Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 956/11 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkazní břemeno
dovolání/otázka zásadního právního významu
Usnesení
neplatnost
Valná hromada
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.956.11.1
Datum podání01.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 120 odst.1, § 218 odst.1 písm.c, § 243b odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 956/11 ze dne 28. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HANAKOV, spol. s r. o., se sídlem v Prostějově, Pod Kosířem 3127/74, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, č. j. 29 Cdo 3437/2009-368, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2009, č. j. 5 Cmo 27/2008-344, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2007, č. j. 50 Cm 106/2002-299, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů vydaná v obchodněprávní věci, v níž byla účastníkem, neboť jimi mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Vrchní soud v Olomouci shora uvedeným usnesením potvrdil rubrikované usnesení Krajského soudu v Brně, kterým tento soud zamítl stěžovatelčin návrh na vyslovení neplatnosti konkretizovaných usnesení valné hromady společnosti AGROSTAV Prostějov, akciová společnost, (dále jen "společnost"), konané dne 27. 11. 2001.

Odvolací soud poté, co částečně zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, převzal jeho zjištění, že dne 27. 11. 2001 se konala řádná valná hromada společnosti (dále jen "valná hromada"), která proběhla v souladu s programem uvedeným v pozvánce na valnou hromadu ze dne 17. 10. 2001, resp. tak, jak je uvedeno v části A) notářského zápisu sepsaného Mgr. P. H., notářem (dále jen "notářský zápis"), v níž notář sepsal osvědčení o průběhu řádné valné hromady, přičemž o rozhodnutí valné hromady týkající se změny stanov společnosti v článku 12 odst. 2, písmena a) a b) byl sepsán notářský zápis dle ustanovení § 80a zákona č. 358/1992 Sb., v části B) notářského zápisu. Výpověď svědka Z., podle něhož se valná hromada nekonala, odvolací soud považoval za vyvrácenou ostatními provedenými důkazy.

Se zřetelem k výsledkům dokazování svědeckými výpověďmi Ing. R. L., Ing. Z. L., "pana M.", obsahem podacího lístku ze dne 19. 10. 2001, R 017128 514, a doručenky osvědčující převzetí zásilky stěžovatelkou dne 22. 10. 2001, odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že stěžovatelce byla řádně a včas doručena pozvánka na valnou hromadu, a nikoli "zápis z jednání člena představenstva ze dne 27. 8. 2001", jak tvrdila. Odvolací soud konstatoval, že průběh doručování - blíže popsaný v odůvodnění jeho usnesení - se stěžovatelce zpochybnit nepodařilo.

Posléze odvolací soud shledal věcně správným závěr soudu prvního stupně, že návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti byl podán opožděně po uplynutí tříměsíční prekluzívní lhůty dle ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák., když řízení v této věci bylo zahájeno doručením návrhu soudu až dne 17. 5. 2002.

Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř., jelikož podmínky přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neshledal splněnými.

Nejvyšší soud dal najevo, že předestřenou právní otázku, zda nese důkazní břemeno o prokázání obsahu zásilky její odesílatel či příjemce, za zásadně právně významnou ve smyslu uvedeného ustanovení o. s. ř. považovat nelze, neboť na ní, tak jak ji formuluje stěžovatelka, odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil. Stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud uzavřel, "že je její povinností vyvrátit nepřijetí určité zásilky tím, že prokáže přijetí zásilky jiné", čímž "de facto požaduje, aby adresát zásilky nesl důkazní břemeno stran prokázání toho, jakou listinu obsahuje jemu doručená zásilka." Nejvyšší soud však konstatoval, že vrchní soud - oproti uvedenému tvrzení stěžovatelky - v projednávané věci dovodil, že důkazní břemeno o tom, zda doručená zásilka obsahovala pozvánku na valnou hromadu, nese odesílatel, a že se mu navrženými důkazy tuto skutečnost podařilo prokázat. S úsudkem o takto vymezeném důkazním břemeni nekoliduje podle dovolacího soudu ani konstatování odvolacího soudu, že důkazy navržené stěžovatelkou nebyly dostačující k tomu, aby tento závěr vyvrátily.

V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala v přesvědčení, že "se ani jeden z rozhodujících soudů dostatečně nevypořádal s právní otázkou, kterou od samého počátku řízení uplatňovala, a sice důkazním břemenem stran obsahu zásilky". Stěžovatelka má za to, že "zejména" Vrchní soud v Olomouci "výslovně požaduje, aby předložila důkazy, kterými by vyvrátila tvrzení žalované akciové společnosti, že zásilka obsahovala právě tu listinu, kterou tvrdí žalovaná společnost", čímž přehlíží imanentní omezení dokazování "negativních skutečností" (tj. že v zásilce pozvánka na valnou hromadu nebyla), jakož i povinnost dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy a argumentačně se vypořádat s názory právní vědy nebo judikatury (srov. sp. zn. I. ÚS 403/03). Podle stěžovatelky stojí v rozporu s normami ústavního práva též požadavek, aby "aby musela vyvrátit tvrzení žalované společnosti tím, že by prokázala, že v obálce byla jiná listina, než tvrdí žalovaná akciová společnost". Stěžovatelka posléze projevuje podezření, že "podobná situace se může opakovat a ona opět nebude schopna prokázat, že jí doručená zásilka měla jiný obsah, než který bude tvrdit odesílatel."

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].

V ústavní stížnosti stěžovatelka námitku, že v dovolání "ve skutečnosti" napadla posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, ústavněprávně relevantně nevznesla.

Lze přisvědčit dovolacímu soudu, že pokud odvolací soud své rozhodnutí založil na detailních zjištěních ohledně průběhu doručování, které vycházely z důkazů označených žalovanou společností, důkazní břemeno nesla společnost, a tudíž dovolací námitky, kterými se stěžovatelka domáhala téhož závěru (tj., že odpovídající procesní povinnost měla dopadat - právě - na společnost), zcela míjí prostor, jenž byl - z hledisek relevantního posouzení, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - určující. Na tom ničeho nemění ani okolnost, že odvolací soud dal stěžovatelce najevo, že tyto důkazy - předložené společností - nevyvrátila.

Protože stěžovatelka nepředložila dovolacímu soudu žádnou otázku, jež by z povahy věci mohla být předmětem jeho přezkumu z hlediska existence zásadního právního významu, nezbylo Ústavnímu soudu než přisvědčit závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelka uplatnila tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".

V ústavní stížnosti tedy stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že jí dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí; dovolací soud však podané dovolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že jí vznesené otázky nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž že dospěl k závěru, že se nejedná - vůbec - o otázky právní, které by teprve byly způsobilé vytvořit prostor pro uvážení, zda jim lze přikládat zásadní právní význam.

Lhůtu k ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů předchozích stupňů bylo tudíž nutno počítat již od doručení usnesení soudu odvolacího (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po lhůtě, a tedy opožděně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části (směřující proti usnesením krajského a vrchního soudu) odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru