obsazení senátu krajského soudu, když uvedl, že není založena jeho přezkumná povinnost. Interpretace dovolacích důvodů tak dle náhledu stěžovatele vybočuje z mezí ústavnosti a založila zásah do jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

6. Stěžovatel namítá, že senát nalézacího soudu byl nesprávně obsazen přísedícími, když podle pořadí příslušelo obsadit přísedící jiné. Krajský soud tak nerespektoval pravidla stanovená rozvrhem práce pro přidělování přísedících do jednotlivých senátních věcí toho kterého senátu. Stěžovatel se neztotožňuje s interpretací nálezu sp. zn. II. ÚS 1168/13, kterou zastává Nejvyšší soud, podle níž je čl. 38 odst. 1 Listiny ochranou toliko proti libovolnému či účelovému obsazování jednacího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Takový výklad považuje stěžovatel za odporující požadavkům Úmluvy, jakož i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Řízení o dovolání se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv. Nejvyšší soud je povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces stanovené Listinou a Úmluvou. Stěžovateli není jasné, proč Nejvyšší soud nejprve meritorně námitku stěžovatele přezkoumal a následně odmítl jeho dovolání z důvodu jeho nezpůsobilosti založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu § 265i odst. 3 trestního řádu.

7. K uvedenému stěžovatel podrobně uvádí, že senát krajského soudu rozhodoval co do přísedících ve složení Otakar Noga a Ing. Rudolf Vrobel, náhradníkem byl Ing. Luděk Frgala. O obžalobě měl však dle rozvrhu práce rozhodovat senát s přísedícími Ing. Frgalou a Jarmilou Koslovou (již však referát předsedy senátu ze dne 25. 9. 2017, protokoly o hlavním líčení ani rozsudek nezmiňují), náhradníkem mohl být Ludvík Mičulka.

8. Stěžovatel závěrem uvádí, že pokud jde o meritum věci, Nejvyšší soud přehlédl dvě skutečnosti. Stěžovatel byl pouze provozovatelem lékárny, v níž léčivé přípravky nebyly objednávány, nenakládalo se s nimi, ani nebyly vydávány. Jeho veškerá činnost spočívala toliko v tom, že umožnil spoluobviněnému H. N. objednávat léčivé přípravky prostřednictvím softwaru jím provozované lékárny. Tímto je vyloučeno použití kvalifikované skutkové podstaty § 283 odst. 3 trestního zákoníku, přičemž stěžovatel tak mohl být odsouzen toliko za naplnění znaků základní skutkové podstaty. Druhou opomenutou skutečností je fakt, že v posuzované věci je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Vůči stěžovateli tak neměla být vůbec vyvozována trestní odpovědnost, když nebylo prokázáno, že by se zapojil do evidence léků v lékárenském softwaru či že by zajišťoval finance na nákup předmětných léčiv. Stěžovatel toliko uznává, že převážel krabice s léky mezi lékárnami. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který napadeným usnesením tyto námitky odmítl jako věcně neopodstatněné.

III.

Vyjádření účastníka řízení

9. Ústavní soud zaslal krajskému soudu ústavní stížnost k vyjádření s výzvou, aby se zaměřil na obsazení nalézacího soudu přísedícími a aby objasnil způsob výběru přísedících v posuzované věci.

10. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že zajišťování přísedících je vždy prováděno s velkou pečlivostí, a to i z toho důvodu, že právě námitky spojené s neprávně obsazeným senátem jsou v poslední době velmi časté. Předseda senátu 30 T krajského soudu uvedl, že v případě přísedících Mičulky a Koslové byla zohledněna délka jejich funkčního období (od 1. 10. 2017 se již nenacházeli v seznamu přísedících). Přísedící B. nebyla do senátu zařazena z důvodu závažného onkologického onemocnění a probíhající léčby. Přísedící Mgr. Válková nebyla volána z důvodu dlouhodobé návštěvy své dcery ve Spojených státech Amerických. Přísedící Ing. Pszczólka sdělil, že po dobu hlavního líčení bude pracovně dosti vytížen a bylo pravděpodobné, že bude pobývat i mimo Ostravu. Pokud jde o přísedícího Ing. Frgalu, tento sám požádal o pozici náhradníka z důvodu zdravotních indispozic, čemuž předseda senátu vyhověl.

11. Vyjádření krajského soudu bylo stěžovateli zasláno k replice. Stěžovatel požádal o prodloužení desetidenní lhůty stanovené k replice o sedm dní (tj. do 16. 7. 2020). Ani po uplynutí této doby však replika stěžovatele nebyla Ústavnímu soudu dosud doručena.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím anebo jiným zásahem orgánů veřejné moci porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

14. Stěžovatel svými námitkami částečně rozporuje skutková zjištění krajského soudu (míru jeho zapojení do nelegálních aktivit), k čemuž Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, jak to činí stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Stěžovatel se tedy ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy v jeho trestní věci provedené byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá, které však v posuzované věci Ústavním soudem nebylo shledáno, neboť závěry krajského soudu stran míry spoluúčasti stěžovatele jsou založeny na řádně provedeném dokazování (zejména na základě provedeného sledování osob a věcí a odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu), z něhož vyplynulo, že stěžovatel se dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě rozsudku krajského soudu.

15. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, a to zejména z důvodu namítaného porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud nesprávně interpretuje kautely zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, když v napadeném usnesení zdůraznil, že čl. 38 odst. 1 Listiny je ochranou toliko proti libovolnému či účelovému obsazování jednacího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Stěžovatel taktéž rozporuje procesní postup Nejvyššího soudu, kterým byla uvedená námitka vypořádána, když uvedl, že není dána jeho přezkumná povinnost, a přesto námitku věcně přezkoumal.

16. Ústavní soud k namítanému porušení čl. 38 odst. 1 Listiny uvádí, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nahlíží na procesní postup Nejvyššího soudu stran vypořádání uvedené námitky z hlediska materiálního, přičemž zdůrazňuje, že námitka byla věcně přezkoumána, tedy Nejvyšší soud se zabýval konkrétními okolnostmi obsazení senátu 30 T krajského soudu přísedícími, pročež nedospěl k závěru, že by krajský soud postupoval v rozporu s rozvrhem práce pro příslušný rok. Procesní okolnosti rozhodování Nejvyššího soudu, na které poukazuje stěžovatel, tedy nejsou při posuzování důvodnosti této námitky rozhodující, když stěžejní je zejména z hlediska stěžovatelem namítaného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny skutečnost, že námitka byla věcně přezkoumána. Svévolnou interpretaci a aplikaci dovolacích důvodů Nejvyšším soudem tedy nelze v dané věci dovodit, když Nejvyšší soud zvolil pro stěžovatele příznivější variantu věcného přezkumu vznesené námitky.

17. Pokud jde o způsob interpretace judikatury Ústavního soudu v otázce práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud podotýká, že argumentace Nejvyššího soudu na tuto judikaturu navazuje a vychází z ní, když zdůrazňuje podstatu rozdílu mezi soudci z povolání a přísedícími, jejichž potřebám je vhodné, za účelem hladkého průběhu soudního řízení, vyjít vstříc při obsazování soudního senátu, a to samozřejmě v souladu s jejich pořadím stanoveným rozvrhem práce.

18. V obecné rovině Ústavní soud připomíná, že základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) je zcela neopominutelnou podmínkou řádného výkonu té části veřejné moci, která soudům byla ústavně svěřena. To totiž na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců ad hoc. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým a libovolným výběrem soudů a soudců [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101) nebo nález sp. zn. III. ÚS 561/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 9/29 SbNU 63)]. Toto právo není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71), sp. zn. I. ÚS 93/99 ze dne 27. 9. 2005 (N 183/38 SbNU 463)].

19. Jde-li konkrétně o obsazování senátu přísedícími, Ústavní soud tuto problematiku vnímá též jako judikaturně ustálenou, když je zejména nutno poukázat na rozdíly v postavení přísedících a soudců z povolání, kterými jsou především odlišné požadavky na kvalifikaci, způsob uvedení do funkce, délku funkčního období, kárnou odpovědnost i finanční odměnu. Zohlednit je však třeba i praktickou stránku věci, kdy přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky funkčního období, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních [k tomu srov. zejména nález ze dne 3. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 2430/15 (N 145/82 SbNU 307)]. Právě k takovým okolnostem, které bylo nutno zohlednit při obsazování senátu 30 T na krajském soudu, v posuzované věci došlo. Ústavní soud si opatřil vyjádření předsedy senátu 30 T krajského soudu k podrobnějšímu objasnění obsazení předmětného senátu s ohledem na detailní povahu námitky porušení čl. 38 odst. 1 Listiny; předseda senátu 30 T byl zároveň vyzván k dodání kopií listin osvědčujících jeho postup. Z uvedeného vyjádření pak zcela jasně vyplývá, že postup předsedy senátu 30 T nebyl svévolný, naopak byl transparentní s důrazem na to, aby důkazně poměrně obsáhlé řízení ve věci stěžovatele a dalších spoluobviněných mohlo proběhnout především za dodržení zásady přiměřenosti délky trestního řízení. Ústavní soud tudíž uznal důvody krajského soudu pro obsazení senátu uvedené shora v bodě 10.

20. Ústavní soud z uvedeného vyvozuje, že krajský soud nepochybil v žádném ohledu při zajišťování konkrétních přísedících do senátu 30 T v posuzované věci, když naopak jednal předvídatelně, transparentně a s ohledem na individuální potřeby přísedících. Uvedený postup předsedy senátu 30 T je i dostatečně seznatelný z listin, jejichž kopie Ústavnímu soudu zaslal. Plně koresponduje s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se dosazování přísedících do soudních senátů. Postupem krajského soudu, který byl aprobován i napadeným usnesením Nejvyššího soudu, tedy nedošlo k porušení práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 1 Listiny.

21. Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutí došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 1 Listiny, když napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a v řízení proti stěžovateli byly dodrženy všechny záruky ústavně souladného procesu.

22. Na základě uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru