Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 95/97Nález ÚS ze dne 12.06.1997K hodnocení důkazů obecnými soudy (opomenuté důkazy). K převodu věcí z národního majetku. K dodržování procesních principů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 76/8 SbNU 231
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.95.97
Datum podání20.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

104/1966 Sb., § 16 odst.1

229/1991 Sb., § 8 odst.1

99/1963 Sb., § 132, § 157


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997

N 76/8 SbNU 231

K hodnocení důkazů obecnými soudy (opomenuté důkazy). K převodu věcí z národního majetku. K dodržování procesních principů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v III. senátě ve věci ústavní stížnosti

K. S. proti Krajskému soudu v Českých Budějovicích, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.

prosince 1996, sp. zn. 5 Co 2358/96, jakož i rozsudek Okresního

soudu v Písku ze dne 22. července 1996, sp. zn. 4 C 303/92, se

zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.)

a i jinak formálně bezchybnou [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm.

a), odst. 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.] ústavní stížností napadl

stěžovatel pravomocné rozsudky Okresního soudu v Písku ze dne 22.

července 1996 (sp. zn. 4 C 303/92) a Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 13. prosince 1996 (sp. zn. 5 Co 2358/96)

a tvrdil, že těmito rozhodnutími obecné soudy, jako orgány veřejné

moci, porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý

proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle

odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak ve stěžovatelově

restituční věci, a to především tím, že mezi skutkovými zjištěními

obecných soudů na straně jedné a mezi právními závěry napadených

rozhodnutí je extrémní nesoulad, neboť obecné soudy obou stupňů

aplikovaly právo (zejména § 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. ve

znění zákona č. 183/1993 Sb.) takovým způsobem, že jím popřely

vlastní smysl restitučních zákonů a v důsledku toho "legalizovaly

komunistickou zvůli". Pokládaje proto napadená rozhodnutí "nejen

za nespravedlivá a nezákonná", stěžovatel tvrdí, že jako taková se

"dotýkají podstaty právního státu a tuto podstatu přímo ohrožují".

Tuto podstatu věci spatřuje stěžovatel v tom, že nemovitosti,

o které v této věci jde (dům čp. 2 - hájenka se stavební parcelou

č. 139 a zahrada čp. 1449 v obci a kat. úz. S. L., okr. P.),

vedlejší účastník (v řízení před obecnými soudy žalovaný) nabyl se

svojí manželkou na základě protiprávního zvýhodnění (§ 8 odst. 1

zák. č. 229/1991 Sb.) a nadto současně též za nepřiměřeně nízkou

cenu, tedy způsobem, který zakládá zákonné znaky porušení (tehdy

platných) právních předpisů (§ 8 zák. č. 229/1991 Sb. v současně

platném znění).

S poukazem na to, že již zmíněné a dříve označené nemovitosti

od samotného počátku sloužily pro potřeby výroby stěžovatelova

velkostatku (a později pro potřeby socialistické organizace),

a proto jako výrobní prostředek se nemohly stát (v období

totalitního režimu) předmětem (někdejšího) osobního vlastnictví,

dovozuje, že vedlejší účastník je mohl nabýt jen za porušení

někdejší vyhlášky o správě národního majetku (vyhl. č. 104/1966

Sb.), a to jen díky svému někdejšímu služebnímu a společenskému

postavení.

Stěžovatel proto navrhl (též s přihlédnutím k nálezu

Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 ve věci III. ÚS

166/95), aby Ústavní soud svým nálezem obě vpředu označená

rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Účastník řízení o ústavní stížnosti (Krajský soud v Českých

Budějovicích) podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené

rozhodnutí jako rozhodnutí odvolacího soudu vzešlo, odmítl vývody

ústavní stížnosti, popřel, že by rozhodnutím samotným, či řízením,

jež mu předcházelo, byl stěžovatel zkrácen na svých ústavně

zaručených základních právech a s odkazem na odůvodnění napadených

rozhodnutí navrhl, aby Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost

jako nedůvodnou zamítl.

Také vedlejší účastník vývody ústavní stížnosti stěžovatele

odmítl, popřel, že by posuzované nemovitosti nabyl za podmínek

a okolností popisovaných stěžovatelem a zdůraznil, že ony

nemovitosti spolu se svou manželkou nabyl koupí "na základě řádné

kupní smlouvy náležitě registrované státním notářstvím a za

stanovenou kupní cenu", která - co do své výše - zohledňovala

skutečnost, že zejména hájenka (dům čp. 2 označeného kat. území)

byla stará přes 170 let, řadu let nebyla udržována, a proto také

byla značně zchátralá, takže též proto, že nemovitosti se nachází

mimo obec a na samotě, byla sjednaná kupní cena všem rozhodným

okolnostem i cenovému předpisu tehdy platnému zcela přiměřená;

v podrobné polemice s tvrzeními ústavní stížnosti tato tvrzení

odmítl a "nad rámec důvodů uváděných v ústavní stížnosti" se

posléze vrátil k právním aspektům rozhodných otázek tak, jak ji ze

svého hlediska rozvedl již v řízení před obecnými soudy

(nedostatek aktivní legitimace na straně stěžovatele, prekluze

uplatněného nároku) a posléze navrhl, aby Ústavní soud

o posuzované ústavní stížnosti rozhodl buď odmítavým [§ 43 odst.

1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.] nebo zamítavým (§ 82 odst. 1 zák.

č. 182/1993 Sb.) výrokem.

Manželka vedlejšího účastníka, ač o svém procesním postavení

a oprávnění (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) byla Ústavním

soudem vyrozuměna (č. l. 7 spisu Ústavního soudu), k ústavní

stížnosti se nevyjádřila a svých procesních oprávnění v řízení

o ní jako vedlejší účastnice nevyužila.

Ústavní stížnost je důvodná.

Podle odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí

obecné soudy základní tvrzení stěžovatele odmítly s poukazem na

to, že podle skutkových zjištění, k nimž dospěl obecný soud I.

stupně a která za správná pokládá i soud odvolací, tato tvrzení

neobstojí neboť stručně shrnuto

a) sjednaná kupní cena posuzovaných nemovitostí, snížená oproti

znaleckému zjištění (znalce M., tak následného znalce ing. H.)

jak u samotné stavby, tak i u pozemků o 50 %, tj. z částky 32

065 Kčs (příp. částky 30 350 Kčs) na částku 16 800 Kčs je plně

odůvodněna, a to jak stářím a nevalným stavem budovy, tak

i odlehlostí místa, v němž se spolu s pozemky nachází, a že

b) právě pro tyto okolnosti o koupi těchto nemovitostí nejevil

zájem nikdo jiný než právě odpůrci, jimž ostatně, jako již

jejich uživatelům (na základě předchozí nájemní smlouvy z roku

1972) slušelo při jejich prodeji (podle tehdejších směrnic

ministerstva financí z roku 1964) dát přednost před případnými

jinými zájemci; proto je také - podle přesvědčení odvolacího

soudu - zcela "bezvýznamné, že odpůrce (tj. vedlejší účastník)

byl zároveň vysoký státní funkcionář (generální prokurátor,

případně předtím náměstek), a že na hlavičkovém (sc. úředním)

papíře napsal dopis, kterým hodlal prodej nemovitostí uspíšit".

Takto dospěly obecné soudy k závěru, že posuzované

nemovitosti vedlejší účastník spolu se svojí manželkou (žalovaní

v řízení před obecnými soudy) nabyl v souladu s tehdy platnými

předpisy, aniž by při uzavírání kupní smlouvy byl jakkoli

protiprávně zvýhodněn, a proto pro nedostatek podmínek daných

zákonem [§ 8 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. ve znění zák. č.

183/1993 Sb.] žalobu stěžovatele (rozsudkem obecného soudu I.

stupně ze dne 22. července 1996, ve znění rozsudku obecného soudu

II. stupně ze dne 13. prosince 1996) zamítly.

Z Ústavním soudem vyžádaného spisu Okresního soudu v Písku

(sp. zn. 4 C 303/92) však vyplývá, že jak skutkové závěry obecných

soudů, tak i právní posouzení věci, nejsou v souladu se všemi

okolnostmi, které v řízení před nimi vyšly najevo a jimiž bylo

třeba se při posouzení věci zabývat (§ 1, § 132 o. s. ř.);

v důsledku toho ani napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou

v souladu se zákonem (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.),

přičemž tato pochybení a vady samotných rozhodnutí - jak později

bude rozvedeno - svou závažností a intenzitou zasahují již do

oblasti ústavně zaručených základních práv; nadto - pod posléze

uvedeným aspektem - jeví se skutková zjištění obecných soudů jako

neúplná a též rozporná.

Podle již zmíněného tvrzení ústavní stížnosti (a obdobných

tvrzení stěžovatele v řízení před obecnými soudy) stavba, zapsaná

v evidenci nemovitostí v kat. území S. L. jako dům čp. 2 a podle

obsahu spisu nazývaná hájenkou, byla určena k hospodářským

potřebám někdejšího velkostatku stěžovatele a jako taková také

sloužila i později následné socialistické organizaci, a proto jako

výrobní prostředek se nemohla ve smyslu tehdy platných předpisů

stát předmětem osobního vlastnictví (§ 127 tehdy platného o. z.);

nic z obsahu spisu - nepřihlédne-li se k letmé a zcela obecné

zmínce některých svědků (kupř. sv. T. - 27v spisu okresního soudu

- dále jen o. s.), že "prodej (posuzovaných nemovitostí) se dělal

podle vyhlášky" - nenasvědčuje tomu, že by se obecné soudy

stěžovatelovým tvrzením jakkoli zabývaly.

Již v této souvislosti nelze přehlédnout, že podle obecnými

soudy zcela opomenuté výpovědi sv. M., pracovníka podnikové

kontroly někdejších J. s. l. v Č. B. (č. l. 27 spisu o. s.), při

prodeji posuzovaných nemovitostí došlo (ve vztahu k tehdy platné

právní úpravě) k celé řadě pochybení, a to nejen v samotném

(metodickém) postupu, ale - a to nikoli v poslední řadě - též

v tom, že vedlejšímu účastníkovi poskytnutá sleva z kupní ceny

(oproti ceně vyjádřené znaleckým posudkem) byla neoprávněná;

význam této výpovědi je zvýrazněn přípisem Ministerstva lesního

hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu ČR ze dne 18. dubna

1990 (čj. 168/005/90), který - ač založen v přílohách spisu

obecného soudu - zůstal obecnými soudy rovněž zcela nepovšimnut;

podle tohoto přípisu, slevy z kupních cen nemovitostí prodávaných

organizacemi lesního hospodářství mohly být kupujícím poskytovány

toliko do 1. června 1969, neboť po tomto datu novou právní úpravou

(vyhl. 43/1969 Sb.) nebylo již další poskytování slev z kupních

cen prodávaných objektů přípustné, na což ministerstvo financí

(v částce 4/1969 Finančního zpravodaje) organizace zvlášť

upozornilo (příloha spisu Ústavního soudu, příloha ve spise

obecného soudu).

Podle přesvědčení Ústavního soudu již proto neobstojí závěr

rozhodnutí odvolacího soudu (č. l. 332 spisu o. s.), že výpověď

označeného svědka "není ke zjištění skutkového stavu potřebná a že

absence jejího hodnocení okresním soudem nečiní napadený rozsudek

(sc. rozsudek soudu I. stupně ze dne 22. července 1996)

nepřezkumatelným"; jestliže totiž zákon obecným soudů přikazuje,

aby ve svém rozhodnutí stručně a jasně vyložily mimo jiné proč

neprovedly i další (tj. též účastníky řízení navržené) důkazy (§

157 odst. 2 o. s. ř.), je tím spíš nezbytné - z hlediska zásad

spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod) - trvat na tom, aby obecné soudy důsledně plnily též

svou povinnost hodnotit (podle své úvahy) každý (provedený) důkaz

jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti,

přihlížejíce při tom pečlivě ke všemu, co v řízení vyšlo najevo

(§ 132 o. s. ř.). Nelze proto obecným soudem v řízení provedený

důkaz v rozhodnutí (jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám

o sobě je v rozporu s tím, co tento soud - s ohledem na své závěry

stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů - pokládá za

skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným

a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů

a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit,

jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které

skutečnosti vzal za prokázány.

Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud

ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které

z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které

z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které

opomene. Ostatně co do tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud již

v nálezu ve věci III. ÚS 61/94 (publ. pod č. 10 in Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, vydání 1.,

Praha C. H. Beck 1995) podrobně vyložil, jak procesní vadu jimi

založenou pod aspekty čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod chápe a z jakých důvodů je nutno takovou vadu pokládat za

rozpornou s ústavními principy včetně toho, který je dán ust. čl.

95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.; citované stanovisko odvolacího

soudu je tak ve zřetelném rozporu s nálezem Ústavního soudu, jak

posléze byl označen.

Obdobně je tomu i co do závěru odvolacího soudu stran

"důvodného zvýhodnění" vedlejších účastníků (jako uživatelů

posuzovaných nemovitostí) při uzavírání kupní smlouvy a případně

stran právní povahy souhlasu tehdejšího MNV ve S. L. (č. l. 331

spisu o. s.); zde odvolací soud přehlíží, že užívání těchto

nemovitostí podle sdělení samotného prvého vedlejšího účastníka

(v jeho dopise ze dne 20. února 1973) skončilo ke dni 1. ledna

1973 a že tak vlastně ke dni uzavření kupní smlouvy (8. prosinec

1975) ji vedlejší účastníci užívali zřejmě bez právního důvodu;

nadto nešlo o "rekreační objekt", ale (dle výpisu z pozemkového

katastru obce S. L. i dle kupní smlouvy ze dne 16. prosince 1975)

o dům, tedy o stavbu určenou k trvalému obývání. Tento charakter

nemovitosti a způsob jejího užívání měly ovšem podle tehdy platné

právní úpravy (ke dni uzavření kupní smlouvy) svůj zásadní význam,

který současně podmiňoval (za dodržení dalších právních předpisů

stran zcizení věci z národního majetku) možnost jejího případného

prodeje, neboť změna ve způsobu užívání nemovitosti, tj.

v posuzovaném případě změna z užívání trvalého v užívání občasné

(rekreační), podléhala režimu plynoucímu z tehdy platného zákona

č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu (ve spojení s vyhláškou ministra

- předsedy Státního výboru pro výstavbu č. 144/1959 Ú. l.); je

proto zcela nesprávný i další závěr obecných soudů a zejména pak

soudu odvolacího, totiž že v posuzované věci šlo "o převod majetku

- rekreačního objektu -"; aby tomu tak mohlo být, bylo by k tomu

zapotřebí předchozího rozhodnutí správního orgánu stran povolení

změny ve způsobu užívání stavby (§ 5 odst. 2 zák. č. 87/1958 Sb.).

Zcela neúplně a povrchně zhodnotily ve svých rozhodnutích

obecné soudy okolnosti a podmínky, za nichž došlo ke snížení kupní

ceny prodaných nemovitostí; podle odůvodnění těchto rozhodnutí

snížení kupní ceny (oproti znaleckému zjištění) o jednu polovinu

bylo dáno "ohledem na nízkou zůstatkovou hodnotu objektu, jeho

stáří a odlehlost" (č. l. 330 spisu o. s.).

Tento závěr odvolacího soudu je však v příkrém rozporu

s provedeným dokazováním; tak především ze znaleckého posudku (č.

l. 116 - 125 spisu o. s.) se podává, že stáří a stav domu byly již

v ocenění vyjádřeny stupněm amortizace (75 %), ale zejména že

nemovitosti se nacházejí v rekreačně atraktivní oblasti a v dobře

situovaném prostředí nedaleko obce a u zastávky hromadné dopravy

(sv. Č. č. l. 30v spisu o. s.); pro jakékoli poskytování slevy

- pokud by ovšem s ohledem na tehdy platnou právní úpravu byla

vůbec přípustná - nebylo očividně nejmenšího důvodu, zejména

uváží-li se též značný obecný zájem o nemovitosti v rekreačních

oblastech (výpověď prvého vedlejšího účastníka z č. l. 15 spisu o.

s., odhlédne-li se již od této skutečnosti jako notoriety); za

těchto okolností je účetní zůstatková hodnota nemovitostí zcela

nerozhodná, stejně jako je nerozhodné stanovisko odborného

pracovníka předchozího vlastníka, příp. ředitele podniku.

Zcela bez jakékoli skutkové opory a právního podkladu byla

náhrada za zřízení práva osobního užívání pozemku stanovena

částkou 2 Kčs za 1 m2 a pokud obecné soudy takto stanovenou

náhradu pokládaly za důvodnou, stalo se tak nejen v rozporu

s dříve platnou právní úpravou, ale i v rozporu se stavem

dokazování, které obecné soudy samy provedly; jak totiž plyne

z provedených důkazů (ku příkladu sv. L. č. l. 165 a sv. M. č. l.

165 spisu o. s.) cena práva osobního užívání pozemku v dané

lokalitě tehdy byla 4 Kčs za 1 m2 a důvody pro její snížení,

bylo-li by, jak již dříve řečeno, ovšem vůbec přípustné (č. l.

306v a 307 spisu o. s.), již pro jejich lokalizaci v rekreačně

atraktivní oblasti proto neexistovaly a ani existovat nemohly.

Je proto závěrečné vyhodnocení odvolacího soudu, dle něhož

"skutkové okolnosti zjištěné okresním soudem neodůvodňují závěr,

že odpůrci (tj. vedlejší účastník v tomto řízení a jeho manželka)

nemovitosti nabyli buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo

na základě protiprávního zvýhodnění a za cenu nižší než

odpovídající tehdejším cenovým předpisům", v zásadním rozporu se

skutečnostmi, které obecné soudy zjistily nebo zjistit mohly

a měly a v důsledku toho jsou také jejich "právní závěry

v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními" a jako

takové jsou i v rozporu s čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb. a čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve

věci III. ÚS 166/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - sv. 4, vydání 1., č. 79, Praha, C. H. Beck, 1996).

Co do procesní stránky věci ostatně pochybnosti budí

i okolnosti, za jakých obecný soud I. stupně vydal své rozhodnutí

(rozsudek ze dne 22. června 1996); podle obsahu spisu ústní

jednání, předcházející vyhlášení rozhodnutí, bylo dne 20. června

1996 odročeno na den 22. července 1996, a to proto, aby "právní

zástupci odpůrců mohli nahlédnout do spisu" (č. l. 254 spisu o.

s.); na následných číslech listu (255 - 302 spisu o. s.) jsou

podchyceny různé písemnosti (aniž by bylo patrno, zda, nakolik

a kdy byl jimi proveden důkaz) a poté (na č. l. 303 - 308 spisu o.

s.) je ve spise založen (druhý) rozsudek soudu I. stupně nesoucí

datum 22. července 1996, aniž by však (pro absenci příslušného

protokolu) ze spisu bylo zřejmé, za jakých okolností a zda vůbec

byl tento rozsudek veřejně vyhlášen (§ 156 odst. 1, 2 o. s. ř.).

Všechna tato procesní pochybení, jichž se dopustily obecné

soudy obou stupňů, vedla Ústavní soud k závěru, že skutková

zjištění těchto soudů jsou buď pochybná, nebo z důvodů již

vyložených, ve vztahu k právním závěrům, k nimž obecné soudy

dospěly, rozporná, a proto, necítiv se jimi vázán (§ 81 zák. č.

182/1993 Sb.), Ústavní soud sám v řízení o ústavní stížnosti

provedl důkaz jednak obsahem již zmíněného spisu obecného soudu I.

stupně (zn. 4 C 303/92), jednak obsahem spisu někdejšího Státního

notářství v Písku (sp. zn. R I 201/75, R II 320/75), jakož

i listinami, jak následně budou označeny, a výslechem vedlejšího

účastníka, a takto zjistil:

- z kupní smlouvy uzavřené dne 16. prosince 1975, že

Československý stát - J. s. l. Č. B., L. z. v M., jako vlastník

prodal vedlejším účastníkům rodinný domek, hájenku čp. 2 ve S. L.

- K. spolu se stavební plochou č. 139 a zahradou p. č. 1449, a to

za částku 16 800 Kčs, když (podle jejího článku VI) bylo současně

vedlejším účastníkům sjednáno právo osobního užívání naposledy

označených parcel, a to za úhradu 2 Kčs za m2,

- ze spisu státního notářství (jak shora je označen), že

rozhodnutím tohoto notářství ze dne 16. prosince 1975 kupní

smlouva byla se zákonnými účinky registrována dne 28. prosince

1975,

- ze znaleckých posudků znalců J. M. (č. l. 5 až 7 not.

spisu) a ing. P. H. (č. l. 116 - 125 spisu o. s.), že posuzovaná

stavba (dům čp. 2) byla oceněna za použití 70 % (75 %) srážky

z důvodu amortizace odůvodněné jejím stářím a tehdejším technickým

stavem spolu s ostatním příslušenstvím (chlévy, plot, porosty

apod.) celkovou částku 33 600 Kčs (30 350 Kčs), že pozemky (jako

úhrada za právo osobního užívání) byly oceněny částkou 2 Kčs za

1 m2 a že tyto nemovitosti se nacházejí v rekreačně atraktivní

oblasti vzdálené ca 2 km od obce S. L. - K. u zastávky veřejné

dopravy,

- ze svědeckých výpovědí sv. L. a sv. M. (č. l. 253, 252v

spisu o. s.), že co do náhrady za právo osobního užívání pozemků

cena v místě a v rozhodné době obvyklá byla v částce 4 Kčs za m2,

- z výpisu pozemkového katastru obce S. L., že dům čp. 2 je

evidován jako myslivna,

- ze snímku pozemkové mapy shora označené části obce, že dne

28. srpna 1975 byly u pozemku p. č. 449 (zahrady) provedeny úpravy

hranic (jejich vyrovnání),

- z protokolu o prodeji nemovitosti ze dne 5. 12. 1972, čj.

4634/Výst./za, že účetní zůstatková hodnota hájenky ke dni 31.

12. 1971 dosahovala částky 2 O42 Kčs,

- z rozhodnutí podnikového ředitele ing. F. K. ze dne 6.

prosince 1972, čj. 4634/72/výst., že byl jím schválen prodej

nemovitosti (hájenky K.) za cenu 16 800 Kčs,

- z přípisu Ministerstva lesního hospodářství

a dřevozpracujícího průmyslu ČR, že počínaje dnem 1. června 1969

byl vysloven zákaz poskytování slev z nemovitostí prodávaných

organizacemi v resortu označeného ministerstva a že pokud

kontrolou ministerstva financí neoprávněné slevy byly zjištěny,

byly po kupujících vymáhány,

- z výpovědí sv. M. (č. l. 27v a 28 spisu o. s.), že

posuzovaný prodej byl v roce 1977 (1978) předmětem šetření

někdejšího Výboru lidové kontroly a byl shledán jako neoprávněný

pro vady v jeho provedení (nedostatek oznámení o prodeji, odpíraný

souhlas MNV, snížená kupní cena apod.),

- z výpovědi sv. Č. (č. l. 30v spisu o. s.), že prodaná

hájenka byla v místě dobře situována a pro provoz lesní jednotky

byla velmi nutná,

- z výpovědi sv. B. (bývalého ředitele závodu, č. l. 42 spisu

o. s.), že lesní závod M. neměl právní subjektivitu,

- z xeroxových kopií dopisů ze dne 4. dubna 1972 a 20. února

1973 psaných vedlejším účastníkem, že těmito dopisy s vyznačením

své tehdejší funkce intervenoval u tehdejšího podnikového ředitele

S. l. v Č. B. a

- z výpovědí vedlejšího účastníka, že jeho intervence zůstaly

nepovšimnuty a že pro odstup času již není s to popsat bližší

okolnosti spojené ať s uzavřením smlouvy o užívání (dvou

místností) domu čp. 2 (hájenky), ať s uzavřením kupní smlouvy.

Z těchto skutkových zjištění vyvodil Ústavní soud následující

právní závěry:

Převod vlastnictví věcí z národního majetku (do něhož

posuzované nemovitosti po jejich převzetí státem přešly) spadá pod

režim vyhlášky Ministerstva financí o správě národního majetku č.

104/1966 Sb.; dle tohoto právního předpisu takové věci v hodnotě

pod 1 milion Kčs (§ 16 odst. 1 cit. vyhl.) mimo ústřední orgány,

oborové ředitelství trustů, oborové podniky a krajské národní

výbory mohly být jinými organizacemi převedeny (úplatně) na jiné

subjekty jen za předpokladu, že uzavření příslušné smlouvy bylo

schváleno přímo nadřízeným orgánem (§ 16 odst. 1 al. 1 cit.

vyhl.), případně bez takového souhlasu, jestliže tento orgán od

takovéhoto schválení upustil (§ 16 odst. 1 al. 2 cit. vyhl.);

z výsledků dosavadního dokazování není zřejmé, že by podnik J. s.

l. v Č. B., spadající v rozhodné době přímo pod Ministerstvo

lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu ČR (č. l. 33

spisu Ústavního soudu), potřebného souhlasu nadřízeného

ministerstva dosáhl, případně že by se na něj vztahovala již

zmíněná výjimka; za těchto okolností je souhlas podnikového

ředitele s prodejem posuzovaných nemovitostí (č. l. 9 not. spisu)

právně zcela nerozhodný, protože - pokud v následném řízení nebude

zjištěn opak - šlo o souhlas neoprávněné osoby.

Samotná kupní smlouva ze dne 16. prosince 1975 je za

prodávající organizaci uzavřena zřejmě osobou k tomu neoprávněnou;

odhlédnuto od toho, že v jejím úvodu a dále v čl. I a čl. II

ztotožňuje československý stát s organizací J. s. l. Č. B., jíž ve

skutečnosti (k prodávaným nemovitostem) nenáleželo právo

vlastnické, ale toliko užívací právo, resp. právo hospodaření

(tzv. operativní správa), jako prodávající vystupuje - ač bez

právní subjektivity - L. z. v M., na jehož účet byla také placena

kupní cena; na této podstatné vadě nic nemění skutečnost, že

smlouva je "za prodávajícího" podepsána (zřejmě) ředitelem

J. s. l. Č. B. s vyznačeným podnikovým razítkem; jestliže přesto

byla takto vadná kupní smlouva Státním notářstvím v Písku

registrována, stalo se tak očividně v rozporu s předpisy

o registraci (§ 63 odst. 1 zák. č. 95/1963 Sb.).

Podle obecně závazných cenových předpisů (směrnice č. 10 pro

prodej rodinných domků z národního majetku občanům - Věstník

ministerstva financí č. 5/1964 - čl. 3), za stanovených podmínek

a za souhlasu správních orgánů ve stanoveném režimu mohly být

- s výjimkou rekreačních chat - poskytovány slevy z kupní ceny, to

však jen do dne 30. května 1969, když po tomto datu nová právní

úprava poskytování slev z kupních cen (stanovených dle cenových

předpisů) již neumožňovala; jestliže tedy kupní cena posuzovaných

nemovitostí - bez ohledu na důvody, proč se tak stalo - byla

v kupní smlouvě snížena o polovinu proti ceně stanovené (znaleckým

posudkem) podle cenových předpisů, stalo se tak protiprávně

a v rozporu s předpisy platnými v té době, zejména pak v rozporu

s vyhláškou ministerstva financí o správě majetku č. 104/1966 Sb.,

resp. s vyhláškou Českého cenového úřadu a ministerstva financí

České republiky č. 43/1969 Sb.

Bylo již řečeno, že právní vztahy vedlejších účastníků

k užívání nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy, počínaje

nejméně dnem 1. ledna 1973, jsou nejasné a že podle až dosud

provedeného dokazování je na místě závěr, že po tomto datu šlo

o užívání bez právního důvodu; zmíněné nejasnosti se nepodařilo

odstranit ani v řízení o ústavní stížnosti, když výpověď

vedlejšího účastníka je neurčitá vlastně i co do existence nájemní

smlouvy vůbec; i když není důvodu nevěřit jeho tvrzení, že zmíněná

smlouva (byla-li platně uzavřena) i po dni 1. ledna 1972 "fakticky

pokračovala", za současného důkazního stavu nelze bezpečně dovodit

tak jednoznačný závěr, jak co do "zvýhodnění odpůrců zcela po

právu podle tehdy platných předpisů" učinil odvolací soud (č. l.

331 spisu o. s.), zejména když ani právním předpisem přikázaný

postup pro zveřejnění nabídky prodeje (veřejným oznámením) nebyl

zachován, nehledě již ani k tomu, že ačkoli šlo o dům určený

k trvalému obývání, byl vedlejšími účastníky posléze koupen jako

dům využívaný občas (rekreační objekt). Lze proto uzavřít, že jak

zjištěné právní vady samotné kupní smlouvy, tak i ostatní vpředu

popsané skutečnosti s jejím uzavřením spojené zakládají zákonný

důvod pro vydání posouzených nemovitostí (§ 8 odst. 1 zák. č.

229/1991 Sb.).

Naproti tomu stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by - ať

již při pronájmu či při koupi nemovitosti - dosáhl vedlejší

účastník protiprávního zvýhodnění založeného na svém někdejším

postavení; Ústavní soud zde nepřehlíží ani obsah ani formu

"intervenčních" dopisů odeslaných někdejšímu řediteli

S. l. v Č. B., stejně jako nepomíjí ani obecně známé mocenské

postavení generálního prokurátora a prokuratur vůbec v systému

represivního aparátu dřívějšího totalitního režimu, ani neobvyklý

"korespondenční" způsob sjednávání a posléze i uzavření kupní

smlouvy prostřednictvím okresního (a tedy generální prokuratuře

podřízeného) prokurátora příslušného jinak pro okres, v němž se

nachází i posuzované nemovitosti (okres P.), nicméně jednoznačný

vztah těchto dopisů k tvrzenému záměru dosíci pro služební

a (tehdejší) společenské postavení jejich autora protiprávního

zvýhodnění při nabytí nemovitostí, nebo že by tyto dopisy

v naznačeném směru sehrály rozhodující roli, podle přesvědčení

Ústavního soudu až dosud prokázány nebyly; jistěže především

mocenské postavení I. náměstka generálního prokurátora ČSSR

v zásadě a při obecně známé promiskuitě politické a státní moci

umožňovaly různé intervence a zásahy, přesto však vycházet při

úvaze nad posuzovanou ústavní stížností z naznačených notoriet ve

zcela obecné poloze by podle přesvědčení Ústavního soudu nebylo na

místě. Zde totiž nelze přehlédnout jednak dobu (téměř dvou let),

která uplynula od napsání těchto dopisů ke dni sepsání kupní

smlouvy, jednak to, že - alespoň podle dosud provedeného

dokazování - zůstaly tyto dopisy vlastně bez jakékoli odezvy

(č. l. 1, 101 spisu o. s.).

Důvodnosti této úvahy nasvědčuje ostatně i to, že jak

z obsahu spisu, tak i z přednesu zástupce stěžovatele u ústního

jednání v této věci se podává, že z majetku stěžovatele obdobným

způsobem jako vedlejšímu účastníkovi s manželkou byly odprodány

podobné nemovitosti i jiným osobám, aniž by však bylo tvrzeno

(a o takovém tvrzení byl nabídnut důkaz), že právě jen vedlejší

účastník na rozdíl od ostatních kupců byl, co do uzavření kupní

smlouvy vůbec a sjednání kupní ceny zvláště, zvýhodněn způsobem,

jak v tomto řízení byl zjištěn; zůstává proto tvrzení ústavní

stížnosti v tomto směru jen v oblasti nikterak dokázaných méně či

více důvodných domněnek, které však samy o sobě nemohou založit

spolehlivý základ skutkového zjištění.

Zásady spravedlivého a tedy i ústavně souladného procesu tak,

jak jsou dány Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1)

a jak je již dříve Ústavní soud ve svých nálezech v ústavním znaku

stanoveného postupu (při úsilí o ochranu práva před nestranným

a nezávislým soudem) vyložil, nikterak nekorigují procesní

principy, na nichž je řízení před obecnými soudy jako spor o právo

vybudováno; jejich ústavní ochrana proto jen zvýrazňuje jejich

nepominutelnost a zvýrazňuje současně ochranu hodnot, na nichž je

Česká republika založena (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Proto

také porušení těchto zásad ve svých důsledcích znamená porušení

povinností, které pro obecné soudy vyplývají z ústavního příkazu

chránit práva a při rozhodování o nich respektovat zákon (čl. 90

al. 1, čl. 95 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Z takto rozvedených důvodů, když Ústavním soudem zjištěnými

vadami jsou zatížena obě rozhodnutí, též s přihlédnutím k důvodům

procesní ekonomie, bylo rozhodnout, jak z výroku tohoto nálezu je

zřejmé a vývody účastníka (Krajského soudu v Českých

Budějovicích), jakož i vedlejšího účastníka, současně na tyto

důvody odkázat; v této souvislosti je však na místě poznamenat, že

s účelem řádného výkonu spravedlnosti (§§ 1 a 2 o. s. ř.), stejně

jako se zákonným požadavkem přesvědčivosti rozsudku (§ 157 odst.

4 o. s. ř.), není v souladu, jestliže obecný soud I. stupně v téže

věci, týmž soudcem a v poměrně krátkém časovém období bez

podstatnějších změn ve stavu dokazování a bez přiměřeného

zdůvodnění vydal dvě zcela protichůdná rozhodnutí (žalobě

vyhovující rozsudek ze dne 21. 2. 1995 a zamítavý rozsudek ze dne

22. 7. 1996).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze

odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 12. 6. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru