Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 961/09 #2Nález ÚS ze dne 22.09.2009Náležité odůvodnění rozhodnutí soudu v exekučním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUDNÍ EXEKUTOR - Brno-město - Homola Jiří
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Exekuce
Náklady řízení
exekuční příkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 207/54 SbNU 565
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.961.09.2
Datum vyhlášení30.09.2009
Datum podání17.04.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 62 odst.4

330/2001 Sb., § 6 odst.3, § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit své rozhodnutí a vypořádat se se všemi uplatněnými námitkami a navrhovanými důkazy. Pokud tak neučiní, porušují právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele D. F. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 22. září 2009 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. února 2009 č. j. 105 Nc 869/2007-15, č. j. 105 Nc 25871/2007-15 a č. j. 105 Nc 25870/2007-15. Návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení odmítl.

Narativní část

Třemi samostatnými příkazy soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce bylo stěžovateli coby povinnému přikázáno, aby uhradil soudnímu exekutorovi odměnu a náklady exekuce a oprávněnému náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku. Jelikož šlo o skutkově a právně identické věci, stěžovatel podal vůči příkazům soudního exekutora shodně formulované námitky. Stěžovatel tvrdil, že jak odměna exekutora a náklady, tak náklady oprávněného musejí být vždy odůvodněny jejich účelným vynaložením. Stěžovatel namítal, že šlo o tři identická řízení, která vyvolal oprávněný třemi stejnými podáními, přičemž exekutor vydal prakticky totožná rozhodnutí. Dle námitek stěžovatele v ústavní stížnosti se městský soud s těmito jeho tvrzeními v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě nevypořádal.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že pokud obecné soudy neodůvodní náležitě svá rozhodnutí a nevypořádají se s námitkami uplatněnými účastníky, zakládají tak nepřezkoumatelnost takových rozhodnutí a zpravidla i jejich protiústavnost. Ústavní soud uzavřel, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna co do výroků týkajících se úhrady nákladů a odměny exekutora; pokud jde o výroky týkající se náhrady nákladů oprávněného, odůvodnění zcela chybí.

Tím, že městský soud neodůvodnil řádně svá rozhodnutí, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Úmluvy.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009

N 207/54 SbNU 565

Náležité odůvodnění rozhodnutí soudu v exekučním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky - ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 ve věci ústavní stížnosti D. F. proti usnesením Městského soudu v Brně ze dne 23. února 2009 č. j. 105 Nc 869/2007-15, č. j. 105 Nc 25871/2007-15 a č. j. 105 Nc 25870/2007-15, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelovým námitkám proti příkazům k úhradě nákladů exekuce vydaným soudním exekutorem.

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. února 2009 č. j. 105 Nc 869/2007-15, č. j. 105 Nc 25871/2007-15 a č. j. 105 Nc 25870/2007-15 se zrušují.

II. Návrh na náhradu nákladů řízení se odmítá.

Odůvodnění:

Samostatnými návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti (vedenými pod sp. zn. III. ÚS 961/09, I. ÚS 962/09 a I. ÚS 960/09), podanými k doručení Ústavnímu soudu ve lhůtě uvedené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě s tímto zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Brně. Tvrdil, že jimi došlo k dotčení jeho ústavně zaručených základních práv a porušení ústavních kautel plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Poté, co stěžovatel provedl stručnou rekapitulaci exekučních řízení, v nichž mu přísluší postavení povinného, podrobně rozvedl své výhrady proti nim směřující a v této souvislosti namítal, že v předmětných usneseních, jimiž bylo rozhodnuto, že se nevyhovuje námitkám proti příkazům k úhradě nákladů exekuce (plynoucí vždy z neuhrazení jízdného v městské hromadné dopravě), se obecný soud nevypořádal s jím vznesenou argumentací. Navrhl, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost a poté je nálezem zrušil. Rovněž navrhl, aby soud rozhodl o spojení označených (a jím samostatně podaných) ústavních stížností, a dále aby o nákladech jemu vzniklých v souvislosti s řízením před Ústavním soudem bylo rozhodnuto ve smyslu § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb.

Vzhledem k tomu, že všechny posuzované věci splňovaly podmínky plynoucí z ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb. ve spojení s § 112 odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení rozhodl usnesením ze dne 28. července 2009 č. j. III. ÚS 961/09-19 o jejich spojení ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 961/09.

Z obsahu vyžádaných spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 105 Nc 869/2007, 105 Nc 25871/2007 a 105 Nc 25870/2007 bylo z pohledu okolností relevantních pro ústavněprávní posouzení předmětné věci zjištěno, že třemi samostatnými příkazy soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, k úhradě nákladů exekuce ze dne 7. ledna 2009 č. j. 030 EX 2845/07-14, 030 EX 33544/07-9 a 030 EX 33545/07-9 bylo rozhodnuto o vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce (I.), stěžovateli coby povinnému přikázáno, aby uhradil soudnímu exekutorovi přesně specifikované částky (II.) a oprávněnému náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku (III.). Jelikož šlo o skutkově a právně identické věci, stěžovatel podal vůči těmto rozhodnutím soudního exekutora (souhrnně) zcela shodně formulované námitky. Stran nákladů oprávněného potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva odkázal na § 142 odst. 1 o. s. ř., stejně jako v případě vyčíslení odměny exekutora a nákladů exekuce, resp. obsahově na to, že tyto musí být vždy odůvodněny jejich účelným vynaložením. Povinný (stěžovatel) na podporu svého přesvědčení o nikoliv účelně vynaložených nákladech poukázal na to, že oprávněný zatížil soud i exekutora zahájením samostatných řízení, spjatých s prakticky shodným postupem, kdy šlo o stejná podání, vydaná rozhodnutí, jakož i zjišťování exekutora o majetku povinného (stěžovatele).

Z odůvodnění v záhlaví označených rozhodnutí se podává, že na tyto výtky reagoval soud (opět vždy shodně) tak, že (obecně) zrekapituloval právní úpravu dopadající na náhradu nákladů a odměnu soudního exekutora a uvedl jednak, že otázku dobrých mravů (§ 3 občanského zákoníku) nelze bohužel v návaznosti na samostatně podané návrhy zohlednit, jednak že neshledal jakékoliv pochybení ze strany soudního exekutora, jenž kritizovaná rozhodnutí vydal. Dále že "náklady exekutora jsou zcela v pořádku a jejich výše je podložena příslušnými zákonnými ustanoveními" a paušální náhrady není nutno specifikovat, jelikož jsou stanoveny jako minimální. V důsledku toho posléze "námitkám povinného v plném rozsahu nevyhověl".

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti účastník a vedlejší účastník řízení vyjádření. Městský soud v Brně prostřednictvím soudce, z jehož rozhodovací činnosti napadená usnesení vzešla, vyslovil své přesvědčení týkající se interpretace § 6 odst. 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/07 ze dne 17. 2. 2009 (N 29/52 SbNU 279). Ke způsobu, jakým by měl Ústavní soud rozhodnout o návrhu stěžovatele, se nevyslovil. Soudní exekutor Mgr. Jan Homola vytkl vývodům stěžovatele jejich nedůvodnost a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

V následné replice stěžovatel setrval na výhradách, jež uplatnil již v rámci námitek proti příkazům soudního exekutora, totiž že napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně nereflektují jeho námitky, dle nichž v daném případě nešlo o účelně vynaložené náklady ze strany oprávněného a soudního exekutora. Jím předkládané argumenty podpořil rovněž odkazem na v mezidobí tamním soudem vydaná usnesení ze dne 28. května 2009 č. j. 105 Nc 25870/2007-19, 105 Nc 25871/2007-19 a 105 Nc 869/2007-25, jimiž bylo podle § 112 odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o spojení těchto exekucí ke společnému řízení. Dále poukázal (stejně jako již v naraci návrhu) též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/07 (viz výše) a z něj plynoucí důsledky.

Ústavní soud je oprávněn zasahovat do rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, a tím zasáhly do ústavnosti právního státu samotné [čl. 1 odst. 1, čl. 83, čl. 85 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky].

Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž "na konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele" reagují orgány veřejné moci kupříkladu "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl ,shledán zcela oprávněným', aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí ... vedly, usoudit" [kupř. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 105/30 SbNU 471)].

Poněkud jinak vyjádřeno, ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)].

Zmíněnému pojmu adekvátně potom ve smyslu judikatury Ústavního soud nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [kupř. nález sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005 (N 3/36 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 729/2000 ze dne 8. 12. 2005 (N 224/39 SbNU 369), nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349) a nález sp. zn. IV. ÚS 787/06 ze dne 29. 1. 2007 (N 16/44 SbNU 201)].

Z uvedeného plyne, že je úkolem Ústavníhosoudu dle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole [nález sp. zn. III. ÚS 151/06 (viz výše), nález sp. zn. IV. ÚS 369/06 ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303)].

V exekuční věci stěžovatele dospěl k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadená rozhodnutí (konfrontována s jeho konkrétními námitkami) co do náležitého obsahu odůvodnění neobstojí, a to jak stran vypořádání se s námitkami ohledně výroků týkajících se úhrady nákladů a odměnysoudního exekutora, tak i výroků připínajících se k náhradě nákladů oprávněného, kde odůvodnění (byť v té nejobecnější rovině) zcela absentuje. Proto Ústavní soud v záhlaví označená usnesení pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad jejich výkonu se stal tímto bezpředmětným.

Za splnění podmínek obsažených v § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. bylo tak rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.

Ústavnísoud interpretuje ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. v tom smyslu, že úhrada nákladů řízení dle daného zákonného ustanovení není automatická a lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech" jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [usnesení sp. zn. III. ÚS 53/97 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), nález sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371)]. Dotčení základních práv stěžovatele zásahem orgánu veřejné moci konstatované nálezem Ústavního soudu tudíž bez dalšího nárok podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nezakládá. Okolností odůvodňující vedle vyslovení dotčení v základních právech a svobodách nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem je zejména nerespektování již vykonatelného nálezu Ústavního soudu obecným soudem, případně taková podoba protiústavnosti zásahu orgánu veřejné moci, která není založena toliko rozdílným náhledem na interpretaci ústavního a jednoduchého práva mezi Ústavním soudem a soudem obecným. Jelikož v posuzované věci takové důvody, které by mohly odůvodňovat přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, po posouzení celkového kontextu jeho exekuční věci Ústavní soud neshledal, předmětný návrh pro zjevnou neopodstatněnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru