Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 94/97Nález ÚS ze dne 26.06.1997K povinnosti soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Liberec
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkkatastr nemovitostí/vklad
katastr nemovitostí/záznam
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 85/8 SbNU 287
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.94.97
Datum podání20.03.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1, čl. 96 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 5 odst.1 písm.b, § 5 odst.1 písm.c

99/1963 Sb., § 157 odst.1, § 157 odst.2, § 250f


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997

N 85/8 SbNU 287

K povinnosti soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

26. června 1997 ve věci ústavní stížnosti města L., proti rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února 1997, sp. zn. 15

Ca 620/96, o povolení vkladu vlastnického práva, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února

1997, sp. zn. 15 Ca 620/96, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb. a doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 20.

března 1997, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského

soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. února 1997, sp. zn. 15 Ca

620/96, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu, takto:

Katastrálního úřadu v L. ze dne 31. října 1996, čj.

V11,3-2865/96. Uvedl, že Krajský soud v Ústí nad Labem o opravném

prostředku proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl rozsudkem,

aniž by o věci jednal, tedy bez ústního jednání, postup podle §

250f občanského soudního řádu však vůbec nezdůvodnil, takže

rozhodnutí považuje v tomto směru stěžovatel za nepřezkoumatelné.

Poněvadž šlo o posouzení určitosti právního úkonu, jehož obsahem

bylo mj. zřízení věcného břemene ve prospěch osob, které nebyly

účastníky smlouvy, o přezkoumání postupu správního orgánu, který

zamítl návrh na vklad vlastnického práva a věcného břemene do

katastru nemovitostí, nešlo v daném případě, dle jeho názoru,

o jednoduchý případ a nebyly splněny podmínky pro postup krajského

soudu dle ustanovení § 250f občanského soudního řádu. Vyslovil

přesvědčení, že Krajský soud v Ústí nad Labem porušil právo

stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy,

čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod a navrhl, aby Ústavní

soud vydal nález, kterým by rozsudek označeného soudu sp. zn. 15

Ca 62/96, ze dne 4. února 1997, zrušil.

II.

Stěžovatel společně s K. H. a A. H. podali u Krajského soudu

v Ústí nad Labem žalobu proti Katastrálnímu úřadu v L., v níž se

domáhali přezkoumání rozhodnutí správního orgánu - Katastrálního

úřadu v L., který zamítl návrh na vklad vlastnického práva

a věcného břemene do katastru nemovitostí dle kupní smlouvy ze dne

4. září 1996, uzavřené mezi žalobci ohledně nemovitostí,

nacházejících se v k. ú. V. n. N. Uvedli, že správní orgán svým

rozhodnutím porušil zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických

a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 90/1996

Sb., když označil právní úkon za neurčitý. Navrhli, aby krajský

soud vynesl rozsudek, jímž se rozhodnutí Katastrálního úřadu v L.

ze dne 31. října 1996 ruší a věc se vrací k dalšímu řízení

a rozhodnutí.

Krajský soud dne 4. února 1997 bez nařízení jednání rozhodl

rozsudkem, kterým potvrdil rozhodnutí správního orgánu.

V odůvodnění mj. poukázal na náležitosti právních úkonů dle obč.

zák., na znění § 5 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 265/1992 Sb.,

ve znění zákona č. 90/1996 Sb., a vyslovil názor, že i když pro

vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni je nutný vklad do

katastru nemovitostí, nelze dovodit, že souhlas oprávněných

třetích osob musí být na téže listině s projevem vůle povinného

z tohoto břemene. Jinak dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je

v souladu se zákonem, a proto je potvrdil. Pokud jde o rozhodnutí

bez nařízení jednání, z odůvodnění rozsudku nevyplývá, proč soud

nenařídil jednání a tedy proč postupoval podle § 250f občanského

soudního řádu.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Ústí nad Labem vyjádření

k předmětné stížnosti. Předseda senátu dne 9. dubna 1997 sdělil,

že stížnost nepovažuje za opodstatněnou, poukázal na obsah spisu

sp. zn. 15 Ca 620/96 a na právní posouzení věci, obsažené

v odůvodnění rozsudku. K použití ustanovení § 250f občanského

soudního řádu uvedl, že ve věci nebylo nařízeno jednání s ohledem

na zjištění, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného

skutkového stavu, šlo pouze o posouzení právní otázky a o případ

jednoduchý, když se soud zabýval stejnou problematikou ve věci

vedené pod sp. zn. 15 Ca 621/96. Potvrdil, že ve vyhotovení

rozsudku nejsou důvody pro aplikaci § 250f občanského soudního

řádu uvedeny.

III.

Ústavní soud v dosavadní činnosti rozhodoval v řadě

stížností, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní

ochranu, práva na veřejné projednání jejich věci a v jejich

přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům

(ve smyslu čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod). V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 5/95 Ústavní

soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého soudního řízení

je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se

stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu

a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž "stanoveným

postupem" je nutno v principu rozumět mj. osobní přístup účastníka

k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak,

aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Použití

ustanovení § 250f občanského soudního řádu může sice být označeno

za "stanovený postup" podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv

a svobod, avšak jako ustanovení výjimečné, které lze z hlediska

ústavních záruk spravedlivého procesu aplikovat jen tehdy,

jestliže měl účastník přístup alespoň ke správnímu orgánu, kde byl

vyslechnut, takže mohl vyjádřit své stanovisko k projednávané

věci. Ze shodného názoru vycházel Ústavní soud v rozhodnutích ve

věcech sp. zn. IV. ÚS 75/94, I. ÚS 57/94 a dalších, v nichž

shledal, že stížností napadená rozhodnutí soudů byla vydána po

procesu, který nebyl v souladu se zásadami, zakotvenými v čl. 36

odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,

jelikož soudy s odvoláním na § 250f občanského soudního řádu

nenařídily jednání, neumožnily účastníkům vyjádřit se

k projednávané věci a ke všem prováděným důkazům, ačkoliv tito

neměli tuto možnost ani v předcházejícím řízení před správním

orgánem. V rozhodnutí ve věci pod sp. zn. IV. ÚS 98/94 Ústavní

soud zdůraznil, že pro postup podle § 250f o. s. ř. nepostačuje

pouze poukaz na skutečnost, že se jedná o posouzení právní, nýbrž

musí být splněny obě podmínky, které pro rozhodování bez jednání

uvedený § 250f stanoví. K nezbytnosti respektování ústavních

principů ve správním soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve

svém rozhodnutí ze dne 24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn.

Pl. ÚS 18/96, jímž dnem 1. května 1997 ustanovení § 250f zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších

předpisů, zrušil.

Ústavní soud se rovněž vyjádřil k otázce povinnosti soudů

řádným způsobem odůvodňovat svá rozhodnutí (III. ÚS 84/94), když

konstatoval následující: Nezávislost rozhodování obecných soudů se

uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním

rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny

základních práv a svobod, jakož i z čl.1 Ústavy. Jedním z těchto

principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož

i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je

i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.),

a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.

Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry

na straně druhé.

IV.

Při zkoumání souladu stížností napadeného rozhodnutí

s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy,

vycházel soud z vlastní konstantní judikatury, z obsahu spisu

Katastrálního úřadu v L. sp. zn. V11,3-2865/96 a spisu Krajského

soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 620/96. Bylo zjištěno, že ve

správním řízení Katastrální úřad v L. zamítl návrh stěžovatele

a K. a A. H. na vklad vlastnického práva a věcného břemene do

katastru nemovitostí podle kupní smlouvy, uzavřené mezi účastníky

dne 4. září 1996. Na návrh jmenovaných přezkoumal rozhodnutí

Krajský soud v Ústí nad Labem a rozsudkem ze dne 4. února 1997,

sp. zn. 15 Ca 620/96, je potvrdil aniž ve věci nařídil jednání,

přičemž své rozhodnutí o postupu dle § 250f o. s. ř. nezdůvodnil.

Absenci odůvodnění takovéhoto postupu soudu nutno považovat za

porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv

a svobod.

S ohledem na výše uvedené, na zjištění, že Krajský soud

v Ústí nad Labem svým rozhodnutím ve věci bez jejího řádného

projednání a bez odůvodnění postupu podle § 250f občanského

soudního řádu porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces,

zakotvené v čl. 96 odst. 2 Ústavy a v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, Ústavní soud rozsudek Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 4. února 1997, sp. zn. 15 Ca 620/96,

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

V Brně dne 26. června 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru