Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 95/99Nález ÚS ze dne 25.11.1999Změna výpovědi tzv. korunního svědka jako důvod povolení obnovy řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Obnova řízení
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 165/16 SbNU 215
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.95.99
Datum podání22.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 95/99 ze dne 25. 11. 1999

N 165/16 SbNU 215

Změna výpovědi tzv. korunního svědka jako důvod povolení obnovy řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti R. V.,

nyní ve výkonu trestu, zastoupeného JUDr. J. S., advokátem,

směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To

95/98-42, ze dne 28. 12. 1998, ve spojení s usnesením Městského

soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26. 10. 1998, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42, ze dne

28. 12. 1998 a usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt

115/98-21, ze dne 26. 10. 1998 se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 20. 2. 1999 ústavní stížnost, kterou

brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 95/98-42.

Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jeho stížnost, kterou podal do

usnesení Městského soudu v Praze, č.j. Nt 115/98-21, ze dne 26.

10. 1998, kterým byl zamítnut podle § 283 písm. d) trestního řádu

jeho návrh (dále tr.ř.) na povolení obnovy řízení. V uvedeném

postupu spatřuje navrhovatel porušení svých základních lidských

práv a svobod zakotvených v ust. čl. 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy

o ochraně lidských práv a svobod (dále Úmluva) i porušení čl. 10

Ústavy ČR.

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98 Ústavní

soud zjistil, že návrh na povolení obnovy řízení směřoval do

trestní věci navrhovatele vedené u Městského soudu v Praze, pod

sp. zn. 46 T 2/95, kdy byl pravomocně uznán vinným (i na základě

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1997) ze spáchání

trestného činu nedovolené výroby a držení omamných

a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 3, písm. b)

trestního zákona (dále tr. zák.) a trestného činu nedovoleného

ozbrojování dle § 185 odst. 1 tr. zák., které spáchal v roce 1994

jednáním uvedeným ve skutkových větách příslušných rozhodnutí.

Podstatou podaného návrhu na povolení obnovy řízení je tvrzení

navrhovatele, že korunní (a vlastně jediný přímý) svědek, který

v trestní věci vypovídal proti navrhovateli a usvědčoval ho

z trestné činnosti již zmíněné,zásadně změnil svou výpověď s tím,

že pokud proti navrhovateli v jeho trestní věci svědčil

a z trestné činnosti jej usvědčoval, tak jeho svědecká výpověď

(tehdy učiněná) byla vědomě nepravdivá. Jedná se o svědka jménem

R. T., který byl sám za obdobnou trestnou činnost odsouzen ve

Švýcarsku. Ten je v současné době na svobodě a dne 9. 4. 1998

učinil před S. B. J. z B. prohlášení, že v průběhu roku 1994

vypovídal nepravdivě před trestními orgány Švýcarska, a to proti

navrhovateli, kterého také neodůvodněně obvinil. Uvedl, že tehdy

vypovídal jako obviněný a nemusel tak mluvit pravdu, navíc mu bylo

slíbeno (švýcarskými orgány), že pokud obviní V., bude propuštěn

z vězení. Nyní pod tlakem svého svědomí a u vědomí toho, že byl V.

v ČR přísně potrestán, učinil tuto výpověď, která byla ověřena

úředně tajemníkem Místního úřadu V. T. - obce B. Uvedeným

rozhodnutím potom Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konané

dne 26. 10. 1998 návrh na povolení obnovy řízení zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí vycházel ze závěrů, které učinil

v původním trestním řízení vedeném proti navrhovateli jak soud

nalézací, tak i soud odvolací. Poukázal na tehdejší změny ve

výpovědi svědka T., který před svým tvrzením usvědčujícím

navrhovatele jeho účast zamlčoval či popíral. Poukázal na

prokázané telefonické hovory s dalším odsouzeným ve věci pašování

drog (V. Z.), ze kterých plyne obava z policie. Upozornil i na

snahu utajit telefonní číslo navrhovatele, když k takovému postupu

by za normálních okolností nebyl rozumný důvod. Zmiňuje konečně

i blízký vztah navrhovatele k dalšímu odsouzenému kurýru drog (J.

R.), když po jeho uvěznění poskytl jeho manželce významnou

finanční částku (300.000,- Kč) k umožnění jeho návštěvy ve věznici

ve Švýcarsku. Za daného stavu tak soud I. stupně uzavřel, že není

žádný důvod uvěřit další výpovědi R. T. právě i s poukazem na to,

že by jej k usvědčující výpovědi nutily švýcarské vyšetřovací

orgány. Poukázal dále na četné změny výpovědí svědka, které byly

dostatečně zhodnoceny v původním trestním řízení a z tohoto

pohledu jeho nynější výpověď vlastně postrádá hodnotu nového

důkazu. Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal stížnost, ve

které znovu upozornil na zcela rozdílnou (změněnou) výpověď svědka

T. právě ve vztahu k původnímu trestnímu řízení, na jehož základě

byl navrhovatel pravomocně odsouzen. Opakoval argumentaci užitou

již v návrhu na povolení obnovy řízení dle trestního řádu

a dovodil, že v zásadě jediným důkazem na základě kterého byl

odsouzen je právě ona svědecká výpověď R. T. učiněná v trestním

řízení vedeném proti navrhovateli, když tato výpověď byla učiněna

před švýcarskými orgány. Namítl dále nelogičnost a neprůkaznost

užití dalších, tentokráte nepřímých důkazů (telefonické rozhovory,

telefonní číslo v zápisníku svědka a otázka odsouzeného R.).

Zároveň také vznesl námitku podjatosti ve vztahu k předsedovi

senátu soudu I. stupně, který rozhodoval o podaném návrhu na

povolení obnovy řízení. O takto podané stížnosti rozhodoval Vrchní

soud v Praze a ten usnesením ze dne 28. 12. 1998, č.j. 11 To

95/98-42, stížnost dle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí rekapituloval tvrzení navrhovatele

i soudu I. stupně s tím, že jeho rozhodnutí bylo učiněno v souladu

se zákonem. Konstatoval, že navrhovatel vznesl námitku podjatosti

senátu soudu I. stupně a jeho předsedy a také existenci dopisu, ve

kterém R. T. sděluje, že je připraven se k soudu dostavit a ve

věci vypovídat. K věci samé potom připustil možnost (podle

uznávaného výkladu), že za nový důkaz lze považovat i podstatně

změněnou výpověď důležitého svědka, v takovém případě však soud

musí velmi pečlivě hodnotit důvody, které svědka k takovému

postupu vedly s tím, že šetření důvodnosti návrhu na povolení

obnovy není obligatorním. Odkázal na to, že k odpovídajícímu

závěru lze nepochybně dospět porovnáním původně provedených důkazů

s významem důkazu nově navrhovaného. Uzavřel, že hodnocením

výpovědí T. se soudy v původním řízení podrobně zabývaly a dodal,

že soud I. stupně v řízení o povolení obnovy správně poukázal na

změny jeho výpovědi před švýcarskými orgány, které měly logický

a v praxi obvyklý vývoj od zamlčování přes popírání až k doznání

s tím, že konečná výpověď svědka byla v mnohých směrech

potvrzována i dalšími důkazy. Případná nová výpověď svědka (shodná

s jeho prvními výpověďmi ve Švýcarsku - kterým tehdy soud

neuvěřil), nemohla dosavadní skutková zjištění změnit tak, že by

mohla být považována za nový důkaz, vedoucí k povolení obnovy

řízení. K otázce namítané podjatosti se nijak nevyjádřil.

Do zmíněného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal

navrhovatel ústavní stížnost, s návrhem toto rozhodnutí zrušit.

V postupu Vrchního soudu v Praze spatřuje porušení svých

základních práv a svobod obsažených v čl. 6 odst. 1, 3, písm. d)

Úmluvy, jakož i čl. 10 Ústavy ČR. Poukázal na ověřené prohlášení

R. T., ve kterém zcela mění svou výpověď i na jeho ochotu

a vlastně i žádost moci vypovídat před soudem. Zdůraznil, že

procesní postavení T. je zcela odlišné od toho kdy vypovídal

(tehdy jako obviněný s možností vypovídat jak uznal za vhodné)

v rámci své obhajoby před švýcarskými orgány, když nyní nabízí

svou výpověď v postavení svědka se všemi důsledky z toho

plynoucími (včetně případného trestního postihu v případě

prokázání jeho eventuální křivé či nepravdivé výpovědi). Neměl

však možnost svou výpověď učinit a to přímo před soudem a detailně

tak k věci vypovídat, když jím nabízená výpověď byla již dopředu

odmítnuta. Konečně navrhovatel dospěl k závěru, že svědectví T. je

v jeho věci naprosto zásadní, a to i s ohledem na jeho výpovědi

v původním trestním řízení i na nepřímé další důkazy tehdy

provedené. Jak již řečeno, v postupu Vrchního soudu v Praze vidí

zásah do svých základních práv a svobod označených v čl. 6 odst.

1, 3, písm. d) Úmluvy, přičemž zároveň poukázal na čl. 10 Ústavy

ČR s tím, že právě Úmluva o ochraně lidských práv a základních

svobod, kterou je takto ČR vázána, je pro ni bezprostředně závazná

a má přednost před zákonem.

Na vyžádání Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti

Vrchní soud v Praze uvedl přípisem označeným jako vyjádření, že

věc je zřejmá z přiložených rozhodnutí (sp. zn. 11 To 95/98, sp.

zn. 11 To 60/97) a nemá co by doplnil.

Po zvážení všech skutečností plynoucích jak z podané ústavní

stížnosti, tak i ze spisového materiálu, který Ústavní soud

vyžádal (spis Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 115/98) dospěl

k závěru, že podaný návrh je důvodný. Předně je na místě poukázat

na velmi důležité až zásadní postavení R. T., který vypovídal jako

svědek v trestní věci navrhovatele, a to jako tzv. korunní svědek

a také vlastně jediný, který z trestné činnosti, pro kterou byl

navrhovatel uznán vinným jej také usvědčoval. Jeho již citované

prohlášení potom nasvědčuje tomu, že svou výpověď z původního

trestního řízení hodlá zásadně změnit, a to z důvodů, které

v uvedeném prohlášení uvádí. Tato skutečnost právě může být oním

novým důkazem, tak jak na to poukazuje i odvolací soud

v odůvodnění svého rozhodnutí, když za dříve neznámý důkaz je

třeba považovat též důkaz provedený, jehož obsah je však jiný než

v původním řízení (např. i podstatně změněná výpověď korunního

svědka). V tomto smyslu je také nezbytné interpretovat příslušné

ustanovení trestního řádu (§ 278 odst. 1). Samozřejmě a ovšem musí

být hodnoceny i okolnosti nebo důvody, které vedly k obsahové

změně důkazů. A právě vycházeje z této skutečnosti má Ústavní soud

za to, že v uvedeném řízení i odvolací soud poukázal pouze na již

zmíněné prohlášení T., učiněné a svěřené v cizině a z jeho obsahu

vyvodil konečné závěry odmítající jeho věrohodnost

a přesvědčivost. To vše při vědomí toho, že svědek je ochoten před

soudem vypovídat a svou svědeckou výpověď nabízí (je připraven

předstoupit před soud). S ohledem na již řečené, tedy zásadní

důležitost výpovědí T. pro odsouzení navrhovatele i u vědomí toho,

že nelze přeceňovat v původním řízení provedené důkazy (v podstatě

nepřímé), není dán žádný rozumný důvod, proč by tohoto svědka

neměl přímo soud vyslechnout. V rámci jeho přímého výslechu je

potom na místě pečlivě a pozorně zvážit skutečnosti jím uváděné,

přímo reagovat na jeho případná tvrzení a zabývat se

i podrobnostmi (ve vztahu k jeho dřívějším výpovědím), které

nebyly uvedeny v již zmíněném svědkově prohlášení. To vše

i s poukazem na jeho procesní postavení (svědka) s případnými

důsledky. Takovému postupu nic nebrání (a to i s ohledem na

vyjádření svědka stran jeho možnosti a vlastně snahy předstoupit

před soud), podstatným však zůstává již vyslovené. Tedy

skutečnost, že se jedná v dané věci (i z pohledu předchozího

odsouzení navrhovatele) o zásadní úvahu o tom, zda takto nabízený

důkaz lze označit za takový, který byl soudu dříve neznámý a který

by mohl sám o sobě nebo se skutečnostmi a důkazy už dříve známými

odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a tedy konečném důsledku vést

k povolení obnovy řízení. Postupem soudů obou stupňů tak nebylo

respektováno namítané ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy,

když toto ustanovení je nutno vztáhnout i na postup soudů

rozhodujících o obnově (trestního) řízení. Protože nelze mít za

to, že takto navrhovaný a zásadní důkaz v rámci návrhu na povolení

obnovy řízení byl dostatečně verifikován, bylo porušeno v konečném

důsledku i právo navrhovatele na spravedlivý proces, zejména

z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, když požadavek na provedení závažného a zásadního důkazu

nebyl soudy akceptován, když jejich argumentace v tomto směru není

přesvědčivá a vyčerpávající.

Na tomto místě a snad i nad rámec učiněných úvah Ústavní soud

zdůrazňuje, že důvody obsažené v tomto rozhodnutí nikterak

nenaznačují, jak by měly obecné soudy dále o návrhu na povolení

obnovy rozhodovat, když samozřejmě je pouze na nich k jakým

závěrům po výslechu svědka dospějí. S ohledem na uvedené proto

Ústavní soud rozhodl jak uvedeno ve výroku tohoto nálezu s tím, že

zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, jednak z důvodů procesní

ekonomie, především však proto, že protiústavnost rozhodnutí

odvolacího soudu má již svůj podstatný základ v rozhodnutí soudu.

I. stupně. Nezbývá závěrem než dodat, že na namítanou podjatost

soudce Městského soudu v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí

odvolací soud nijak nereagoval a tak s ohledem na současný stav

v řízení bude zapotřebí o této skutečnosti příslušným postupem

v souladu s trestním řádem i ústavními předpisy rozhodnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 25. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru