Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 931/10 #1Usnesení ÚS ze dne 08.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.931.10.1
Datum podání30.03.2010
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 151 odst.3, § 36 odst.1 písm.a, § 36 odst.3, § 151 odst.4, § 157a

273/2008 Sb.

500/2004 Sb., § 80


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 931/10 ze dne 8. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti JUDr. E. V., zastoupené JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem Čajkovského 4, Praha 3, směřující k průtahům v rozhodování o nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů stěžovatelky, jež vystupovala jako ustanovená obhájkyně v trestním řízením vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. Nt 1734/98 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena 30. 3. 2010, se stěžovatelka domáhala vynesení rozhodnutí, kterým by Ústavní soud konstatoval porušení základního práva stěžovatelky na projednání věci bez zbytečných průtahů, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrzeného porušení se měly dopustit orgány činné v trestním řízení, jež dosud nerozhodly o nároku stěžovatelky na odměnu a náhradu hotových výdajů ve smyslu § 151 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád, dále jen "tr. ř."). Zároveň stěžovatelka žádala, aby Ústavní soud uložil těmto orgánům o nároku stěžovatelky rozhodnout.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka byla opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 10. 1998 sp. zn. Nt 1734/98 ustanovena obhájkyní v probíhajícím trestním řízení z důvodů nutné obhajoby ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) a § 36 odst. 3 tr. ř. Povinnost ustanoveného obhájce obhajovat obviněného zanikla opatřením obvodního soudu ze dne 2. 11. 1999 sp. zn. Nt 1788/99.

Podle ustanovení § 151 odst. 3 tr. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002, rozhodoval o výši odměny a náhradě hotových výdajů na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. Stěžovatelka tento návrh dne 24. 1. 2000 podala jednak do podatelny soudu, který ji jako ustanovenou obhájkyni ustanovil, tedy k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, a dále "z opatrnosti" dne 8. 2. 2000 dozorujícímu státnímu zastupitelství, tedy Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství").

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených písemností vyplývá, že o uplatněném nároku rozhodl nejprve Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), a to usnesením ze dne 4. 2. 2008 sp. zn. 1 T 4/2001, kterým nárok stěžovatelky zamítnul, a to pro opožděnost. Ke stížnosti stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 6 To 22/2008 rozhodnutí městského soudu zrušil.

V té souvislosti je důležitá skutečnost, že výše citovaná novela tr. ř. změnila s účinností od 1. 1. 2002 orgán příslušný k rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce. Ustanovení § 151 odst. 3 tr. ř., věta první, tedy zní: "O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu". Vrchní soud tedy v souladu s novelizovaným zněním dotčeného ustanovení určil, že o nároku stěžovatelky musí rozhodnout policejní orgán vedoucí řízení v období, kdy obhájci skončila povinnost obhajovat tehdy obviněného, a nikoliv městský soud.

V reakci na toto rozhodnutí vrchního soudu sdělil městský soud prostřednictvím dopisu předsedy senátu ze dne 28. 7. 2008 sp. zn. 1 T 4/2001 stěžovatelce, že ve věci jí uplatněného návrhu na proplacení odměny "je zdejší soud vázán usnesením" Vrchního soudu v Praze, cit. výše, a dále ji instruoval, že svůj nárok musí uplatnit u Policie České republiky.

Vedle toho vyplývá z písemností, které si Ústavní soud od stěžovatelky vyžádal, že městský soud zaslal Obvodnímu ředitelství policie Praha 4, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality (dále jen "obvodní ředitelství policie") ke sp. zn. ČSV OVV 1849/96 (OÚV Praha 4) písemnosti související s nárokem stěžovatelky k vyřízení. Totéž učinilo dne 3. 4 2009 městské státní zastupitelství, když sdělilo stěžovatelce, že její žádost o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů postoupilo obvodnímu ředitelství, aby ve věci rozhodlo.

Obvodní ředitelství policie dopisem ze dne 14. 5. 2009 stěžovatelce sdělilo, že veškeré faktury určené k proplacení po 1. 1. 2009 vyřizuje Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen "krajské ředitelství policie"). Na urgenci stěžovatelky ze dne 1. 3. 2010 odpovědělo obvodní ředitelství policie dopisem ze dne 7. 4. 2010 (tedy v době, kdy stěžovatelka již podala ústavní stížnost), který Ústavní soud obdržel mezi písemnostmi, jež si od stěžovatelky vyžádal. Ve svém dopise obvodní ředitelství policie upozorňuje na formální nedostatky faktur zaslaných stěžovatelkou i na to, že podle jeho názoru i názoru krajského ředitelství je "dlužníkem" obvodní soud.

Z výše uvedeného je zřejmé, že o nároku stěžovatelky dosud žádný orgán nerozhodl.

V části ústavní stížnosti, která se zabývá její přípustností, stěžovatelka uvádí, že pokud se týká právní ochrany obhájců před případnými průtahy v řízení o přiznání nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů, s ohledem na vztah, který vzniká mezi obhájcem ustanoveným orgánem činným v trestním řízení a státem, a vzhledem k charakteru plnění není možné použít stávající právní úpravu ochrany před nečinností obsaženou v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "spr. ř."), ani zákoně č. 150/2002 Sb., správní řád soudní. Stejně tak podle názoru stěžovatelky ani stávající trestní řád, který zakládá právní nárok ustanovených obhájců na odměnu a náhradu hotových výdajů, obhájcům nedává k dispozici žádný účinný procesní prostředek ochrany ve vztahu k průtahům řízení a nečinnosti orgánu činného v trestním řízení v této věci. Z těchto důvodů tak stěžovatelce podle jejího názoru nezbývá, než chránit svá práva zaručená jí ústavním pořádkem cestou podané ústavní stížnosti.

II.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost splňuje formální předpoklady ke svému projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; zejména se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky její přípustnosti.

K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity, k němuž se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79). Podmínkou podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud tyto procesní prostředky stěžovatel nevyčerpal.

Stěžovatelka tvrdí, že jí právní řád České republiky nedává k dispozici žádný účinný procesní prostředek ochrany ve vztahu k průtahům řízení a nečinnosti policejních orgánů v této věci. Uvádí, že žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu ve smyslu § 157a tr. ř. může podat pouze ten, proti němuž se trestní řízení vede a poškozený. Současně tvrdí, že s ohledem na vztah, který vzniká mezi obhájcem ustanoveným orgánem činným v trestním řízení a státem a vzhledem k charakteru plnění (odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného obhájce) není možné použít stávající právní úpravu ochrany před nečinností ve smyslu § 80 spr. ř.

S touto argumentací se však nelze ztotožnit. Je pravdou, že z důvodu zvláštního vztahu mezi orgány činnými v trestním řízení na jedné straně, a tím, proti němuž se trestní řízení vede či poškozeným na straně druhé, poskytuje § 157a tr. ř. pouze těmto osobám možnost domáhat se ochrany před nečinností policejních orgánů u státního zástupce. Ovšem právě proto, že mezi ustaveným obhájcem a orgány činnými v trestním řízení tento zvláštní vztah neexistuje, není důvodu, aby se ustavený obhájce nemohl domáhat ochrany před nečinností policejního orgánu u jeho nadřízených orgánů ve smyslu § 80 spr. ř. V případě stěžovatelky se jedná o nadřízené orgány obvodního policejního ředitelství, které dosud nevydalo rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů, ačkoliv v tomto smyslu bylo instruováno jak městským soudem, tak městským státním zastupitelstvím.

Absurdní by byl závěr, podle něhož by v případě, že by orgánem příslušným k rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce byl soud a ustavený obhájce by tak měl možnost v případě jeho nečinnosti využít prostředků, které mu poskytují ustanovení §§ 164 a 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákona o soudech a soudcích), přičemž jejich vyčerpání by pak bylo podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 506/04 ze dne 23. 8. 2004, dostupné v databázi NALUS, http://nalus.usoud.cz/, stejně jako ostatní cit. rozhodnutí Ústavního soudu, a řadu dalších rozhodnutí Ústavního soudu), zatímco v případě, že by příslušným orgánem byla Policie České republiky, jediným opravným prostředkem by byla teprve ústavní stížnost. Prostředkem analogickým k cit. ustanovením zákona o soudech a soudcích tedy musí být právě § 80 spr. ř. Obdobně ostatně již Ústavní soud jednou rozhodl, a to v usnesení sp. zn. IV. ÚS 690/2000 ze dne 8. 1. 2001, byť se týkalo předchozí právní úpravy a v ní zakotvených opravných prostředků.

Ustavený obhájce se postupem podle § 80 spr. ř. může domáhat ochrany pouze před nečinností policejních orgánů, příslušných na základě § 151 odst. 3 tr. ř. k rozhodnutí o jeho odměně a náhradě hotových výdajů. V okamžiku, kdy příslušný orgán rozhodne, lze jeho rozhodnutí napadnout pouze postupem podle § 151 odst. 4 tr. ř.

V té souvislosti Ústavní soud upozorňuje, že bez ohledu na to, který orgán Policie České republiky nakonec provede platbu, ustanovení § 151 odst. 3 tr. ř. stanoví jednoznačně, že rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů stěžovatelky musí orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajoval skončila. Ze spisového materiálu, zejména z výše citovaného rozhodnutí vrchního soudu přitom plyne, že tímto orgánem je právě obvodní ředitelství policie, nikoliv ředitelství krajské. To je případně povinno v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v návaznosti na rozhodnutí obvodního ředitelství policie platbu provést - nikoliv však o ní rozhodnout.

Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že ze závěrů, které vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331) plyne, že nárok stěžovatelky není promlčen a že příslušné orgány jsou o něm povinny rozhodnout (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. 4 Tz 4/2005, dostupný na http://www.nsoud.cz/).

Jelikož však stěžovatelka nevyčerpala všechny řádné opravné prostředky, když z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že návrh ve smyslu § 80 spr. ř. nepodala, musel Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2010

Pavel Rychetský v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru