Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 960/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.07.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Frýdek-Místek
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo n... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
Výživné
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.960.14.1
Datum podání13.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 90

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.1, čl. 10 odst.2, čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 9 odst.1, § 9 odst.2

40/2009 Sb., § 196

94/1963 Sb., § 85 odst.2, § 96 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 960/14 ze dne 3. 7. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Prajznerem, advokátem se sídlem Na Hradbách 2632/18, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. listopadu 2012 č. j. 4 T 157/2011-260, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. března 2013 č. j. 4 To 42/2013-288 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013 č. j. 5 Tdo 944/2013-59, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 11. 3. 2014, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2014, stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí, přičemž se domáhal zrušení (jen) rozhodnutí Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), a to z důvodu porušení čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen "tr. z."), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 16 měsíců.

3. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl z podnětu stěžovatelova odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl stěžovatel znovu uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. z., ve znění zákona č. 390/2012 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 4 měsíců. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle odvolacího soudu (stručně řečeno) dopustil tím, že v době od 4. 12 2006 do 31. 5. 2010, vyjma částek ve výši 500 Kč hrazených měsíčně od prosince 2006 do ledna 2010 a částky 50 Kč hrazené v dubnu 2010, úmyslně neplatil řádně (v odpovídající výši) výživné na svou nezletilou dceru D. S., kdy vyživovací povinnost plynula ze zákona o rodině, a výše výživného byla vyřešena cestou předběžné otázky, přičemž s ohledem na možnosti stěžovatele a potřeby nezletilé byla stanovena v částce 1 500 Kč měsíčně.

4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto stěžovatelovo dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel zmiňuje, že krajský soud výrok o vině opřel i o obsah spisu okresního soudu sp. zn. 14 C 58/2005, zejména o v něm obsažený rozsudek ze dne 5. 3. 2009 č. j. 14 C 58/2005-487 a rozsudek krajského soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 16 Co 125/2010-541, které se vztahují k matce nezletilé D. Z posledně uvedeného rozsudku krajský soud měl vyjmout pasáž o tom, že částka 2 000 Kč (na výživu matky) byla stanovena podle výdělku, kterého by dosahoval jako provozní elektrikář, pokud by využil své pracovní kvalifikace. Naopak ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 18 C 247/2005 (pozn.: o úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezletilé D.) krajský soud v usnesení ze dne 23. 2. 2010 č. j. 13 Co 465/2009-718 konstatoval, že stěžovatel je sice absolventem střední školy elektrotechnické, obor stroje a zařízení, v daném oboru však naposledy pracoval před 20 lety, nezná nové normy, přístroje a postupy prací, a ani nemá potřebné zkoušky. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na to, že názory krajského soudu se v obou řízeních liší, jejich rozhodování není jednotné, a porušuje tak princip právní jistoty, což představuje porušení ústavního práva na spravedlivý proces.

6. Stěžovatel poukazuje i na to, že citovaný civilní spis obsahuje na řadu zpráv zaměstnavatelů v daném oboru, z nichž plyne, že pro něj nemají vhodné místo a že je pro ně za daných okolností "nezaměstnatelný", což měl v dané trestní věci odvolací soud přehlédnout. Nelze prý ani hodnotit k jeho tíži, že pozbyl danou kvalifikaci, když přestal vykonávat profesi, a to prý z důvodu společenských změn po roce 1989 a ekonomické krize v posledních letech, v důsledku nichž o osoby jeho věku se zdravotním omezením není na trhu práce zájem. Stěžovatel upozorňuje, že spis okresního soudu sp. zn. 18 C 247/2005 obsahuje další, trestními soudy "nekonstatované" důkazy, a to jednak zápis o jednání členské schůze KLEMAT Ostrava, výrobního družstva, ve kterém se uvádí, jaká odměna a náhrada výdajů má být předsedovi družstva, tj. stěžovateli hrazena, jednak přehled příjmů za rok 2005-2008. S ohledem na tyto důkazy má stěžovatel za to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení "jiné skutkové okolnosti, mající význam z hlediska hmotného práva", konkrétně že obecné soudy nesprávně vyložily ustanovení § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině, a tak nesprávně posoudily předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 a 2 tr. ř., což mělo podstatný vliv na právní kvalifikaci skutku jako přečinu.

7. Stěžovatel dále - s odvoláním na ustanovení § 85a odst. 1 zákona o rodině, v němž se stanoví, co je příjem a jak se prokazuje - namítá, že se mu obecné soudy snaží po celou dobu sporu prokázat, že zatajuje příjem, ačkoliv jeho příjmy byly spolehlivě prokázány. Mylně prý přitom za příjem označují náhrady stravného a půjčky, které mu v rámci benefitů poskytovalo družstvo KLEMAT Ostrava. Tyto nelze považovat za příjmy podle žádného zákona. Jeho majetkové poměry jsou také jednoznačně prokázány činností exekutorů, přičemž ve sledovaném období, a ani v současné době, nemá jiné příjmy než ze závislé činnosti, nemá ani žádný majetek, se soudy spolupracoval a nebylo mu policií prokázáno porušení zákona. Jeho měsíční příjem splňoval zákonem stanovenou částku životního minima podle zákona o životním minimu, ostatní benefity a náhrady mu byly bývalým zaměstnavatelem poskytovány v souladu se zákonem, jeho rodina nestrádala, žila ve standardních životních podmínkách v bytě 3+1, občas měl k dispozici osobní automobil, neoblékal se nákladně, neměl drahou elektroniku či dovolenou. Obecné soudy prý tyto skutečnosti ignorovaly a stanovily výživné podle fiktivního příjmu u virtuálního zaměstnavatele, přičemž bagatelizovaly jeho zdravotní stav i věk, nadhodnotily jeho vzdělání (výuční list z roku 1977 v profesi elektromontér) a nevzaly v úvahu, že tuto práci nevykonával. Tímto způsobem mu bylo stanoveno výživné i soudem civilním, toto však nebyl schopen hradit, což vedlo k exekuci, v důsledku které ztratil zaměstnání, domov i rodinu, je veden v evidenci úřadu práce. Práci si následně našel sám, zejména aby mohl plnit vyživovací povinnost.

8. Zmiňuje také to, že matka nezletilé D. přes sdělení, že do budoucna nebude schopen hradit náklady spojené s narozením a výchovou dítěte, si rozhodla dítě ponechat, což bylo buď nezodpovědné, nebo tak učinila s vědomím, že se bude muset o dítě postarat sama, včetně finančního zabezpečení. Matka přitom sama není nemajetná, má možná příjmy z pronájmu chaty, soudy se však o její majetkové poměry nezajímaly a matka sama, vyjma příjmu ze závislé činnosti, k tomu nic neuvedla.

9. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje, kde a na jakých pozicích pracoval, z čehož má (mj.) plynout, že neopustil výhodnou práci elektrikáře kvůli nezletilé, vyjadřuje se i k fungování družstva KLEMAT Ostrava s tím, že daný systém všem vyhovoval, z družstva nemohl vystoupit, neboť to by mu proti obchodnímu podílu započetlo čerpané půjčky, a nic by mu nezbylo, musel by opustit i služební byt, přičemž odmítá, že by si zařídil své poměry v tomto družstvu tak, aby byl jeho oficiální příjem jen těsně nad hranicí životního minima, jak uvedl krajský soud. Zadlužoval se a stravné nepoužil k účelu, k jakému je vypláceno, jen proto, aby udržel chod domácnosti a mohl podporovat svou dceru P. na studiích, nezdravý způsob života se pak projevil i na jeho zdravotním stavu.

10. Nechápe, proč v těžké životní situaci, kdy je bez prostředků, jej soudy nutí k placení výživného na dítě, které nestrádá, matce, která je na tom lépe než on. Soudům vytká, že se nezajímaly o to, že obě jeho děti mají rozdílné potřeby, dcera P. studuje a za studiem dojíždí, navíc za ní nestojí matka s patnáctitisícovým příjmem a majetkem, oproti tomu dcera D. byla kojenec a později žákyní na prvním stupni základní školy, výživné na ni hradil ve výši 500 Kč, do 7. 11. 2012 ve výši 900 Kč, oproti tomu dceru P. již hmotně nepodporuje. Pozastavuje se nad tím, že mu bylo soudem de facto vytknuto, že nepobíral různé sociální dávky, a upozorňuje, že musí užívat pravidelně řadu léků, které si v ceně 500 Kč za měsíc hradí ze svého.

11. Argumentuje i tím, že právo na životní úroveň má nejen jeho dcera D., ale i P. a také on, přičemž ze zákona vyplývá, že se děti podílejí na životní úrovni svých rodičů, což se vztahuje i na vyživovací povinnost. Současně se dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 979/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz).

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

12. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

13. Nutno dodat, že se stěžovatel výslovně nedomáhal výše označeného usnesení Nejvyššího soudu, ač se jednalo o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), které nelze v rámci ústavněprávního přezkumu pominout a které z důvodu právní jistoty nemůže zůstat, ukáže-li se ústavní stížnost důvodnou, výrokem nálezu Ústavního soudu nedotčeno. Ovšem s ohledem na to, že stěžovatel uvedené rozhodnutí výslovně ústavní stížností napadl, jakož i na výsledek daného řízení (viz níže), Ústavní soud nedospěl k závěru o nutnosti stěžovatele vyzývat k úpravě tzv. petitu ústavní stížnosti.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu (zvláště pak vydaných ve formě nálezu), které řeší shodnou či obdobnou právní problematiku.

15. Podle ustanovení čl. 90 věty druhé Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze - vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (třeba i nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do této jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo (tzv. kvalifikovanými) vadami, které mohou mít za následek porušení ústavnosti; o jaké vady se jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

16. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě poukazuje na to, že ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 14 C 58/2005 byl příspěvek na výživu neprovdané matky stanoven podle výdělku, kterého by byl schopen dosahovat jako provozní elektrikář, zatímco ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 18 C 247/2005 odvolací soud dospěl k závěru, že výživné pro nezletilou dceru D. tímto způsobem stanovit nelze, neboť nejde o případ, že by se stěžovatel práce elektrikáře bezdůvodně vzdal. Současně stěžovatel v ústavní stížnosti vysvětluje, proč přestal danou profesi vykonávat, a v této souvislosti podrobně líčí mj. svou pracovní kariéru a tehdejší i aktuální situaci na trhu práce, přičemž poukazuje na důkazy, které mají tato jeho tvrzení podporovat.

17. Obě tyto námitky však nelze pokládat za přiléhavé. Ze skutečnosti, že civilní soudy posoudily ve věci výživného pro nezletilé dítě a ve věci příspěvku na výživu neprovdané matky tutéž otázku rozdílně, lze vyvozovat pouze to, že některé z rozhodnutí, jež byla ve výše uvedených civilních věcech vydána, může být eventuálně vadné, nicméně samotný rozdíl vliv na správnost, a potažmo na ústavnost rozhodnutí napadených touto ústavní stížností nemá. K tomu však nutno poznamenat, že krajský soud ve věci sp. zn. 14 C 58/2005 (příspěvek na výživu neprovdané matky) sice konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud stanovil výši příspěvku podle výdělku, kterého by byl schopen dosahovat, pokud by pracoval jako provozní elektrikář, současně však odmítl jako nepravdivé tvrzení stěžovatele, že nemohl přispívat z důvodu své nemajetnosti. Pokud jde o stanovení výše výživného pro nezletilou D. cestou předběžné otázky v trestním řízení, obecné soudy nezaložily své odsuzující rozsudky (výlučně) na tom, že by se stěžovatel "výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti" provozního elektrikáře vzdal, ale naopak (primárně) vycházely z toho, že stěžovatel byl schopen platit vyšší výživné, než skutečně platil, avšak své poměry uspořádal tak, aby oficiálně měl příjmy zcela minimální (viz část skutkové věty rozsudku odvolacího soudu, kde se uvádí, že od roku 2002 do 31. 5. 2010 stěžovatel "působil jako předseda družstva ..., které mu zabezpečovalo krytí veškerých životních potřeb, s ohledem na naturální požitky a příjmy, jichž se mu dostávalo, ... byl schopen nezletilé zajistit srovnatelný životní standard a hradit měsíčně výživné ve shora uvedené částce"), resp. že takto postupoval i poté, co mu vznikla vyživovací povinnost k nezletilé D. I kdyby se tedy Ústavní soud ztotožnil s námitkou stěžovatele, že se práce elektrikáře nevzdal bezdůvodně, nemohl by dospět k závěru, že napadená soudní rozhodnutí nemohou obstát.

18. Na doplnění považuje Ústavní soud za potřebné uvést, že okresní soud sice na stěžovatelovo tvrzení o ztrátě kvalifikace reagoval, a to v podstatě tak, že si stěžovatel mohl kvalifikaci doplnit, neboť na to měl dostatečný časový prostor. Kromě toho konstatoval, že za obdobných podmínek by jistě každý, kdo by měl zájem, byl schopen dosáhnout výdělku, aby z něho mohl platit výživné alespoň 1 500 Kč, a uzavřel v tom smyslu, že stěžovatel neměl žádnou snahu získat odpovídající zaměstnání a dosáhnout takového výdělku, aby dostál své rodičovské povinnosti přispívat na nezletilé dítě v této minimální výši. Z výše uvedeného neplyne, že by stěžovateli obecné soudy vytýkaly, že by opustil dobře placenou práci provozního elektrikáře, nýbrž že nic neučinil proto, aby dosáhl vyššího příjmu, ač tak učinit mohl; také předmětné výživné v částce 1 500 Kč považovaly za minimum toho, co by byl schopen hradit, kdyby o to měl zájem, ať už by vykonával práci provozního elektrikáře, nebo nikoliv. Nelze přehlédnout, že tyto závěry ne zcela korespondují s tím, co plyne ze skutkové věty, tedy že stěžovatel byl schopen platit výživné v uvedené výši, s ohledem na to, že vykonával funkci předsedy družstva, nicméně Ústavní soud toto chápe spíše jen jako určité doplnění v reakci na stěžovatelovy argumenty, resp. jako alternativu, jde-li o stanovení (minimální) výše výživného, na což lze uplatnit přinejmenším pravidlo superfluum non nocet.

19. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že orgány činné v trestním řízení se snažily prokázat, že zatajoval své příjmy, ač tyto byly spolehlivě prokázány, resp. že ve sledovaném období byl nemajetný a žádné jiné příjmy než ze závislé činnosti neměl. V tomto ohledu nutno poukázat na závěry obecných soudů, z nichž naopak plyne, že příjmy, jež byly u stěžovatele zjištěny, nemohou odpovídat skutečnosti, a že stěžovatel musel dosahovat příjmů vyšších, a to minimálně takových, na jejichž základě mohl platit výživné ve vyšší částce než 500 Kč, které platil. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocení neztotožňoval; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, zpravidla založeného zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou v úvahách obecných soudů.

20. Stěžovatel v ústavní stížnosti takový rozpor výslovně nenamítá, a ani Ústavní soud takovéto pochybení nezjistil, naopak ze soudního spisu plyne, že v daném trestním řízení bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování mj. k osobním a majetkovým poměrům stěžovatele, včetně poměrů ve výrobním družstvu KLEMAT Ostrava, jeho vztahu k nezletilé dceři D. a dceři P., jakož i matkám těchto dětí. Byť lze považovat následné hodnocení důkazů ze strany okresního soudu za velice stručné, na čemž nic podstatně nezměnila doplňující (rovněž stručná) argumentace krajského soudu, Ústavní soud neshledal, že by příslušné skutkové závěry, jež našly svůj odraz ve skutkové větě, nemohly obstát, a to i z toho důvodu, že postup soudů nižších stupňů byl předmětem poměrně podrobného přezkumu ze strany Nejvyššího soudu, jenž se s argumentací, jež stěžovatel nyní opakuje v ústavní stížnosti, vypořádal.

21. Na doplnění, event. ve shodě s Nejvyšším soudem, Ústavní soud konstatuje, že je v prvé řadě možno poukázat na a priory odmítavý postoj stěžovatele k nezletilé D. i její matce, pramenící z toho, že matka odmítla podstoupit interrupci, což ostatně plyne ze samotné ústavní stížnosti, kde je matce v podstatě vytýkáno, že se vůči němu zachovala "neférově" s tím, že teď si má nést následky svého rozhodnutí sama. Další skutečností, ze které obecné soudy vycházely, bylo, že stěžovatelem uváděný příjem z družstva ve výši okolo 3 000 Kč měsíčně zjevně nemohl pokrýt (ani) jeho základní životní potřeby. Stěžovatel se sice bránil tím, že jeho životní náklady byly nízké a že mu bylo družstvem hrazeno bydlení, cestovné a stravné, obecným soudům lze ovšem sotva něco vytýkat, pokud této skutkové verzi neuvěřily, vycházejíce z toho, že bylo prokázáno, že stěžovatel do června 2010 platil na výživném pro P. částku 2 000 Kč.

22. Není již zcela zásadní otázkou, jak stěžovatel finanční prostředky získával, ale spíše zda byl schopen platit vyšší výživné, než ve skutečnosti platil, a to (víceméně) ve výši, jak ji stanovily orgány činné v trestním řízení. Jde-li o otázku první, vše nasvědčuje tomu, že stěžovateli plynuly příjmy z družstva formou "cestovného" (jak bylo zjištěno v civilním řízení, stěžovatel měl získávat až 20 000 Kč měsíčně - viz č. l. 235 trestního spisu), "půjček" (stěžovatel v rámci výslechu v přípravném řízení přiznal půjčku přes 72 tisíc Kč v roce 2006 - viz č. l. 13), "stravného" (což sám stěžovatel připouští v ústavní stížnosti) i podílu na zisku (viz výpověď stěžovatele u hlavního líčení na č. l. 235), a to pravděpodobně z toho důvodu, aby byly minimalizovány různé odvody pro stát (viz č. l. 234). V této souvislosti jistě není bez významu, že stěžovatel měl (minimálně) v případě běžné činnosti družstva hlavní slovo, např. rozhodoval o prodeji majetku (viz protokol o výslechu stěžovatele v přípravném řízení i v řízení před soudy obou stupňů na č. l. 10, 234, 281 a násl.), stejně tak jako skutečnosti, že platové poměry zaměstnanců družstva byly podstatně lepší než stěžovatele (viz č. l. 235), nelze ani pominout, jaké byly majetkové poměry dcery P., tedy že měla podíl ve výrobním družstvu KLEMAT Ostrava, v roce 2009 zakoupila osobní vůz Škoda Oktavia a na základě vkladu 100 000 Kč ve stejné době získala 50% podíl na firmě Satpet, s. r. o., založené bývalým zaměstnancem uvedeného výrobního družstva (a svědkem) Ing. Petrem Nytrou, přičemž na obou těchto transakcích se stěžovatel osobně (a zčásti i finančně) podílel (viz např. výpověď stěžovatele v přípravném řízení na č. l. 14). S ohledem (především) na tyto skutečnosti, jsou-li posuzovány ve svém celku (ve vzájemných souvislostech), nelze uzavřít, že by skutkový závěr obecných soudů, že bylo v možnostech stěžovatele platit vyšší výživné, byl bez opory v provedeném dokazování. Nic tedy nesignalizuje pochybení v podobě zmíněného "extrémního rozporu".

23. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá také to, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly majetkovou situací matky nezletilé, přičemž poukazuje na to, že je majitelkou chaty a že z pronájmu může mít příjem (asi 40 000 Kč ročně), že matčiny náklady na bydlení mohou být větší, než uvedla, a že (snad proto) může existovat nějaký "sponzor" patřící do skupiny společně posuzovaných osob. Z hlediska řízení o ústavní stížnosti není ani tak podstatné, že se jedná o ničím nepodložené spekulace, ale spíše to, že není Ústavnímu soudu zcela zřejmé, co by měl obecným soudům vytknout. Orgány činné v trestním řízení si vyžádaly potvrzení o příjmu matky (č. l. 161), okresní soud ji v postavení svědkyně vyslechl (č. l. 236) a z uvedených důkazů vyplynulo, že její měsíční příjem je poměrně nízký (cca 15 000 Kč). Stěžovatel přitom mohl matce položit ve výše uvedeném ohledu otázky a případně navrhnout doplnění dokazování, což neučinil, nadto je evidentní, že kdyby (zcela teoreticky) matka měla další příjem 40 000 Kč za rok, bylo by (beztak) stěžovatelem placené výživné - za výše uvedených okolností - nedostatečné.

24. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. července 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru