Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 94/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
Dobré mravy
Bezdůvodné obohacení
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.94.21.1
Datum podání12.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 107 odst.1, § 451 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 94/21 ze dne 23. 2. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Naděždy Linhartové, zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2020 č. j. 28 Cdo 2598/2020-240 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2020 č. j. 29 Co 515/2019-202, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Pojišťovna Patricie, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 20. 2. 2020 č. j. 29 Co 515/2019-202 potvrdil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 6. 2019 č. j. 28 C 167/2018-166, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala jednak nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 28. 5. 2018 č. j. FA/SR/ZP/1034/2017-11, vůči němuž směřující námitky byly zamítnuty rozhodnutím Finančního arbitra ze dne 12. 7. 2018 č. j. FA/SR/ZP/1034/2017-15 (dále jen "rozhodnutí finančního arbitra"), jednak uložení povinnosti vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplatit stěžovatelce částku ve výši 45 046 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku městského soudu) z důvodu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vedlejší účastnici řízení vzniknout tím, že přijala plnění od stěžovatelky na základě neplatných pojistných smluv o investičním životním pojištění. Městský soud změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výše činí 16 456 Kč (výrok II. rozsudku městského soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku městského soudu). Městský soud ve shodě s obvodním soudem i s rozhodnutím finančního arbitra dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení bylo promlčeno. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení byl stanoven podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), když za rozhodný byl považován den, kdy se stěžovatelka dozvěděla o tom, že na její úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a že toto obohacení získala vedlejší účastnice řízení. Tímto dnem byl okamžik vyplacení odkupného stěžovatelce, což bylo k 31. 3. 2015, popř. nejpozději k 15. 4. 2015, kdy uplynula tříměsíční lhůta od výpovědi pojistných smluv. Pakliže se stěžovatelka obrátila na finančního arbitra až dne 10. 10. 2017, resp. žalobu na soud podala dne 24. 8. 2018, je zjevné, že tak učinila po uplynutí dvouleté promlčecí doby. Městský soud doplnil, že byla-li námitka promlčení vznesena důvodně, nebylo třeba se z důvodu zásady hospodárnosti řízení (srov. § 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) zabývat samotnou existencí uplatněného nároku.

3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2020 č. j. 28 Cdo 2598/2020-240 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo jak ohledně přednostního posuzování námitky promlčení před samotnou existencí uplatněného nároku, tak i ohledně stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, jakož i ohledně posouzení souladu uplatněné námitky promlčení vedlejší účastnicí řízení s dobrými mravy, ve shodě s Nejvyšším soudem odkazovanou konstantní judikaturou. Částí námitek (ohledně otázky, kdy stěžovatelka nabyla vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení) pak stěžovatelka polemizovala se skutkovými a nikoliv právními závěry a část námitek (nedostatečné vypořádání se s jejími odvolacími námitkami či neprovedení důkazů) se týkala vad řízení, které však nepředstavují způsobilý dovolací důvod.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces. Nejprve rekapituluje průběh řízení před finančním arbitrem i před obecnými soudy a rozebírá svoje (zejména v dovolání) uplatněné námitky. Obecným soudům (i finančnímu arbitrovi) vytýká, že svoje rozhodnutí postavily na závěru o promlčení nároku, a to bez ohledu na zjištění, zda tento nárok vůbec existuje, resp. toto zjištění považovaly s ohledem na existenci promlčení za irelevantní a s námitkami stěžovatelky se nikterak nevypořádaly. Dále polemizuje s hodnocením počátku běhu promlčecí doby provedeným Nejvyšším soudem a v této souvislosti i s otázkou, kdy mohla nabýt vědomost o okolnostech, z nichž lze dovodit bezdůvodné obohacení. Rovněž se ohrazuje proti posouzení uplatnění námitky promlčení jako souladné s dobrými mravy. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že soudy na jedné straně pouze opakovaly rozporné závěry z rozhodnutí finančního arbitra, na straně druhé ignorovaly její námitky, jimiž brojila proti upřednostnění zásady procesní ekonomie. Stěžovatelka dovozuje, že bez zjištění existence nároku není možné učinit závěr, zda je námitka promlčení důvodná či nikoliv, neboť nelze zjistit ani okamžik, kdy počne běžet subjektivní promlčecí doba, která se odvíjí od vědomosti o existenci bezdůvodného obohacení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta její žaloba s ohledem na úspěšně vznesenou námitku promlčení vedlejší účastnicí řízení. K posouzení samotného promlčení městským soudem, a to jak ohledně určení počátku promlčecí doby, tak i k její délce (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.), se vyjádřil i Nejvyšší soud, který závěry městského soudu považoval za souladné se svojí dosavadní judikaturou. V posuzovaném případě Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance. Podaná ústavní stížnost naopak postrádá ústavní rozměr, když představuje pouze polemiku s právním posouzením a interpretací podústavního práva ze strany obecných soudů a staví Ústavní soud do role odvolací instance, která mu však, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle jeho ustálené judikatury patří zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace mezi záležitosti obecných soudů; Ústavní soud do nich zasahuje jen v extrémních případech dosahujících ústavní relevance. O takový případ zde však nejde.

8. Obecné soudy věc posoudily v souladu se svou ustálenou judikaturou, která je srozumitelná, přehledná a ve věci stěžovatelky nevzbuzuje pochybnosti. Výklad relevantní právní úpravy užitý obecnými soudy v daném případě nelze považovat za nepředvídatelný ani překvapivý. Ústavní soud právní posouzení obecných soudů nepovažuje za nijak extrémní a vybočující z mezí ústavnosti; a za této situace tak není oprávněn do něj zasahovat a přehodnocovat jej, neboť jak je výše uvedeno, výklad podústavních právních předpisů je primárně záležitostí obecných soudů. Ústavní soud rovněž nemá žádný důvod nahlížet na tyto závěry jiným způsobem, popř. přehodnocovat dosavadní ustálenou soudní praxi Nejvyššího soudu.

9. Pro úplnost je třeba dodat, že posouzení přípustnosti dovolání může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. III. ÚS 3062/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. O takový případ však v nyní posuzované věci nešlo.

10. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud v dostatečném rozsahu odůvodnil své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání, a to i poukazem na ustálenou rozhodovací praxi. Z jeho rozhodnutí je nepochybné, že se nastolenými dovolacími otázkami zabýval, a to z hlediska nezbytnosti jejich posouzení při meritorním přezkumu, přičemž dospěl k závěru, že není důvod pro jejich odlišné posouzení, než tomu bylo v obdobných věcech v jeho rozhodovací praxi. Rovněž stručně předestřel úvahy, kterými se při posuzování otázky přípustnosti dovolání řídil.

11. Poukazovala-li stěžovatelka na to, že promlčecí doba u nároku na vydání bezdůvodného obohacení nemohla začít běžet, aniž by byla zjištěna existence samotného nároku, je třeba v této souvislosti předně konstatovat, že její argumentace obsažená v ústavní stížnosti spočívá především v pokračující a opakované polemice s právním hodnocením věci v otázce počátku běhu promlčecí doby a pohybuje se toliko v rovině podústavního práva. K této námitce stěžovatelky lze jen připomenout, že ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. se bezdůvodným obohacením rozumí majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Nelze přehlédnout, že stěžovatelka uplatněný nárok definovala v žalobě jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení v určité výši, kterou vyčíslila jako rozdíl mezi jí zaplaceným pojistným za dobu trvání pojistného vztahu a vedlejší účastnicí řízení vyplaceným odkupným. Vzhledem k tomu, že odkupné bylo vyplaceno po ukončení pojistného vztahu (po výpovědi pojistných smluv stěžovatelkou), je zřejmé, že vědomost o tom, o co se vedlejší účastnice řízení mohla eventuálně obohatit, musela mít stěžovatelka nejpozději ke dni vyplacení odkupného po ukončení tohoto pojistného vztahu. Za daného stavu bylo skutečně nadbytečné zabývat se samotnou existencí nároku na vydání bezdůvodného obohacení, resp., i kdyby byla jeho existence zjištěna (např. z důvodu neplatnosti pojistných smluv), na výsledku by se nic nezměnilo. Proti závěru obecných soudů o počátku běhu subjektivní promlčecí doby a o promlčení tedy nelze mít s ohledem na výše uvedené žádné výhrady. V tomto směru jde ze strany stěžovatelky jen o další zpochybňování právních závěrů vycházejících ze skutkových zjištění.

12. Úvaha stěžovatelky, vycházející z toho, že neexistující nárok nemůže být promlčen, není z pohledu základních zásad ovládajících občanské právo, přijatelná, resp. bylo-li by přistoupeno na její argumentaci, že neexistující nárok nemůže být promlčen, pak by bylo třeba současně dodat, že neexistující nárok nemůže být u soudu ani uplatněn, resp. vyhovění takovému nároku je vyloučeno.

13. Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatelky, že se obecné soudy dostatečně nevěnovaly problematice uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. V posuzované věci v průběhu řízení totiž nebyly zjištěny ani nevyšly najevo žádné důvody, které by bránily stěžovatelce ve včasném uplatnění svého práva, popř. z čeho by se dalo dovozovat zneužití práva vedlejší účastnicí řízení, což jedině by mohlo vést k výjimečnému uplatnění korektivu dobrých mravů. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by mohly byť jen naznačovat odůvodněnost použití § 3 odst. 1 obč. zák., nemohlo jít o nesprávné právní posouzení věci.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2021

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru