Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 957/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
Nájem
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.957.10.1
Datum podání02.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37

99/1963 Sb., § 175r


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 957/10 ze dne 20. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Bytové družstvo NOV, se sídlem Vrbenského 38, 170 00 Praha 7, právně zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem AK se sídlem Na Příkopě 391/7, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2009 č. j. 21 Cdo 640/2009-144, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2008 č. j. 14 Cmo 464/2007-121 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007 č. j. 51 Cm 30/2001-99, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Vrchního soudu v Praze a 3) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. dubna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 17. prosince 2009 č. j. 21 Cdo 640/2009-144, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2008 č. j. 14 Cmo 464/2007-121, jakož i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007 č. j. 51 Cm 30/2001-99 a to pro porušení článku 17 Všeobecné deklarace lidských práv, článku 6 a článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, článku 11, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 31. května 2005 č. j. 30 Cdo 967/2004-72 Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2003 č. j. 14 Cmo 397/2003-51 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2003 č. j. 51 Cm 30/2001-31 a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 24. dubna 2007 č. j. 51 Cm 30/2001-99 Městský soud v Praze určil ve výroku pod bodem I., že žalobce J. S. je členem Bytového družstva NOV (které v řízení před Ústavním soudem vystupuje jako "stěžovatel"). Dále městský soud zastavil řízení ve věci nařízení družstvu umožnit žalobci výkon členských práv a povinností tj. zpřístupnit žalobci byt č. 9 v domě č. p. 1499 na adrese P. (výrok pod bodem II.). Dále městský soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2008 č. j. 14 Cmo 464/2007-121 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. potvrdil. Ve výroku pod bodem III. odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Usnesením ze dne 17. prosince 2009 č. j. 21 Cdo 640/2009-144 Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl a dále rozhodl o nákladech řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy ústavně nekonformním způsobem interpretovaly a aplikovaly ustanovení norem jednoduchého práva, a rozhodnutí obecných soudů ve věci samé tak jsou v extrémním rozporu s kogentními ustanoveními hmotného práva, a to konkrétně s ust. § 37 občanského zákoníku. Stěžovatel namítá rovněž nesprávnou interpretaci a aplikaci ust. § 175r občanského soudního řádu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká nesprávnou a ústavně nekonformní interpretaci norem jednoduchého práva a jeho nesprávnou aplikaci na zjištěný skutkový stav. Dovolací soud podle stěžovatele dále zásadním způsobem pochybil, když v extrémním rozporu s ustanoveními procesního práva vyhodnotil přípustnost, resp. nepřípustnost stěžovatelova dovolání.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází, jestliže je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

V souzené věci Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí, vycházeje ze závazného právního názoru vysloveného v předmětné věci Nejvyšším soudem, dovodil, že žalobce je členem Bytového družstva NOV, neboť usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. června 2000 č. j. 22 D 382/99-78 bylo mimo jiné potvrzeno, že žalobce nabyl veškerý majetek F. Č., zemřelého, posledně bytem v P. s tím, že součástí tohoto majetku byl i členský podíl v Bytovém družstvu NOV ve výši 2 000,- Kč. Zároveň však dohoda o odevzdání bytu a ukončení členství v bytovém družstvu ze dne 7. února 2000, kterou uzavřel žalobce se žalovaným, podle níž zejména zanikají ke dni podpisu této dohody veškerá práva a povinnosti vyplývající z členství v Bytovém družstvu NOV po zemřelém F. Č., jakož i veškerá práva a povinnosti vyplývající z nájemního vztahu týkajícího se bytu č. 9, II. poschodí v domě č. p. 1499, P., je dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2005 č. j. 30 Cdo 967/2004-72 neplatná. Vrchní soud v Praze se se závěry vyslovenými Městským soudem v Praze, který byl stejně jako soud prvního stupně vázán závazným právním názorem vysloveným v předmětné věci Nejvyšším soudem, ztotožnil.

Ústavní soud připomíná, že úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat.

Uvedené se vztahuje i na nyní projednávanou věc.

Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu vydanému v souzené věci - v pořadí již druhému - Ústavní soud připomíná, že z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.

Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru