Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 950/17 #1Nález ÚS ze dne 19.12.2017K právu na náhradu za omezení vlastnického práva územní rezervou

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
KRAJ / KRAJSKÝ ÚŘAD - Středočeský kraj
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkpozemek
vlastnické právo/omezení
náhrada
opatření obecné povahy
PoznámkaPo nálezu z 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 950/17 následuje usnesení z 17. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 1420/20;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 232/87 SbNU 781
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.950.17.1
Datum vyhlášení09.01.2018
Datum podání28.03.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

183/2006 Sb., § 41, § 36, § 102


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Vyloučí-li obecný soud paušálně možnost poskytnutí náhrady za omezení vlastnického práva vymezením územní rezervy dle § 36 stavebního zákona, aniž náležitě posoudí konkrétní okolnosti každého případu, poruší právo vlastníka předmětného pozemku na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 19. 12. 2017 zrušil III. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele Josefa Merhauta rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. 22 Cdo 4304/2015-119, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2015 č. j. 53 Co 148/2015-89 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 9. 2014 č. j. 21 C 120/2014-60, a to pro rozpor s právem stěžovatele dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel je vlastníkem předmětného pozemku, který byl územním plánem obce vytyčen jako zastavitelné území. Později bylo rozhodnuto o vydání zásad územního rozvoje, jimiž byla do míst, kde se nachází pozemek stěžovatele, umístěna územní rezerva dle § 36 stavebního zákona. Z tohoto důvodu se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi náhrady za omezení svého vlastnického práva. Obvodní soud však žalobu stěžovatele zamítl a městský soud tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele rovněž zamítl, neboť dospěl k závěru, že územní rezerva je opatřením toliko dočasným, omezujícím vlastníka nemovitosti pouze v možnosti realizovat záměry, které by mohly ztížit či znemožnit budoucí využití území. Nejedná se proto o zásah do vlastnického práva, za který by vlastníkovi pozemku měla příslušet náhrada. Na podporu svých závěrů přitom Nejvyšší soud odkázal též na usnesení Ústavního soudu v obdobné věci.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se úvodem své právní argumentace vyjádřil k otázce závaznosti svých rozhodnutí, přičemž připomněl, že Nejvyšší soud nebyl bez dalšího vázán povinností respektovat právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu, neboť taková povinnost z čl. 89 odst. 2 Ústavy přímo nevyplývá. Zdůraznil však zároveň, že je nicméně žádoucí, aby Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti z názorů Ústavního soudu obsažených též v jeho kvazimeritorních usneseních vycházel, přičemž to však neznamená, že by nebylo možno přijmout případně závěr jiný.

V napadeném rozsudku Nejvyšší soud citoval z usnesení Ústavního soudu, týkajícího se nepřiznání náhrady za umístění územní rezervy, kdy Ústavní soud porušení vlastnického práva neshledal. Z uvedeného však dle Ústavního soudu nebylo možno dovozovat, že by bylo paušálně vyloučeno, aby územní rezerva představovala zásah do vlastnického práva, který by bylo třeba kompenzovat, jak nesprávně uzavřel Nejvyšší soud. Je nutné vždy vycházet z konkrétních okolností daného případu a závěr o (ne)možnosti přiznání náhrady učinit až na základě specifik dané věci, místa, času a délky trvání předmětného omezení, jakož i dalších významných okolností pro vymezení konkrétní územní rezervy.

Ústavní soud rovněž připomněl, že absence výslovné zákonné úpravy poskytování náhrad za územní rezervu nutně neznamená, že náhrada poskytnuta být nemá, jelikož není vyloučeno její poskytování na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny. Podstatou územní rezervy je dočasné omezení využívání pozemku. Může se přitom stát, že zákaz provádět určité změny vlastníka v jeho záměrech nijak neomezí, neboť dané změny provádět vůbec nezamýšlel, ovšem v případech, kdy vlastník pozemku určité úpravy provést plánoval, může územní rezerva představovat podstatný zásah do jeho vlastnického práva. Z uvedeného je dle Ústavního soudu zřejmé, že při posuzování, zda má být vlastníkovi pozemku poskytnuta náhrada či ne, je vždy nutno vycházet z rozhodných okolností konkrétního případu. Nelze obecně říci, že územní rezerva vždy představuje zásah do vlastnického práva, za který je třeba poskytnout náhradu, stejně tak však nelze poskytnutí této náhrady paušálně vyloučit, jak to učinily obecné soudy v projednávané věci.

Vzhledem k tomu, že obecné soudy v důsledku chybného výkladu judikatury Ústavního soudu dostatečně nezohlednily rozhodné okolnosti řešeného případu a nezabývaly se tím, zda délka trvání a rozsah omezení stěžovatelova vlastnického práva zakládají důvod pro poskytnutí náhrady, dopustily se porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z toho důvodu bylo nutno ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 950/17 ze dne 19. 12. 2017

N 232/87 SbNU 781

K právu na náhradu za omezení vlastnického práva územní rezervou

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 19. prosince 2017 sp. zn. III. ÚS 950/17 ve věci ústavní stížnosti Josefa Merhauta, zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem, se sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 22 Cdo 4304/2015-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2015 č. j. 53 Co 148/2015-89 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2014 č. j. 21 C 120/2014-60, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu za omezení vlastnického práva, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení a Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 22 Cdo 4304/2015-119, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2015 č. j. 53 Co 148/2015-89 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2014 č. j. 21 C 120/2014-60 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016 č. j. 22 Cdo 4304/2015-119, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2015 č. j. 53 Co 148/2015-89 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2014 č. j. 21 C 120/2014-60 se ruší.

Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel je vlastníkem v ústavní stížnosti konkrétně specifikovaného pozemku v katastrálním území Bavoryně. Tento pozemek byl územním plánem obce Bavoryně vytyčen jako zastavitelné území. Zastupitelstvo vedlejšího účastníka rozhodlo na svém zasedání dne 19. 12. 2011 usnesením č. 4-20/2011/ZK o vydání Zásad územního rozvoje Středočeského kraje, které nabyly účinnosti dne 22. 2. 2012 a kterými byla do míst, kde se nachází pozemek stěžovatele, umístěna územní rezerva vysokorychlostní trati ve směru Beroun - hranice Středočeského kraje.

3. Stěžovatel se domáhal na vedlejším účastníku náhrady za omezení vlastnického práva, spočívajícího v tom, že územní rezerva brání tomu, aby na pozemcích realizoval výstavbu a využíval je způsobem, jakým původně zamýšlel.

4. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl, a to zejména s odůvodněním, že není možná přímá aplikace ústavně zakotvených právních principů v Listině a že oporu je třeba hledat v prováděcích zákonech, v nichž ji však pro nárok stěžovatele neshledal.

5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že v důsledku územní rezervy nemůže dojít k újmě na právech stěžovatele z důvodu dočasnosti a obecnosti územní rezervy. Taková újma může vzniknout až v souvislosti s případným následným zapracováním koridoru trati do zásad územního rozvoje.

6. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatele. Územní rezerva nepředstavuje stavební uzávěru a jde o opatření toliko dočasné, omezující vlastníka nemovitosti jen v možnosti realizovat záměry, které by mohly ztížit či znemožnit budoucí využití území. Nejde tedy o zásah do vlastnického práva, který by bylo nutno nahrazovat dle čl. 11 odst. 4 Listiny. Na podporu tohoto svého závěru odkázal Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2152/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Zároveň Nejvyšší soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 247/14 (N 17/80 SbNU 213), z něhož dovodil svou povinnost rozhodnout v souladu s právním názorem Ústavního soudu obsaženým ve shora citovaném usnesení.

II. Argumentace stěžovatele

7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na to, že usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2152/15, jímž argumentoval Nejvyšší soud, se týká jiné situace. Citovaným usnesením bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti někoho, kdo se domáhal zrušení opatření obecné povahy. Naproti tomu stěžovatel se domáhá pouze náhrady za omezení svého vlastnického práva.

8. Dospěl-li Ústavní soud v předmětném rozhodnutí k tomu, že tam posuzované opatření obecné povahy je přiměřeným zásahem do vlastnického práva, které není v rozporu s ústavním pořádkem, neznamená to bez dalšího, že by za zásah do vlastnického práva, který se stal stěžovateli, nenáležela náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny, když sám Ústavní soud v onom usnesení konstatuje, že je třeba v každém případě zkoumat intenzitu omezení vlastnického práva, a to především otázku rozsahu samotného omezení a dále délku trvání takovéhoto omezení.

9. Stěžovatel upozorňuje na to, že omezení jeho vlastnického práva trvalo v době podání žaloby déle než dva roky a v okamžiku podání ústavní stížnosti jde již o dobu delší pěti let.

10. Stěžovatel dále soudům, jež ve věci rozhodovaly, vytýká, že ač se dovolávaly judikatury Ústavního soudu, v přímém rozporu s ní se nezabývaly konkrétními okolnostmi projednávaného případu. Zejména soudy nepřihlédly k rozsahu investic, které stěžovatel již na předmětném pozemku realizoval, a k jeho záměru dalšího využití pozemku (výstavba skladu). V důsledku těchto okolností stěžovateli rozhodnutím vedlejšího účastníka vznikla újma a soudy mu neposkytly právní ochranu. V tomto postupu soudů stěžovatel spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

III. Vyjádření účastníků řízení

11. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.

12. Obvodní soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

13. Městský soud uvedl, že je přesvědčen, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. Poukázal na to, že v napadených rozhodnutích bylo vysvětleno, že územní rezerva sice zasahuje do práv vlastníka pozemku, avšak pouze dočasně, a vlastník je omezen pouze v možnosti realizovat záměry, které by mohly znemožnit či podstatně ztížit budoucí využití území. Napadená rozhodnutí rovněž poukazovala na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, z níž dle městského soudu vyplývá, že v posuzovaném případě nemohla být řeč o porušení čl. 11 odst. 4 Listiny. Namítá-li stěžovatel, že mu vznikla rozhodnutím o územní rezervě újma spočívající v nákladech na pronájem jiných prostor a ušlém zisku, poukazuje městský soud na to, že v řízení před soudy se stěžovatel domáhal pouze náhrady za omezení vlastnického práva a tyto jiné nároky nevznesl.

14. Nejvyšší soud se vyjádřil, že je přesvědčen, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo. Jeho rozsudek je založen na závěru, že v případě územní rezervy nejde o natolik intenzivní omezení vlastnického práva, aby bylo možné je podřadit pod čl. 11 odst. 4 Listiny. Při formulaci tohoto závěru Nejvyšší soud vyšel z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2152/15.

15. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že v předchozím řízení opakovaně zpochybňoval aktivní legitimaci stěžovatele, neboť stěžovatel nereagoval na výzvy vedlejšího účastníka k doplnění jeho žádosti, o níž by následně mohl vedlejší účastník rozhodnout v režimu § 102 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Dále vedlejší účastník citoval ze svých vyjádření k žalobě stěžovatele. Podle vedlejšího účastníka bylo záměrem zákonodárce, aby případná omezení vlastnického práva byla řešena až v okamžiku, kdy je stav konečný.

16. Dále vedlejší účastník poukázal na to, že na zásady územního rozvoje musí navázat územní plán obce Bavoryně, přičemž je v pravomoci obce některé pozemky z koridoru vyjmout, čímž mohlo dojít k podstatnému zkrácení doby, po kterou bylo omezeno vlastnické právo stěžovatele. Na závěr svého vyjádření vedlejší účastník poukázal na to, že stěžovatel byl v době projednávání zásad územního rozvoje starostou obce Bavoryně, tedy obce, v níž se nalézají jeho dotčené pozemky. Z pozice starosty měl bezprostřední přístup k podkladovým materiálům, ke kterým se obec vyjadřovala. V rámci projednávání mu tedy byly přístupny veškeré informace k dané problematice, navrhované varianty řešení i postoj Středočeského kraje, který se dlouhodobě přikláněl variantě, která byla nakonec schválena v rámci předmětných zásad územního rozvoje.

IV. Replika stěžovatele

17. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření městského soudu, Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka stěžovateli na vědomí a k případné replice. Vzhledem k tomu, že obvodní soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, nebylo třeba je k replice zasílat.

18. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel poznamenal, že jeho věc se v relevantních ohledech odlišuje od situace posuzované v usnesení sp. zn. I. ÚS 2152/15, na něž odkazuje Nejvyšší soud. Omezení stěžovatelova vlastnického práva je zcela nesporné, a to v rozsahu ohledně celého jeho pozemku a na dobu, která již v době podání žaloby v roce 2013 činila více jak 2 roky a nyní činí již více než 5 let.

19. Obdobně i v případě vyjádření městského soudu upozorňuje stěžovatel na to, že usnesení sp. zn. I. ÚS 2152/15, jehož se městský soud dovolává, nelze interpretovat tak, že žádná územní rezerva nevyžaduje odškodnění za omezení vlastnického práva. Stěžovatel zdůrazňuje, že i v předmětném usnesení Ústavní soud konstatuje, že je třeba v každém případě zkoumat intenzitu omezení vlastnického práva, a to především rozsah samotného omezení a dále délku trvání takového omezení.

20. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel zopakoval, že podle výše citovaného usnesení Ústavního soudu je třeba zohlednit rozsah omezení a délku jeho trvání. V situaci, kdy územní rezerva trvá již déle než pět let, lze o ní dle stěžovatele těžko mluvit jen jako o dočasném omezení. Při hodnocení rozsahu omezení stěžovatel zdůrazňuje, že jeho pozemek je dle platného územního plánu pozemkem stavebním a že již vynaložil investice do inženýrských sítí v hodnotě přibližně 1,5 milionu Kč.

21. Konečně stěžovatel namítl, že mu nelze klást k tíži, že dosud nebyl aktualizován územní plán obce, když dosud nebyly zahájeny práce na zpracování studie proveditelnosti. Obdobně nelze stěžovateli přičítat k tíži ani fakt, že byl po určitou dobu starostou obce Bavoryně, když tato skutečnost nemá žádnou relevanci pro posuzovaný případ.

V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

22. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

23. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Byl přitom veden těmito úvahami.

VI. a) Závaznost judikatury Ústavního soudu

24. Předně je třeba poznamenat, že "kvaziprecedenční" závaznost (tedy závaznost pro jiné případy podobné tomu již rozhodnutému) přiznává Ústavní soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy pouze rozhodnutím, která mají formu nálezu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173) nebo ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), body 54 a 55; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

25. K usnesením, jimiž se odmítá ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, již Ústavní soud v minulosti upozornil, že taková usnesení nelze bez dalšího vnímat jako potvrzení zákonnosti právního názoru obsaženého v rozhodnutí napadeném ústavní stížností [nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 643/06 (N 142/46 SbNU 373), bod 69]. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval též, že "účelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do povahy a obsahu odmítacích usnesení, která plní mj. funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího rozhodovací kapacitu a rozhodně nemohou poskytovat alibi pro orgány veřejné moci, které však kvazimeritorní (a často i nemeritorní) rozhodnutí soudů chránících základní práva takto užívají jako potvrzení svých právních názorů" (bod 70 téhož nálezu).

26. Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud nebyl ("bez dalšího") vázán povinností respektovat právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu, neboť taková povinnost z čl. 89 odst. 2 Ústavy přímo nevyplývá, nicméně je žádoucí, aby při své rozhodovací činnosti z názorů Ústavního soudu obsažených v jeho kvazimeritorních usneseních vycházel. Vždy je však třeba zohlednit, že konstatuje-li Ústavní soud, že určitý výklad právního předpisu není v rozporu se základními právy stěžovatele, neznamená to bez dalšího, že by nebylo možno přijmout výklad jiný.

27. Konečně pak při argumentaci jakýmkoliv soudním rozhodnutím je třeba vždy text takového rozhodnutí vnímat v kontextu původního řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Soud vždy rozhoduje v konkrétní věci tak, že aplikuje právní normy na zjištěný skutkový stav. Jsou-li skutkové okolnosti v posuzovaném případu odlišné, nelze závěry soudního rozhodnutí v jiné věci bez dalšího přebírat.

28. V napadeném rozsudku Nejvyšší soud cituje z usnesení Ústavního soudu odstavec, který je zakončen větou: "Ve světle důvodů předestřených výše k otázce proporcionality lze bezpečně konstatovat, že v posuzovaném případě se o intenzivní omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny nejedná, a tudíž z ústavního pořádku nevyplývá právo na náhradu za dané omezení." Z toho ovšem nelze dovozovat, že by paušálně vyloučil, že by nebylo možné, aby územní rezerva představovala zásah do vlastnického práva, který je třeba kompenzovat. Sousloví "v posuzovaném případě" se vztahuje na konkrétní územní rezervu, jež byla předmětem řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto daným usnesením. Nelze je interpretovat tak, že by zahrnovalo celou množinu případů, tedy všechny územní rezervy bez ohledu na místo, čas, délku trvání a další okolnosti významné pro vymezení konkrétní územní rezervy.

VI. b) Ústavněprávní východiska náhrady za omezení vlastnického práva

29. Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie "základních" práv a svobod jednotlivce podle Listiny, a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Nicméně tak jako jiná základní práva je rovněž vlastnické právo omezitelné, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo nemá - na rozdíl od jiných základních práv - poměrně jasně vyjádřitelnou materiální (hmotnou) ekonomickou hodnotu a jeho realizace stojí v základu společenských tržních transakcí, vyžaduje jeho případné omezení poskytnutí kompenzace (náhrady) [nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 268/06 (N 2/48 SbNU 9), bod 29].

30. Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že mohou nastat situace, kdy sice dochází k omezení vlastnického práva, avšak není nezbytné za toto omezení vlastníkovi poskytovat náhradu. "Vyvlastněním či omezením vlastnického práva je třeba rozumět pouze takové omezení, které vylučuje realizaci vlastnického práva buď zcela, nebo v rozsahu, který podstatnou měrou znemožňuje výkon vlastnického práva v některé z jeho složek" [nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 34/03 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.), bod 76]. Podobný závěr vyplývá i z rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2010 ve věci Brosset-Triboulet a další proti Francii, stížnost č. 34078/02, § 94.

31. Za znaky kvalifikovaného omezení vlastnického práva, jež nezbytně vyžaduje poskytnutí náhrady, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti výslovně označil omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně stanovuje pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti. Druhou podmínkou, kterou v této souvislosti Ústavní soud připouští, je intenzita omezení vlastnického práva, jež může být vyjádřena více faktory, a to především otázkou rozsahu samotného omezení a dále délkou trvání takového omezení, tedy zda jde o omezení dočasné nebo trvalé [stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.), body 17 a 18].

VI. c) Náhrada za omezení vlastnického práva a územní rezerva

32. Ústavní soud předesílá, že absence výslovné zákonné úpravy poskytování náhrad za územní rezervu nutně neznamená, že náhrada poskytnuta být nemá. Není totiž vyloučeno, aby byla taková náhrada poskytována na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny. Již v nálezu ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 34/97 (N 59/11 SbNU 77; 152/1998 Sb.) k dopadům pozemkových úprav Ústavní soud vyslovil možnost přímé aplikace tohoto ustanovení ústavního pořádku. K závěru, že mohou být poskytovány náhrady za změny v území na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud. Na rozhodnutí jeho rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 1 Ao 1/2009 stěžovatel odkazoval ve svém odvolání (č. l. 69 soudního spisu vedeného obvodním soudem). Možno též poukázat na některé závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4211/2010 k otázkám náhrady majetkové újmy vlastníkům pozemků dotčených zřízením ochranného pásma podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů.

33. Podstatou územní rezervy upravené v § 36 stavebního zákona je dočasné omezení využívání pozemku. Omezení spočívá v tom, že zákon zakazuje změny v území, které by mohly znemožnit nebo podstatně ztížit realizaci záměru, kvůli němuž byla územní rezerva zřízena. Dočasnost omezení vyplývá z toho, že územní rezerva zaniká tím, že je aktualizována územně plánovací dokumentace. Taková aktualizace může mít pro konkrétní pozemek za následek buď nastoupení významnějšího zásahu do vlastnického práva (bude-li zamýšlená plocha či koridor vymezena právě na daném pozemku), nebo skončení dočasných omezení (bude-li plocha či koridor vymezena na jiném pozemku nebo rozhodne-li se nakonec, že k vymezení plochy, respektive koridoru vůbec nedojde).

34. Obecně formulované omezení spočívající v zákazu změn v území, které by mohly znemožnit nebo podstatně ztížit stanovené využití území, dostává svůj konkrétní obsah tím, o jaké stanovené využití má jít. Intenzita dopadu takového omezení na vlastníka pozemku může být různá též v závislosti na tom, jak svůj pozemek zamýšlel využívat. Může se stát, že zákaz provádět určité změny vlastníka nijak neomezí, neboť takové změny provádět vůbec nezamýšlel a nadále může svůj pozemek využívat stejně jako před zřízením územní rezervy (tedy například provozovat zemědělskou činnost, popř. jiné činnosti, které nejsou s účelem územní rezervy v rozporu).

35. Naproti tomu v jiných případech se může stát, že vlastník pozemku zamýšlel provádět určité úpravy (typicky zřizovat stavby) a již pro tyto změny podnikl některé přípravné kroky (například získal územní rozhodnutí o změně využití území, čímž mohlo mj. dojít k vyjmutí jeho pozemku ze zemědělského půdního fondu, rozhodnutí o umístění stavby, stavební povolení apod.), aniž zde ještě bylo opatření obecné povahy vymezující územní rezervu, popř. dokonce se ani nedalo předpokládat. V takové situaci může územní rezerva představovat podstatný zásah do vlastnického práva. Přitom je třeba přihlížet rovněž k tomu, po jakou dobu již situace (tedy omezení způsobené vymezením územní rezervy) trvá.

36. Z uvedeného je zřejmé, že při posuzování, zda má být vlastníkovi pozemku poskytnuta náhrada za omezení vlastnického práva způsobené územní rezervou, je třeba vždy posuzovat rozhodné okolnosti konkrétního případu. Nelze obecně říci, že by územní rezerva vždy představovala zásah do vlastnického práva, za který je třeba poskytnout náhradu, ale nelze ani paušálně poskytnutí náhrady vyloučit, jak to učinily soudy v posuzovaném případě, stejně jako nelze paušálně stanovit její výši, když zpravidla nepůjde o definitivní zmaření investovaných prostředků.

37. Jestliže v konkrétním případě dojde soud k závěru, že územní rezerva představuje kvalifikovaný zásah s ohledem na délku svého trvání, rozsah omezení vlastnického práva, není vyloučeno poskytnutí náhrady prostřednictvím přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného použití § 102 stavebního zákona. To je však věcí posouzení konkrétních okolností případu.

VII. Závěr

38.Soudy v napadených rozhodnutích vyložily shora uvedené usnesení Ústavního soudu a dovodily z něj, že územní rezerva nemůže nikdy představovat zásah do vlastnického práva, který je třeba nahradit dle čl. 11 odst. 4 Listiny. V důsledku tohoto chybného výkladu judikatury Ústavního soudu nedostatečně zohlednily rozhodné okolnosti jimi řešeného případu a nezabývaly se tím, zda délka trvání a rozsah omezení stěžovatelova vlastnického práva zakládají důvod k tomu, aby byla stěžovateli poskytnuta jím požadovaná náhrada. Jen a pouze z tohoto důvodu (nikoli pro porušení čl. 11 odst. 4 Listiny) shledal Ústavní soud nutným rozhodnutí obecných soudů zrušit, neboť na takto budovaném základě nemohly stěžovateli poskytnout řádnou soudní ochranu, jak to vyžaduje čl. 36 odst. 1 Listiny. Oba možné závěry (poskytnutí nebo neposkytnutí náhrady, popř. v jakém rozsahu) je tak nutno založit nikoli na nemožnosti náhradu poskytnout, nýbrž na posouzení konkrétních okolností případu a účelu územní rezervy.

39. Z uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

40. Ústavnísoud rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru